VIZITA Martina Čabana: Zajímavý pláč nad zdravotnictvím, jen na špatném hrobě

VIZITA Martina Čabana: Zajímavý pláč nad zdravotnictvím, jen na špatném hrobě
foto: www.seznamzpravy.cz/VIZITA Martina Čabana
20 / 05 / 2022

Mezi podáním ústavní stížnosti na fungování českého zdravotnictví a zveřejněním nálezu soudců uplynulo skoro tři a půl roku. Stížnost přistála na brněnské podatelně na silvestra roku 2018. Bylo pod ní podepsáno 51 senátorů vesměs ze stran dnešní vládní koalice, přičemž tři z nich vzali posléze své podpisy zpět.

 

Stížnost sice formálně podávali senátoři, ve skutečnosti šlo ale o jakýsi opus magnum experta na zdravotnické právo Ondřeje Dostála. Ten, ještě než se proslavil dost úspěšným právním bojem proti vládním covidovým opatřením a jako (posléze odvržený) zdravotnický expert Pirátů, se dlouhá léta bral za zpřesňování výkladů českého zdravotnického práva, upozorňoval na jeho nedostatky i na nesoulad zdravotnické praxe jak s ústavními principy, tak s mezinárodními smlouvami, především s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně.

 

Svou letitou praxi v tomto oboru nakonec Dostál vtělil právě do jedné velké ústavní stížnosti. V ní napadl především samotné základy financování zdravotní péče v Česku – od principu vytváření smluvní sítě zdravotních pojišťoven přes stanovování úhrad léků i zdravotnických prostředků až po vydávání úhradové vyhlášky Ministerstvem zdravotnictví.

To všechno podle Dostála a senátorů podepsaných pod stížností v dnešní podobě odporuje ústavním principům, především v oblasti práva podnikat (zde Dostál napadal hlavně nepředvídatelnost a nepřezkoumatelnost mnoha kroků na cestě k získání smlouvy se zdravotní pojišťovnou) a práva na dostupnou a bezplatnou zdravotní péči (stížnost pracuje s argumenty nerovností v dostupnosti péče a neúčastí pojištěnců v mnoha rozhodovacích procesech).

 

Pokud by Ústavní soud návrhu vyhověl, znamenalo by to faktický konec současného systému financování zdravotnictví – zdravotní pojišťovny by musely hledat jiné způsoby uzavírání smluv s poskytovateli péče, musel by se zcela změnit systém určování úhrad i organizace specializované péče v centrech, jinak by musely vypadat úhradové vyhlášky i způsob vzniku Seznamu výkonů s bodovými hodnotami, na němž stojí celá zdravotnická cenotvorba. Stát by musel během nějaké přechodné lhůty, kterou by soud určil, vymyslet a vybudovat zcela nový systém fakticky na zelené louce.

 

Nicméně v souboji dvou expertů na zdravotnické paragrafy nakonec zvítězil docent pražské právnické fakulty Petr Šustek, který v ústavním sporu zastupoval stát. Dostál prohrál a dalo by se říci, že prohrál dost drtivě – ústavní soudci jeho stížnost zamítli v celém rozsahu a jednomyslně, takže stěžovatelé si tentokrát ani nemohou lízat utržené intelektuální rány při čtení disentních stanovisek, která by jim – byť menšinová – dávala alespoň částečně za pravdu.

 

Dostál se s porážkou vyrovnal v sérii příspěvků na Twitteru, v nichž upozornil i na některé možné implikace nálezu v oblasti soudních sporů o poskytování péče.

 

Ústavní soudci, stručně řečeno, dospěli k závěru, že stížnost napadá provádění politiky, přičemž, jak řekl soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček, „úkolem Ústavního soudu není být tvůrcem zdravotní politiky státu“. Například v oblasti smluvních vztahů soud v nálezu konstatuje: „Podstata návrhu spočívá ve zpochybnění samotného systému výběru poskytovatelů zdravotních služeb.“ Podle soudců ale „navrhovatel nepředložil relevantní argumentaci, která by byla způsobilá napadená zákonná ustanovení zpochybnit“.

