Prim. MUDr. Renata Skuhrovcová, Nemocnice Rychnov: Nejdůležitější je milý a osobní přístup k pacientům

Prim. MUDr. Renata Skuhrovcová, Nemocnice Rychnov: Nejdůležitější je milý a osobní přístup k pacientům
foto: www.nemtru.cz/Primářka MUDr. Renata Skuhrovcová
21 / 12 / 2021

Do rychnovské nemocnice nastoupila jako mladá lékařka před 29 lety. Říká o sobě, že v jejím profesním vývoji ji velmi formovalo setkání se sestrou Jaroslavou Kotyzovou, nejprve na interně, později na rehabilitaci, kde stály bok po boku ve vztahu primářka a vrchní sestra.

Byla pro mě ale spíše jako druhá máma. Když vás vychová taková sestra, nesete si to sebou už celé roky. Velkou životní školu mi dal také pan primář Fajstauer. Oba mi předali hodnoty, které se dnes ze společnosti už trochu vytrácí.“ Její velkou touhou je pomáhat lidem. Vedle své práce na oddělení následné péče mnoho let sloužila na interně, letos stála v čele Očkovacího centra.

Jaroslava Kotyzová / www.nemtru.cz

Jak jste období, kdy jste byla primářkou na následné péči a současně jste vedla očkovací centrum, zvládala?

Bylo to náročné období, ale s hlavní sestrou, paní magistrou Petrou Zimovou v dobrém. Brali jsme to tak, že to je jediná cesta a že tím pomáháme lidem. Takže ty naše výjezdy a očkování zdravotníků, hasičů, policistů znamenaly mnoho přesčasových hodin, ale zvládlo se to a z toho mám dobrý pocit.

Pojďme ale zpět k vašemu oddělení. Jaká je skladba pacientů na následné péči?

Skladba pacientů je velice různorodá, více než polovinu tvoří pacienti po ortopedických operacích, tedy pacienti po náhradách velkých kloubů - kyčlí a kolen a také převážně starší pacienti po zlomeninách velkých kostí, kteří mají často komplikovanější cestu k návratu do domácího prostředí a svého dřívějšího režimu. Menší část pacientů pak k nám chodí z interního oddělení, to jsou většinou pacienti po cévních mozkových příhodách anebo pacienti tzv. polymorbidní, kteří mají více diagnóz, jsou ve stavu, kdy jim kondice nedovolí se vrátit domů a k nám přicházejí, pokud je u nich šance na lepšení. Máme tady i pacienty z fakultní nemocnice po mozkových příhodách z neurologie nebo z neurochirurgie po operacích páteře. Po jarní covidové vlně jsme se starali také o pacienty po těžkém covidu, kteří se potřebovali dostat do kondice a naučit se zase správně dýchat. To pro nás byla zase úplně jiná práce a nabíjelo nás, že můžeme lidi vrátit zpět do běžného života. Viděli jsme, jak se tito lidé zase staví na nohy, a jen nás mrzelo, že to již nevidí kolegové, kteří se o ně starali v intenzivní péči.

Jaký je u vás poměr rehabilitačních lůžek vůči lůžkům dlouhodobým?

Je to půl na půl. Historicky tady bylo více rehabilitační péče, než bývá na oddělení našeho typu zvykem, to proto, abychom dobře navazovali na pooperační ortopedickou péči a velké množství operací, které ortopedie dělá.  Minulý rok se nám podařilo na dvacet lůžek nasmlouvat status tzv. následné rehabilitační péče. Jsou to lůžka, která jsou na schválení revizním lékařem a je to vlastně stejná péče jako v rehabilitačním ústavu. To znamená, že může být delší než akutní rehabilitační péče - až do tří měsíců.

Daří se vám navracet pacienty z dlouhodobých lůžek zpět domů?

Jsme rádi, že většina z našich pacientů z těchto lůžek se domů vrací, nebo se dostanou do domovů se sociální péčí v takovém stavu, kdy jsou alespoň částečně soběstační a jejich důstojnost je i na konci života zachovaná, a ještě si můžou užít čas, který jim zbývá.

Čemu tuto úspěšnost přisuzujete?

