foto: internet/Roušky
Někdy si odmítáme připustit holá fakta jen proto, že nám prostě nevyhovují. Mezním případem je závažná diagnóza - psychologové vysvětlují fáze psychické reakce na sdělení neodvratného konce. Odmítání patří k těm, které zakrývají skutečnost.
Je to únik mimo chmurnou realitu, do snu, do představy, že tam, kde jde o mě, se přece nic tak hnusného nemůže stát. Já přece neumřu, neonemocním, nepřijdu o to nejcennější (dosaďte sami). V případě jednotlivce je to poněkud dětská, byť pochopitelná reakce. V případě politizace základních ochranných úkonů a opatření však pitomost.
Prolínání reálného života s prostředím sociálních sítí bude mít ještě netušené následky na kolektivní chování a vztahy. Chování davu je nejednou vědecky popsáno. Chování virtuálního davu na analýzy a závěry dosud čeká. Facebook nám dal možnost zobrazit sebe samé nejen tak, jak se vidíme, ale tak, jak si představujeme, že bychom měli vypadat a působit na okolí. To je mocná, ale šalebná zbraň.
Salónní politikaření, plané mudrování, bohorovné návrhy bez odpovědnosti, diskutérský narcismus a všeználkovství jsou jen balastem. Otevřená debata obnažila mnohem větší podněty k uvažování. Kdo je autorita v případě sporu vědeckých kapacit, které se nedohodnou? Sveřepý kritik, profesí zubař? Biolog s podloženými čísly? Kardiochirurg se zkušenost na vlastní kůži, totiž plíce? Mediální rozumbradové z jiných oblastí - statistici, datoví experti, novinářští komentátoři?
Respekt k institucím se díky bezbřehému virtuálnímu prostoru vytratil. Sdělení vnímáme, ale možnost odmítnutí jeho obsahu nám dává falešný dojem, že rozhodovači o pravdě jsme my sami. Ale není to jen naše slabost, prostě korektiv není. Téměř všechny zdroje k definici aktuální pravdivosti jsou veřejně dostupné, téměř každý je dostatečně gramotný, aby si z nich udělal názor. Pokud někdo vítězí, tedy tím že s ním souhlasí největší počet lajkerů-vitruálních sympatizantů, je to jen další ošidnost. Byl nejhlasitější? Objevil se v primetime? Má nejvíc followers? Chce se s ním identifikovat největší počet těch, kteří jeho vlastnost nemají nebo přišli pozdě?
Tuto oblibu, tedy velepočetnou podporu názoru, nikdy nezíská instituce, ale jedinec. Tak se plíživě vracíme k řešení, kdy nám určuje pravdu i za nás zprvu opinion maker, s nímž souhlasíme. Souhlas nám může být kdykoli dokladován. Pak jeho názor podvědomě vyhledáváme. Pak se jím řídíme. Nakonec ho zastáváme, bráníme a jdeme třeba na Letnou.
Jistěže jindy můžeme souhlasit s někým jiným, ale případ se opakuje. Z institucí se oddělují jejich autority a působí raději samostatně. Svět se třpytí pravdami a žádnou z nich neuchopíme, pro žádnou není třeba zemřít. O řádek níž je jiná. Za chvíli nám facebook nabídne jiného hlasatele, jiné argumenty a zdroje. A kolem třeba umírá stále víc lidí, pro které je třeba něco dělat. To by ale měla nějaká instituce, ne? Vždyť jsme si do ní zvolili odpovědné lidi. A ti mají konat. Podle našeho oprávněného názoru, naší pravdy… a třpyt se mění v ohňostroj. Potom pach spalin, oslepující tma a možná rozednívání nad zbytky radosti ze svobody slov.
Roušky! Tak nicotné, tak významné. Hnuly dějinami? Společností?
Svoboda je někdy past. Ještě ale nevíme, jak hluboká a kde se otevře. Neochvějně k ní však míříme.
Jan HOVORKA
(P. S. Obrázek je známý z fb, autora jsem nevypátral. Leč děkuji mu.)