 

Klíčovou větou, která fakticky tvoří základ argumentace Ústavního soudu i v dalších částech nálezu, je pak nejspíš tato: „Namítá-li (navrhovatel - pozn. red.) totiž, že odlišný systém výběru poskytovatelů zdravotních služeb by mohl být daleko více efektivní, je to okolnost, kterou sice zdejší soud nehodlá jakkoliv zpochybňovat (ale ani potvrzovat), nicméně která sama o sobě není způsobilá založit jejich protiústavnost.“

 

Obecně je nález dobrou zprávou pro vládu, která nemusí hasit obří požár, který mohla stížnost zažehnout, je dobrou zprávou pro každodenní fungování českého zdravotnictví, a také pro všechny, jimž vyhovuje status quo – a že jich v českém systému není málo. Na druhé straně se verdikt brněnských soudců může stát záminkou pro odložení dalších potřebných změn a mohl by navodit falešný dojem, že v českém zdravotnictví je vlastně všechno v pořádku. Což by byla chyba.

 

Dostálovy argumenty totiž stojí za pozornost. Úvodní část publikovaného nálezu, v níž soud námitky stěžovatelů stručně a přehledně shrnuje, není vůbec nezajímavé čtení. Dostál správně upozorňuje, že celý systém nastavování smluvních sítí a úhrad péče zůstal při transformaci z centrálně řízeného socialistického státního zdravotnictví k modernímu systému několika soutěžících zdravotních pojišťoven v půli cesty.

 

Zákon o veřejném zdravotním pojištění (takzvaná „osmačtyřicítka“), schválený původně jako provizorní přechodné řešení, prošel desítkami drobných dílčích novelizací a stal se základním kamenem současného zdravotnictví. Přitom v něm zůstaly některé sporné nástroje, jako jsou právě nepříliš transparentně nastavená výběrová řízení, jimiž musí projít každý, kdo si chce otevřít ordinaci. Totéž platí (respektive ještě nedávno platilo) pro stanovování úhrad za nemocniční péči, které dlouho vycházely z historických paušálů bez větší vazby na aktuální stav či kvalitu péče v daném zařízení.

 

Je třeba říci, že soudcům trvalo sepsání verdiktu tak dlouho i proto, že pod tlakem obav způsobených právě senátorskou stížností došlo v posledních letech k několika úpravám, které stížnosti vycházely vstříc. Do nemocničních úhrad se stále silněji prosazuje princip platby za diagnózu prostřednictvím systému DRG, změnily se úhrady centrových léků, vstřícné kroky nastaly i v napadené oblasti tvorby Seznamu zdravotních výkonů a tak dále. Soudci proto mimo jiné čekali, jak dopadne legislativní proces při těchto novelizacích.

 

Nyní tento tlak opadl a systému zdravotnictví se vyhne „dokonalá bouře“, kterou mohla stížnost způsobit. Je ale potřeba mít na paměti jednu zásadní věc – Ústavní soud konstatoval, že není jeho úkolem vylepšovat české zdravotnictví, což ale zdaleka neznamená, že české zdravotnictví nepotřebuje vylepšit.

 

Snad není příliš drzé vyložit nález tak, že senátoři a Ondřej Dostál dali dohromady zajímavý přehled nedostatků českého zdravotnictví, jen s ním zamířili na špatné fórum – namísto k Ústavnímu soudu patří tyto argumenty na politické kolbiště, kde by s jejich pomocí bylo možné hledat lepší způsoby fungování péče v Česku. Prohra u Ústavního soudu, jakkoli drtivá, by Dostála ani jeho argumenty neměla vyřadit z politické debaty o budoucnosti zdravotnictví. To by byla škoda.

Tagy článku

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace