Personální krize v českém zdravotnictví je mantrou předvolebního boje, hovoří se především o nízkých platech a nedostatku lékařů. V České republice přitom připadá na každých 10000 obyvatel 37 lékařů, což nás řadí na šesté místo ze všech států EU. Počet lékařů tedy rozhodně není hlavním problémem. Skutečným aktuálním nedostatkem v personálním zajištění zdravotní péče je neefektivní využití kvalifikace a časového fondu našich lékařů.
Počty lékařů a struktura jednotlivých odborností v České republice jsou srovnatelné s ostatními evropskými zeměmi. V čem se však Evropě vymykáme, je příliš rozsáhlá síť lůžkové péče a nadbytek specializovaných center s ohledem na velikost naší republiky. A právě to nejčastěji vede k nedostatečnému personálnímu pokrytí. V lůžkové péči zachováváme v ČR, proti všem racionálním trendům, zbytečně mnoho pracovišť. Část z nich pak není dostatečně personálně stabilní a občas dokonce ani alespoň minimálně pokrytá. Že to může významně ovlivnit kvalitu je zřejmé. V ambulantní péči jsou kamenem úrazu výrazné regionální odchylky. I přesto, že počty nemocných v jednotlivých skupinách obyvatel se v jednotlivých regionech republiky liší jen málo, počty ambulantních specialistů jsou značně rozdílné. Výsledkem jsou pak výrazné rozdíly v dostupnosti ambulantní péče.
Personální krize ovšem nepochybně hrozí českému zdravotnictví do budoucna, jak potvrzuje i prezident Svazu zdravotních pojišťoven ČR Ing. Ladislav Friedrich: Z naší modelace vývoje potřebného počtu lékařů je zřejmé, že bez okamžitého nárůstu počtu studujících a přesunu mezi odbornostmi nebude možné dosáhnout bezproblémové generační výměny. Zároveň je velice důležité si uvědomit, že z pohledu stávající legislativy je nejkratší čas pro samostatnou práci lékaře 12 let od přijetí na lékařskou fakultu. A právě toto dlouhé období odborného růstu lékařů může mít negativní dopad na generační výměnu lékařů. Ze tří grafů znázorňujících počty lékařů podle věkových skupin je hrozící krize patrná.
Svaz zdravotních pojišťoven ČR provedl modelaci vývoje potřebného počtu lékařů roku 2013 do roku 2038. S ohledem na již zmíněnou velmi dlouhou dobu mezi zvýšením počtu studentů a jejich účinným vstupem do praxe lze však první změny, pokud se je podaří spustit, očekávat až v roce 2022. Ukazuje se, že bez velmi rychle dosaženého nárůstu počtu studujících a přesunů mezi odbornostmi nebude možné generační výměny dosáhnout.
Z dostupných dat lze největší problémy související s generační obměnou očekávat u primární péče. Nejsilněji je totiž v těchto specializacích zastoupena věková skupina 55+. Bylo by ale naivní se domnívat, že univerzálním lékem na nedostatek praktiků je navýšení finančního ohodnocení. Pro posílení zájmu studentů, ale hlavně pro narovnání mnoha dalších problémů v současném systému poskytování zdravotnických služeb by mělo rychle dojít k posílení role a postavení primární péče tak, aby byly tyto specializace dostatečně atraktivní, a toho určitě nedosáhneme pouhým navýšením platů, konstatuje Ing. Friedrich.
Chceme-li tedy skutečně efektivně řídit personální zabezpečení zdravotní péče, musí řešení spočívat v krátkodobých a střednědobých opatřeních, kdy se budeme muset znovu vrátit k restrukturalizaci kapacit u lůžkové péče a zahájit změny v postavení a úloze ambulantní primární péče. Jsou to bohužel složité a často nepopulární kroky, ale jen pokud se do nich pustíme, má navýšení zdrojů pro zdravotnictví smysl. V opačném případě se zdroje utratí, ale problémy zůstanou.