Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského je oázou, kde najdete pomoc lékařů, blízkost sester i cestu k víře
Jako by člověk spočinul v náruči Všemohoucího. Takový můžete mít pocit, když se ocitnete v areálu Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v samém srdci Prahy. Mezi dvěma návršími, podél uličky, která jako by vedla do nebe, jsou rozloženy budovy, stavěné již před staletími. Nemocnice Milosrdných sester svatého Karla Boromejského, nejen domácími krátce zvaná Pod Petřínem, je zde za účelem špitálským již 160 let, kdy zdejší domky zakoupily sestry řádu, původně přišedší z Francie. Vnější vlnobití civilizace, ruch velkoměsta a dramatická doba jako by tady, za zdmi, utichly. Je to místo stvořené ke kontemplaci a přemýšlení o vyšším smyslu bytí na tomto světě, dostalo. A někdy také o tom, proč jsme se dostali sem, do péče řádových sester, ošetřujících spolu s lékaři a civilními spolupracovníky své pacienty.
Zřizovatelem nemocnice je Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského a pracují tu na dvě desítky řádových sester. Zastávají odborné pozice lékařské, specializované sesterské na odděleních, i ošetřovatelskou péči. A samozřejmě se podílejí na tvorbě milieu, prostupujícího celý areál. Empatie, ochota, vlídnost a zdvořilost jsou na straně členek řádu řeholního společenství předpokladem, u převážné části osazenstva civilního samozřejmostí. My jsme, tentokrát jako hosté, byli přijati s pohoštěním v podvečerním čase nejvyšší autoritou českých boromejek, Generální představenou Kongregace S.M. Bohuslavou Kubačákovou a povídali si.
Péče o pacienty má ve vaší nemocnici široký záběr. Od interních a chirurgických oborů až po paliativní péči nebo dětský detox. Nejnověji ještě rozšířená o spolupráci s pražskou záchrannou službou, která tu má svou výjezdní základnu. Poslání řádových sester obnáší službu všem, kdo strádají, tedy i nemocným, a souběžně duchovní podporu, spolupráci při resocializaci, doprovázení pacientů na konci života.
Jak jste sladěny, jako řádové sestry-odborné pracovnice, s civilním zdravotním personálem, kolegy zdravotníky, lékaři? Dala byste přednost tomu, aby všichni, kdo v nemocnici působí, byli blíže církevnímu řádu?
Co bychom si bez nich, našich kolegů a spolupracovníků, počali? Nás řádových sester je jen okolo dvaceti a všech zaměstnanců nemocnice čtyři stovky. Myslím ale, že je to dobré spojení, věřím, že ku prospěchu všech. Možná nevíte, že v naší nemocnici pracují také řeholní sestry jiných Kongregací: 4 Křížové sestry, 2 Šedé sestry sv. Františka, 1 sestra Těšitelka. Jsem jim za to velmi vděčná. Ale napadá mě, že vaše otázka není tak marná. Péči o nemocné začala v historii provozovat právě církev. Hospitálské řády ji vynesly do odborného světa medicíny jejich členové a příslušníci se obětavě starali o nemocné a zraněné. V polovině XIX. století byly v nemocnicích převážně řádové sestry. Naše boromejky působily ještě v roce 1945 na 120 místech v ČR, například v jižních Čechách téměř v každé nemocnici.
Politický zvrat tedy změnil podmínky?
Nástupem a dobou totality se především ztratila kontinuita. Postupně se ošetřovatelství stalo krásným vědním oborem. Péči o nemocné postupně převzal stát. Církev jakoby už svou práci odvedla. Navíc v té době totality nebylo možné mnoho let přijímat nové členky, několik nás bylo přijato tajně. Ostatně dnes religiozita také není příliš velká. Doba je, jaká je, společnost je orientovaná na spotřebu, konzum. Řádových sester je málo. My se v naší nemocnici snažíme uchovat křesťanského ducha, a jsme rády, že máme i civilní spolupracovníky.
Co může být impulzem pro volbu vstupu do církevního řádu, a jeho prostřednictvím služby lidem.
