foto: Jan Hovorka/Roušky ilustrace
Konec povinných roušek byl oficiálně vyhlášen. Někdo to vnímá jako zadostiučinění, někdo jako ohrožení. Není však soudce, je jen vlastní názor, úvaha a podle ní se chovat. Nosit dál nebo vítězně nenosit. Jak chcete.
Možná bychom se měli zamyslet nad tou krátkou, dramatickou historií. Roušky – v podstatě haléřová záležitost, daly do pohybu velké děje a procesy, a taky peníze. Celé období by zasloužil podrobnou analýzu. Přinesla by rozmanité výsledky. Politické, společenské, finanční, kriminální a samozřejmě medicínské.
První fáze byla do jisté míry pobavení. Kdesi v Číně se objevila záhadná nemoc, patrně epidemie. Informace jak ze zábavného magazínu ale začínala nabývat na závažnosti. Byznys zaznamenal, že Číňané skupují roušky po světě a posílají je do ohrožených oblastí ve své vlasti. Pochopitelně, měli to z první ruky, byli předvídaví a jiná ochrana zatím ověřena nebyla. Ostatně v Asii je dlouhá léta ochrana touto formou, v dopravě či jiných skupinách, rouška normou.
Pak se karta obrátila a v lednu, respektive v únoru bylo u nás nebezpečí shledáno reálným. Co použít aspoň preventivně? Roušky. Zásoby v nemocnicích, areálech bývalé civilní obrany, vojenské sklady, kdejaká instituce se těšila pozornosti, přehrabování a zájmu. Ceny rostly.
Národní ohrožení přineslo jednotu. Kdo měl trochu hrdosti a cti v těle, šil roušky, a hlavně – nosil je. Roztodivné vzory, materiál, střihy. A obětavost. Důchodkyně, skautíci, herci, statisíce roušek jako výraz společenské obětavosti. Oponentní skupiny se dostávaly na okraj a byly nařčeny z extremismu. Vědci byli v médiích buď za hlupáky, nebo hrdiny. Hlavně sami poněkud nejistí.
Bystří byznysmeni pochopili, že zakopli o ropný pramen. První signály byly skoro bulvární – krabice s rouškami, objevené v překladišti kdesi na severu Čech, údajně určené čínským krajanům v Itálii. Banalita, která rychle zanikla v moři dalších událostí. Zajistit roušky, to se stalo tématem politiků. Čína je nabídla, jen bylo třeba proces pojmout, jak náleží. Letecký most, vládní rozhodnutí, spolupráce obchodních veleskupin, zastřešení vládním zájmem, letadly, dary nemocnicím, vítání roušek na letišti, děkujeme uctivě, pokusy o jinou dopravu… hodně by toho vyšlo najevo.
Pak pompézní cesta na Taiwan! Ano, maličký ostrov demokracie nás zachrání. Daruje nám pět automatických linek. Budou chrlit milióny roušek. My jimi zaplavíme Evropu, děkujeme, Taiwane! Jenže byznys je byznys. To nejde, kazit normy vysokovýkonnými dary. Cenotvorba má své zákonitosti a ochránce. Tak se po dlouhém škobrtání linky daly na cestu jako částečný, trochu symbolický dar soukromé firmě, která výrobu, slibující zaplavit Evropu, bude garantovat. Jedna z pěti bude chrlit zdarma! Děkujeme, ještě jednou, milí ostrované…
Cena hadříku se pohybovala od šílené po otravnou, ale prostě jste roušku mít museli. Stala se samozřejmostí. Někdy někdo analyzuje, zda pomohly nebo naopak. Chirurgové, zdravotníci, lidi v chemických a jinak toxických provozech je budou potřebovat dál, ostatně nosili je i předtím. My na sebe nyní můžeme svobodně kýchat a prskat, aniž bychom porušovali nějaké, třeba vládní předpisy. Nebo normální ohleduplnost. Tak na zdraví!
Možná bychom se měli zamyslet nad tou krátkou, dramatickou historií. Roušky – v podstatě haléřová záležitost, daly do pohybu velké děje a procesy, a taky peníze. Celé období by zasloužil podrobnou analýzu. přinesla by rozmanité výsledky. Politické, společenské, finanční, kriminální a samozřejmě medicínské.
První fáze byla do jisté míry pobavení. Kdesi v Číně se objevila záhadná nemoc, patrně epidemie. Informace tak ze zábavného magazínu ale začínala nabývat na závažnosti. Byznys zaznamenal, že Číňané skupují roušky po světě a posílají je do ohrožených oblastí ve své vlasti. Pochopitelně, měli to z první ruky, byli předvídaví a jiná ochrana zatím ověřena nebyla. Ostatně v Asii je dlouhá léta ochrana touto formou, v dopravě či jiných skupinách, rouška normou.
Pak se karta obrátila a v lednu, respektive v únoru bylo u nás nebezpečí shledáno reálným. Co použít aspoň preventivně? Roušky. Zásoby bývalé civilní obrany, vojenské sklady, kdejaká instituce se těšila pozornosti, přehrabování a zájmu. Ceny rostly.
Národní ohrožení přineslo jednotu. Kdo měl trochu hrdosti a cti v těle, šil roušky, a hlavně – nosil je. Roztodivné vzory, materiál, střihy. A obětavost. Důchodkyně, skautíci, herci, statisíce roušek jako výraz společenské obětavosti.
Ale každá mince má dvě strany. Bystří byznysmeni pochopili, že zakopli o ropný pramen. První signály byly skoro bulvární – krabice s rouškami, objevené v překladišti kdesi na severu Čech, údajně určené čínským krajanům v Itálii. Banalita, která rychle zanikla v moři dalších událostí. Zajistit roušky, to se stalo tématem politiků. Čína je nabídla, jen bylo třeba proces pojmout, jak náleží. Letecký most, vládní rozhodnutí, spolupráce obchodních veleskupin, zastřešení vlídním zájmem, letadly, dary nemocnicím, vítání roušek na letišti, pokusy o jinou dopravu… hodně by toho vyšlo najevo.
Pak pompézní cesta na Taiwan! Ano, maličký ostrov demokracie nás zachrání. Daruje nám pět automatických linek. Budou chrlit milióny roušek zaplavíme Evropu, děkujeme, Taiwane! Jenže byznys je byznys. To nejde, kazit normy vysokovýkonnými dary. Cenotvorba má své zákonitosti a ochránce. Tak se po dlouhém škobrtání linky daly na cestu jako částečný, trochu symbolický dar soukromé firmě, která výrobu, slibující zaplavit Evropu, bude garantovat. Jedna z pěti bude chrlit zdarma! Děkujeme, ostrované.
Cena hadříku se pohybovala od šílené po otravnou, ale prostě jste roušku mít museli. Stala se samozřejmostí. Někdy někdo možná analyzuje, zda pomohly nebo naopak. Chirurgové, zdravotníci, lidi v chemických a jinak toxických provozech je budou potřebovat dál, ostatně nosili je i předtím. My na sebe nyní můžeme svobodně kýchat a prskat, aniž bychom porušovali nějaké, třeba vládní předpisy. Nebo normální ohleduplnost. Tak na zdraví!
JAN HOVORKA
Kresba. Autor