foto: Archiv redakce/Ondřej DOstál
Epidemie COVID-19 je snad první epidemie v dějinách lidstva, při které poklesla spotřeba nemocniční péče tak, že je nemocnicím nutno uhradit ztráty zvláštním zákonem. Ministerstvo zdravotnictví připravilo návrh , který má tuto kompenzaci nemocnicím i dalším poskytovatelům péče zařídit. Pojďme se podívat, co obsahuje a co vypovídá o úrovni řízení našeho zdravotnictví.
Návrh zákona byl představen zde. Jeho smyslem je „zohlednit výpadek produkce zdravotních služeb způsobený částečně poklesem poptávky (část lidí se bála k lékaři jít), částečně vládními opatřeními a částečně opatřeními samotných poskytovatelů na ochranu personálu.“ Návrh zákona je viditelně motivován nutností podpořit nemocnice a další poskytovatele, kteří kvůli opatřením Ministerstva (nikoliv kvůli koronaviru) jeli dva měsíce na polovinu produkce, ke škodě své i ke škodě pacientů s nebezpečnějšími a akutnějšími nemocemi než je COVID-19.
Jak to vypadá v číslech? Akutní lůžková péče v nemocnicích padla na 30-50% předkrizové produkce, jiní poskytovatelé, třeba provozovatelé lázní, se dostali skoro na nulu. Ve finančním vyjádření se odhaduje za celý rok 2020 propad produkce o 30,5 miliardy korun. Tolik k „italským“ scénářům nemocnic kolabujících kvůli přetížení, pacientů umírajících na chodbách a příbuzných peroucích se o poslední ventilátor. Ale protože i prázdná nemocnice musí platit mzdy zdravotníkům a nést další náklady, vznikla ztráta, kterou musí „někdo“ zaplatit – kdo jiný než pojištěnec.
Návrh kompenzačního zákona: "Peníze jdou za pacientem", nebo proplácíme náklady?
Předložený návrh zákona ukazuje nefunkčnost současného, 20 let existujícího modelu smluvního financování poskytovatelů. Nemocnice a další poskytovatelé už dávno nejsou placeni za skutečně odvedenou práci pro pojištěnce, kterou mnohdy dělají bezplatně. Namísto toho dostávají peníze na základě historicky vzniklých „paušálů“ a „produkčních cílů“, založených na chaotických výpočtech, se kterými nynější výpadek produkce chaoticky zahýbal – většinou směrem ke ztrátě, ale ne vždy, protože některá zdravotnická zařízení mají úhradu nastavenou tak, že zaplaceno dostanou nejlépe, když nedělají.
Návrh má kompenzovat náklady na pomůcky – ty měl ale a priori zajistit stát, v čemž selhal. A i kdyby ne, vybavenost pracovníků ochrannými pomůckami, včetně obvyklých rezerv, by měla pokrývat položka „režie“ v kalkulacích výkonů dle vyhlášky o Seznamu výkonů s bodovými hodnotami. Tyto kalkulace však bohužel už léta neodpovídají realitě. Nadto v některých oborech příslušné výkony ani neexistují, tedy režii není z čeho spočítat. Toto by šlo ovšem snadno napravit pouhou dobrou úřední prací Ministerstva, bez změny zákona, konkrétně zakotvením nových nebo lépe kalkulovaných výkonů do vyhlášky. Platby poskytovatelům péče by měly zahrnovat i náklady na předvídatelné zdravotnické krize – systém financování zdravotnictví přeci musí počítat s tím, že občas přijde epidemie. Pokud tomu tak není, svědčí to jen o dlouhodobé absenci koncepce, vize, řádného řízení zdravotnictví.
Návrh zákona není ani potřebný - kdyby fungovala alespoň ta pravidla, která dnes v právních předpisech máme. Tam, kde z jakéhokoliv důvodu dojde k významné změně rozsahu či struktury poskytované hrazené péče (nejen COVID, ale i jakýkoliv jiný medicínský, sociologický či regionální vliv), mají zdravotní pojišťovny možnost uzavřít dohody s poskytovateli o úhradových dodatcích, odchylných od standardního režimu úhrady dle úhradové vyhlášky (§ 17 odst. 5 zákona 48/1997 Sb.). Pojišťovny tuto pravomoc „navýšit úhrady“ docela rády využívaly i mimo epidemii – až tak, že některá „navýšení“, vysoce nestandardní, byla předmětem kritiky dozorových orgánů a možná skončí trestně (pro nestrannost - "šnajdroidům" zde, Babišově klinice zde). Nyní by však šlo tento nástroj použít správně, pro uhrazení činností poskytovatelů „v první linii“ (COVID-oddělení, indikace vyšetření na COVID, lékárenská péče).
Když už jsme u koncepčních věcí: Návrh zákona nevhodně boří hranici mezi rozpočtem státu a rozpočtem zdravotního pojištění (dosud formálně odděleným). Kompenzace ztrát zaviněných opatřeními MZ či vlády by měla být poskytnuta z rozpočtu státu, Není na místě, aby se státní rozpočet této kompenzační povinnosti zprostil a přenesl ji k tíži rozpočtů zdravotního pojištění. Velký problém návrhu je navíc jeho vágnost, z textu paragrafů není zřejmé, kteří poskytovatelé budou podpořeni, jakým způsobem, ani v jaké výši. V tom návrh zákona odkazuje pouze na vyhlášku Ministerstva zdravotnictví. Není žádoucí, aby se Parlament zbavil kontroly a dal bianco šek na miliardy z veřejných rozpočtů ministru zdravotnictví - reálně spíš komusi ze spektra poradců a poradních komisí, neboť právě v tomto prostředí se bude avizovaná vyhláška psát.
A co na to pojištěnec?
Z pohledu zdravotního pojištěnce, který to celé platí, není správné kompenzovat poskytovatelům náklady za „epidemii zdravotnického nicnedělání“; škody z nařízeného omezení péče nechť si poskytovatelé vyřeší se státem. Z pojištění by se měly v plné výši zaplatit na vícenáklady související s epidemií COVID a opatřeními Ministerstva u těch poskytovatelů, u kterých skutečně vznikly (typicky poskytovatelé „v první linii“, kteří v důsledku epidemie pracovali více, nikoliv méně).
Pojištěncům by bylo naopak spravedlivé, když už, odpustit část pojistných odvodů za dva krizové měsíce, neboť v tomto období byla kvůli opatření Ministerstva zajištěna pouze malá část jejich zákonného nároku (neodkladná péče), podstatnou část nároku pojištěnců pojišťovny nezajišťovaly (veškerá plánovaná péče, lázeňská péče a další). Méně péče - méně odvodů.
A konečně, spravedlivé vůči pacientům by bylo vytvořit odškodňovací fond při Ministerstvu zdravotnictví pro ty, kteří potřebnou péči nečerpali, ať již pro její neoprávněné odmítnutí poskytovateli, nebo proto, že její poskytování bylo opatřeními Ministerstva znemožněno.
Zdroj:
//blog.aktualne.cz/blogy/ondrej-dostal.php?itemid=36905