Jak bych na tohle mohla odpovědět. Zeptejte se třeba nějaké své známé, proč si vzala svého manžela? Musela tam „přeskočit“ jiskra. Musí tam být láska. Tak je to i u nás. Dívka se nestane řádovou sestrou jen tak, musí jí to být dáno, musí se zamilovat…do Boha. A z této lásky vzniká její vize, poslání. A mít obojí v srdci. Pak to má hodnotu věrnosti, závazků, odevzdání. Tak to chápeme. A samozřejmě musíme i tady v nemocnici naplnit své poslání v reálných, skutečných situacích a případech, kdy jen láska a upřímnost nestačí. Krásně to jednou vyjádřil bratr Marek, náš nemocniční kaplan: když jsme nemocní a potřebujeme zdravotní pomoc, hledáme odbornost. Ale hledáme také srdce. Hledáme člověka.
Vím, že moje vyptávání je vstupem do velmi intimní, osobní sféry, ale mám pocit že bych tomu měl rozumět tak, že v té tisícileté komunitě, kontinuálním duchovním prostředí, se cítíte silnější, i proto, že jste vlastně součástí čehosi věčného...
To je moc krásně řečeno. Ano, pociťuji, že moje povolání není ze mě, ale bylo mi to dáno a já jsem pocítila ono vyzvání, povolání Bohem, že takto mám žít. Mám z toho v sobě pokoj, víru, základní jistotu vztahu s Bohem - On tady je a vede mě, vede nás. Pociťuji radost z toho, že můžeme alespoň kapičku Jeho světla zprostředkovat a předat těm kolem nás, vytvořit jim podmínky a prostředí, aby mohli Jeho světlo přijmout.
Podmínky pro vás i pro nemocné máte tady, ve vaší nemocici, na tak atraktivním místě v srdci hlavního města, dobré...?
Takové hodnocení má více úrovní. Dnes se hodně mluví o církevních restitucích a majetku. Chci připomenout, že my nejen vlastníme budovy a pozemky jako církevní právnická osoba, ale také nemocnici zřizujeme a jsme za ni odpovědné. A to je velmi náročné. Ale hned musím znovu poznamenat i to, co jsem říkala před chvílí - právě za tím jsou naše životy, oběť ve smyslu lásky, celoživotní kontinuita, věrnost, generace před námi. Je v tom osobní odevzdání, dání se. Jsme samozřejmě také zaměstnanci nemocnice.
Jak prožíváte s kolegy i pacienty Vánoce?
Silně si uvědomujeme skutečnost, a nejen teď v období Vánoc, že Bůh se stal v Ježíši Kristu člověkem. Mě k tomu inspirovala slova biskupa Camphause z Limburgu, který zakončil svou vánoční homilii slovy „ Buďte jako Bůh, staňte se člověkem.“
Hodnoty člověka, lidské hodnoty jako je dobro, spravedlnost, láska, krása jsou v našem srdci, stále po nich toužíme, hledáme je.
Bůh neváhal vstoupit do lidské přirozenosti, stát se člověkem. K lidství patří i křehkost, slabost a omezenost, a zvláště v nemoci na ně člověk naráží. A právě s tím zdravotníci pracují. Letos jsem to takto říkala při vánočním setkání našich primářů a staničních sester. Přála jsem jim úspěch v jejich práci i radost z práce.
Co výjimečného nabízí vaše nemocnice pacientům?
Myslím, že především osobní a celistvý přístup. Celistvý v tom že poskytujeme nejen péči o tělo a sociální potřeby, ale i o duši, ducha. Máme dobrý lékařský a ošetřovatelský personál, velmi dobrou sociální pracovnici, pokud je třeba, působí zde i psychoterapeuti z Gaudie. Oddělení duchovní péče nabízí pomoc nejen věřícím, ale každému - v nesení obtíží nemoci nebo života jako takového, už svým zájmem a nasloucháním. Součástí je samozřejmě i kostel, přístupný čtyřiadvacet hodin. A nezřídka lidé vyslovují, že u nás cítí zvláštní klid, pokoj. To vidím jako specifikum - zřejmý plod víry, modlitby. Pomáhá tomu i to, že máme menší stanice, menší kolektivy, ve kterých se snažíme o dobrou spolupráci, vzájemnou toleranci, důvěru.
