„ Duševní otřes“ je při traumatizujících událostech normální lidskou reakcí v nenormální situaci. SPIS, nebo-li systém psychosociální intervenční služby, je v ČR oficiálně v činnosti již několik let. Nabízí psychosociální podporu jak směrem dovnitř, tak směrem ven. Poskytování psychosociální podpory směrem dovnitř znamená poskytování podpory svým profesním kolegům z řad složek IZS, v našem případě z řad zdravotníků, převážně v oblasti urgentní medicíny, prostřednictvím speciálně vycvičených kolegů, tzv. PEERů.
Jejich činnost má převážně preventivní charakter. Informuje, edukuje, napomáhá k vytvoření odolnosti proti psychické zátěži, vede k pochopení a přijetí reakce na náročnou situaci, která může být již nadlimitní. Peer péče přispívá také k normalizaci stresové reakce, seznamuje s vhodnými způsoby adaptace na stres a psychickou zátěž. Velmi důležitou součástí je i sdílení profesního kolegy, který danou problematiku důvěrně zná, což umožňuje rychlejší zpracování a uzavření nadlimitní situace, kterou zdravotník prošel.
Psychosociální podpora směrem ven znamená poskytování první psychické podpory sekundárně zasaženým, kteří se stali svědky tragické události. Je poskytována prostřednictvím interventů, kteří, podobně jako peeři, prošli speciálním výcvikem. Sekundárně zasažení mnohdy nejeví známky akutního poranění a snad právě proto se na ně, hlavně v nemocnicích, často zapomíná.
Člověku, jevícímu známky potřeby akutního ošetření, se zpravidla dostává adekvátní péče, ať již v terénu od posádky RZP, nebo následně na oddělení urgentního příjmu, ale co případný svědek, spolujezdec, nebo rodina? Zpravidla jsou usazeni v čekárně urgentního příjmu a zde jsou ponecháni svému osudu.
Sekundárně zasažení však velmi často prožívají akutní stresovou reakci, která je bohužel mnohdy řešena pouze medikací.
Právě zde je prostor pro člena týmu psychosociální služby. Intervent může fungovat jako někdo, kdo je tady v tuto těžkou chvíli jenom pro ně, kdo respektuje jejich obavy, strach, úzkost, zmatenost a případně i bolest ze ztráty blízkého. Intervent může fungovat také jako spojka v komunikaci mezi sekundárně zasaženými a zdravotnickým personálem, což ulehčuje práci samotným zdravotníkům. Ne vždy je v silách lékařů lidský život zachránit a i zde může být intervent pro pozůstalé velmi užitečný a potřebný. V tuto těžkou chvíli tady může být jen pro ně a s nimi, jako někdo, kdo jim dovolí plakat, kdo ví, že bolest ze ztráty blízké osoby je přirozená. Intervent ví, že truchlení je pro pozůstalé nezbytný a přirozený proces, bez kterého nelze dojít k přijmutí a smíření se s faktem, že jsme ztratili milovaného člověka. Jistě by mnozí mohli oponovat, že při úmrtí blízkého člověka je zvládnutí a vyrovnání se s touto událostí především záležitostí rodiny. Někdy je však zapotřebí také intervence a podpory zvenčí.
Pozůstalí v takto těžké chvíli potřebují zejména zájem a pochopení, radu, emocionální podporu, jindy jen poskytnutí informací.
Při poskytování psychické podpory se intervent řídí pouze potřebou pozůstalého, ať už jde například o doprovod k zemřelému, podporu při sdělení události dalším příbuzným, nebo jen sdílení emocí, společné truchlení a naslouchání.
Samozřejmostí by v práci interventa měla být i nabídka možnosti případné další péče, ať už prostřednictvím krizových center, linky důvěry, nebo psychologa.
Z mého pohledu zdravotníka s mnohaletou praxí i v oblasti urgentní medicíny, se rozhodně přikláním k názoru, že vyškolenými interventy by dnes, v době, kdy se snažíme klást důraz na spokojenost a také bezpečí, měla disponovat každá moderní nemocnice a to nejen v zájmu svých zaměstnanců, ale i v zájmu svých klientů.
Ivana Mátlová
Nemocnice Jihlava