Klademe důraz na individuální přístup k seniorům, máme na to oproti akutním lůžkům čas a klademe důraz na to, abychom přistupovali k těmto lidem úměrně jejich možnostem. Vždycky říkám, aby si personál uvědomil, že tito lidé jsou na nás odkázaní a nemohou si od nás ani na chvíli odpočinout, nemohou vyběhnout ven a projít se nebo se odreagovat. Proto je podle mého názoru nejdůležitější milý osobní přístup. Snažíme se s těmi lidmi mluvit i o jejich životě, o tom, co dělali, co zažívali. Někdy jsou jejich příběhy skutečně těžké, až z toho máme husí kůži. Vedle komunikace klademe důraz na stravu a dohlížíme na to, aby tito lidé dobře jedli a aby jim i rodiny přinášeli, co mají rádi. A potom je to prevence vzniku proleženin a rehabilitace, která je pro ně důležitá i psychicky. Někteří třeba udělají jen tři kroky, ale těší se na to.

Jak je to s motivací těchto lidí se dostat do kondice?

To je velké téma. Vždycky říkám, že si musíme uvědomit, že tito naši nejstarší pacienti už mnohdy nemají důvod vstát, nemají práci ani nikoho, kdo by na nich byl závislý, a necítí se potřební. Je to pak otázka citlivého přístupu, kdy je ještě etické, že je budeme nutit chodit po chodbě a kdy už je máme nechat prostě odpočívat.

Největší motivací může být určitě rodina, která má o svého dědečka či babičku zájem. Jaké jsou vaše zkušenosti?

To je pravda. Proto vstupujeme do komunikace s rodinami hned od začátku. Snažíme se je připravit na to, že nejpozději za tři měsíce jejich senior půjde domů, a ptáme se, jestli budou schopní se o dědečka či babičku postarat. Když to po tom měsíci a půl nevypadá, pak to musíme začít řešit jinak. Snažíme se, aby byla návaznost na tu naši péči, kterou tady toho starého člověka posuneme dále. Chápu, že ne vždy je možné se o starého člověka postarat doma. Ale zrovna dnes jsem měla velmi příjemný telefonát s vnučkou naší pacientky, které je 93 let. Paní k nám přišla z interny kvůli celkové dekondici po těžkém srdečním selhání. Chodí v chodítku, ale potřebuje pomoc při běžných činnostech. Má už vyjednané místo v geriatrickém centru, ale rodina ji chce ještě poskytnout nějaký čas doma. Postupně si teď domlouvají dovolenou, aby mohli s babičkou být.

Když o tom mluvíte, je vidět, že vám na Vašich pacientech velmi záleží. Vy jste začínala na interně, většinu profesního života jste ale zasvětila následné péči. Baví vás tento obor více?

Ta práce mě opravdu naplňuje, moc mě baví. Líbí se mi i ta multioborovost, díky které jsem pronikla trochu i do ortopedie nebo chirurgie. Musím se ale přiznat, že změna oboru u mě byla i o tom, že jsem se obávala, zda budu mít v budoucnu dost sil na služby na interně, u akutních lůžek. Když tedy ta šance přišla, chopila jsem se jí. Interny jsem se ale v té době ještě nevzdala, a ještě dlouho jsem tam pravidelně sloužila. Ještě před třemi lety jsem z následné péče odbíhala na internu. Nyní se již ale naplno věnuji následné péči a jsem tak spokojená.

______________________________________________________________________________________________

Sestřička JAROLAVA KOTYZOVÁ: Dva dny doma? Utrpení. Tak moc jsem tu práci milovala

Strávit celý profesní život u jednoho zaměstnavatele, to se podaří málokomu. Ještě méně je pak takových, kterým ani to nestačí, a místo aby užívali klidné penze, pokračují v práci dál. Sestřičku Jaroslavu Kotyzovou z nemocnice Rychnov nad Kněžnou zastavil až vážný úraz. Když v lednu letošního roku utrpěla zlomeninu v krčku, nejvíce ji mrzelo, že ve „své“ nemocnici nedoslouží vysněných 60 let. S aktivním pracovním životem skončila po neuvěřitelných 59 letech. Jako pacientka na lůžku si pak vyzkoušela obě oddělení, která měla jako vrchní sestra mnoho let na starosti – internu a rehabilitaci.

Jaroslava Kotyzová / www.nemtru.cz

Ale postupně. Jaroslava Kotyzová ukončila zdravotnickou školu v Litomyšli v roce 1962. Na umístěnku se pak dostala do rychnovské nemocnice, kde nastoupila na internu. To ještě netušila, že interna se stane na 37 let jejím druhým domovem. „Pro tu práci jsem úplně žila. Když jsem byla dva dny doma, úplně jsem trpěla, stejně tak jsem protrpěla i každou dovolenou. Internu jsem opravdu milovala. Dělala jsem všechno, na JIP jsem strávila 16 let.“ Člověk by skoro řekl, že se pro práci zdravotní sestry narodila, pravda ale je, že samotnou ji toto povolání nikdy nenapadlo. Zásadní životní rozhodnutí za ni udělal její otec. „Byli jsme čtyři sourozenci a otec měl jasno. Každému z nás vybral jeho budoucnost. Mně určil zdravotnickou školu a dalším sourozencům zemědělskou, železniční a textilní. Všichni čtyři jsme v oboru vydrželi celý profesní život. Děkuji za to tatínkovi, odhadl nás opravdu skvěle.“

