Zdravotnictví si zaslouží sledování stavu, projevů, příznaků, a taky diagnózu. Jak vypadá z hlediska nás, kteří jeho služby konzumujeme (svědectví tak říkajíc vlastním tělem), a s maličkou výhodou - nenavštěvujeme jen jednoho lékaře či zdravotnické zařízení, ale mluvíme s desítkami, ba stovkami, jezdíme do krajských, oblastních, okresních i městských, tu a tam se zastavíme v nestátních a pravidelně zaťukáme dokonce v nějaké přímořízence?
Upřímně řečeno, téměř nikde není zřetelně viděná atmosféra zmaru a úpadku. Lidé, kteří v nemocnicích pracují, nesledují mediální odraz/obraz sebe samých, nepředstavují si sebe v parlamentu (ač výjimky jistě jsou), na krajský odbor zdravotnictví zavítají akorát na školení a ministra viděli v televizi.
Když odjedou velevozy se zdravotnickými bafuňáři (nebo těmi, kteří se jimi hodlají stát), vrátí se k všední práci. Její náplní je lidská bolest, strach, utrpení, smrt, narození, uzdravení nebo naděje. A s tím se zdá slušnému člověku trochu blbé táhnout na barikády, nebo to lepit na transparenty.
Ti, na kterých leží hlavní břímě, jsou v klidu, i když někdy doslova padají na hubu. Zanadávají si, někdy zdřímnou na noční, ale jen výjimečně se na něco vykašlou. Doktor, který vyskakuje a se zrudlým obličejem volá o katastrofě, vyzývá kolegy k opuštění pacientů, dává ultimáta, takový doktor neuzdravuje. Nikdo po něm nechce osobní oběti a asketismus, je to s těmi felčary jako s kuchaři - hubenému moc nevěříme! Neurotický doktor vás prostě neuklidní.
Právě lékaři od pradávna vědí, že stav má především příčinu. Jakmile ji neobjevíme, nediagnostikujeme a nepojmenujeme, jsme vedle, jak ta jedle. Tak by bylo možná užitečné, je-li tedy, jak říkají šéfové, zdravotnictví v krizi, v každé nemocnici a zdravotnickém zařízení si udělat diagnózu nejprve vlastní. Subjektivní pocity porovnat s objektivními parametry, vyprat špinavé prádlo doma (apropos, u koho perete, pane řediteli…? Nešlo by to levněji a jinde?), kouknout se po slevách, stojí-li nás dosavadní nákupy nějak moc, pohovořit s dodavateli, i jinými, než k nám diskrétně jezdí, podívat se, jestli přece jen není možné přidat sestrám i doktorům, když nebudeme kupovat nejdražší barely s desinfekcí, ale ty normální, a jistě by se našly i jiné eventuality.
My pacienti se nebojíme a bát nemusíme o naše doktory. Na konci našeho pinožení jsou totiž vždycky a jenom ONI - ano, když MY jsme v krizi, jdeme k doktorovi, ten nás předá sestře a všechno je nějak hned lepší. Vyhodí nás jen doktor, ke kterému už radši nikdy nepůjdeme a ohavná na nás bude sestra, která si jistě ráda najde jiné zaměstnání. Doktor, který nechá člověka v nouzi a bolestech, nebo jen strachu, nebo to jen říká (!), nechť klidně odejde.
Zdravotnictví není v krizi. V krizi je způsob, jakým je vnímáno, jak je s ním zacházeno. Ale každý organismus, který má projevy nemoci, se začne bránit. Sám hledá cestu, jak zlepšit stav, nebo se dokonce uzdravit. Elimininovat to, co mu škodí, vyřadit, co mu neprospívá. Je to v podstatě na nás. Zvolme si metodu, lék i uzdravovače. Takové, kteří respektují, že jejich mzda je z našich peněz, že si nás jako klientů váží a vidí v nás živé, citlivé bytosti, vnímají náš příběh. Následky volby poneseme sami. Tak si vyberme co nejpečlivěji. Ordinační hodina se blíží a tep se zrychluje.
Jan Hovorka