Zmíním trochu víc světské téma - máte i vy nedostatek sester a lékařů, je podle vás české zdravotnictví v krizi, jak slyšíme z médií i vysokých míst?
Ano, asi tak jako v dnešní době každá jiná nemocnice, chybí lékaři, ale více chybí ošetřovatelský personál. Poslání zdravotníka je náročné. Řekla bych, že ano, naše zdravotnictví je v určité krizi. Nemyslím si ale, že ta spočívá jen v nedostatku personálu, lékařského nebo nelékařského. Vidím krizi i v tom, že se zdravotnictví stává byznysem. Prodáváme zdravotní péči. Hledá se, jaké diagnózy přinesou nemocnici díky různým podmínkám pojišťovny více peněz, a tak se může zapomenout na člověka jako takového. Myslím, že dnešní doba klade na zdravotníky velký nárok - zůstat věrný svému poslání, zůstat lékařem či sestrou nemocnému, být charismatickým zdravotníkem.
Sídlíte v centru Prahy, mezi Hradčany a Petřínem, máte ze strany vedení města podporu, formy konkrétní spolupráce?
Řekla bych dokonce, že sídlíme na nejkrásnějším místě v Praze. Na Malé Straně, v tichu přírody Strahovských zahrad a Petřína, s výhledem na chrám sv. Mikuláše a Pražský hrad. Toto místo vybraly naše předchůdkyně již před 160 lety. Sloužíme veřejnosti a samozřejmě v největší míře občanům hlavního města. Proto máme i z jeho strany podporu., takovou, jakou umožňuje legislativa nestátnímu zdravotnickému zařízení. Z dotací magistrátu Hlavního města Prahy jsme před časem získali částku, která umožnila pokrýt zhruba třetinu našich nákladů na rekonstrukci oddělení pro paliativní péči. Z pravidelně vypisovaných grantových programů nemocnice čerpá pro Dětské detoxikační centrum, lůžka následné péče, paliativu, domácí péči. Zapojuje se i do dotačních programů, které vypisuje Městská část Praha 1 a Praha 6. Oceňujeme i zřízení autobusové linky 192, kterou mohou z centra města využít naši pacienti, jejich blízcí i zaměstnanci. Potřeby nemocnice jsou ale vždy větší, než může město pokrýt. Jsme rádi, že máme i další podporovatele, sponzory a donátory, jako jsou například Ministerstvo zdravotnictví ČR, Úřad vlády ČR, se kterým spolupracujeme v protidrogové politice. Děkujeme i dalším firmám a mnoha drobným dárcům.
Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského
Vznikla po třicetileté válce v Nancy (Francie), z podnětu advokáta Josefa Chauvenela, který se při ošetřování nakazil morem, před smrtí odevzdal své jmění chudým a požádal otce, aby založil dům milosrdenství. Kongregace tedy nemá vlastního zakladatele v osobě světce, ale mladého advokáta. Její počátek vytryskl z oběti milosrdenství mladého muže a dobrovolného ošetřovatele nemocných.
Zakládací listina nového společenství byla vyhotovena 18. června 1652, kdy začalo pět mladých dívek společně žít a pracovat ve prospěch nemocných a opuštěných. Společenství přijalo název "Služebnice Svaté Rodiny Ježíše, Marie a Josefa", lidé je však brzy začali nazývat Milosrdné sestry. Na domě, kde bydlely, byla socha sv. Karla Boromejského - tak vyšel definitivní název kongregace z lidu. Sv. Karel Boromejský byl v 16. století milánský arcibiskup a kardinál, který v době morové epidemie stavěl špitály, zaváděl hygienická opatření a svůj majetek věnoval k nákupu ošacení a potravy pro chudé a nemocné. Patří k nejvýznamnějším italským světcům.
Sestry boromejky jsou specifické tím, že vedle obvyklých řeholních slibů, které mají ostatní společenství, skládají slib milosrdenství.
Boromejky přišly do Prahy v roce 1832 na pozvání Aloise Klára, zakladatele Slepeckého ústavu. V roce 1842 koupily sestry dva domky se zahradou pod Strahovským klášterem. Tak daly základ nemocnici a mateřskému domu s kostelem sv. Karla.