Díky svému nadšení a zápalu do práce se však stala vynikající sestrou. Lékaři ji chtěli mít při nejrůznějších vyšetřeních a úkonech po svém boku. Zažila zrod jednotky intenzivní péče v Rychnově nad Kněžnou nebo zavádění kardiostimulátorů coby novinky. Obojímu předcházely stáže ve fakultní nemocnici. Ve funkci vrchní sestry na interně a později na rehabilitačním oddělení byla celkem přibližně 30 let. A jak šlo její obrovské pracovní nasazení skloubit s osobním životem? „Manžel jezdil se sanitkou a u našich dvou dětí jsme se střídali. Zvládli jsme to ale hlavně díky babičce.“

Během své kariéry vychovala bezpočet mladých sestřiček. K výkonu zdravotní sestry je podle ní potřeba několik základních vlastností: motivace, trpělivost, empatie a vstřícnost k lidem. Ze svých bohatých zkušeností také usoudila, že skvělý prospěch ve škole není později v praxi ukazatelem dobrých předpokladů. „Zažila jsem mnoho jedničkářek, které byly v praxi nepoužitelné. Naopak z průměrných studentek se často staly výborné sestry.“

Výplata 800 korun, po letech 50 korun přidáno

„V dobách mých začátků neexistovaly žádné jednorázové pomůcky. Vše jsme si musely samy připravit, sterilizovat nástroje. Nastoupila jsem na oddělení, kde leželo 60 pacientů a já jsem tam byla během noční služby jako jediná sestra. To si dnes nedovede nikdo představit. Na druhou stranu musím říct, že tehdy nebylo ani zdaleka tolik administrativy, která dnes sestry často zdržuje od práce s pacienty,“ říká Jaroslava Kotyzová.„Když jsem nastupovala, měli jsme výplatu 800 korun. Za pět let jsem dostala 50 korun přidáno. Žádné příplatky za víkendy nebyly. A to byla pracovní sobota v té době povinná,“ vypráví energická žena, které během 59 let v rychnovské nemocnici postupně šéfovalo 24 ředitelů, 9 primářů a 8 hlavních sester.

Ze své perspektivy vnímá Jarka Kotyzová vytrácející se úctu ke zkušenějším kolegům a kolegyním, ale také ke starším členům rodiny. „Když my jsme vyšly ze školy, tak byl pro nás pan doktor něco jako Pán Bůh. Stejně tak jsme měly velkou úctu ke starším sestrám. Podobně jsem se smutkem sledovala, jak se snižuje ochota rodin postarat se o svého dědečka nebo babičku,“ říká zasloužilá sestra, která hned ale dodává, že byla svědkem i opačně dojemných situací. „Měli jsme pacienta, který vyprávěl, že má čtyři děti, a ti se v péči o něj střídají. U rodiny každého z nich trávil vždy čtvrt roku.“

Dobrá sociální situace podle ní ovlivňuje také celkovou motivaci člověka k uzdravení. „Vše záleží na tom, jestli se pacient uzdravit chce. Zda spolupracuje. Pokud nemá vůli, může mít kolem sebe ty nejlepší zdravotníky, ale nic s ním nezmůžou,“ uzavírá Jaroslava Kotyzová své vyprávění.

Přiznává, že ač je již v zasloužené penzi, hlavou často stále v práci. „Stýská se mi po lidech. Po kolegyních, po práci s pacienty,“ potěšilo ji ale, že její neuvěřitelné vytrvalosti si všimla i média. Její fotografie se objevila dokonce na titulní straně novin Blesk.

 

Jak to vidí ředitel:

„Ano, tento neuvěřitelný  pracovní příběh se v naší nemocnici opravdu stal a mám radost, že jsem byl částečně jeho součástí.

Děkuji sestřičce paní Jaroslavě Kotyzové  za všechny její současné i bývalé spolupracovníky, a v neposlední řadě za obrovské, v podstatě statisícové zástupy našich pacientů, kteří ji na své cestě za uzdravením potkali.“ Luboš Mottl, člen správní rady Oblastní nemocnice Náchod

 

Text: Lucie Chytilová

Foto: www.nemtru.cz

Tagy článku

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace