Ode dávna definují filozofové úroveň společnosti podle toho, jak se stará o své slabé, nemocné a staré. Křesťanství má tento přístup jako imperativ, je ot znak vyššího stupně civilizace. Odmítání násilí a poskytování pomoci - to vše v prostoru, který je k tomu chráněn a budován.
Příkladem obětavé pomoci potřebným, řekli bychom prvním modelem sociálního systému, byla činnost řádu Milosrdných bratří. Dodnes slouží nemocnice, spravované řádem, a mnoho dalších najde v jejich činnosti základy dnešní existence.
V době relativizace základních hodnot, ať se skrývají za pojmy jako globalizace, tolerance a integrace neuškodí, připomeneme-li základní společenské atributy, díky jejich dodržování jsme tu, ve společnosti 21. století, civilizované křesťanské Evropě, modré zóně lidství a křesťanské lásky. Zakladatelé i členové řádu měli především vojenské a válečné zkušenosti a původ. Hrůzy válek v nich iniciovaly potřebu čelit jim a jejich následkům. Není to slabost, ale vyšší vědění. V armádách sbírali zkušenosti felčaři a lékaři, na desítkách tisíc raněných a mrtvých vznikalo mimoděk to, co dnes nazýváme based-studies.
Citlivost i odvaha, soucit a zkušenost, vědomí povinnosti nenechat v bolesti, osamění a emoci nikoho zemřít. To byly motivace řádových bratří, zakládajících špitály u středověkých měst. I jiné národy měly své "vojáky milosrdenstvąí", členy původně vojenských řádů. Připomeňme si dnes Milosrdné v Čechách a na Moravě.
Řády, jejichž členy byli rytíři, se řídily filozofií na dnešek poněkud krutou, tehdy ale nezbytnou: Zabijeme nepřítele, ale zraněné ošetříme. Později získaly převahu církevní uskupení - řádové sestry v klášterech. Dodnes se setkáváme s pokračovateli nejvýznamnějších řádů, vzniklých v době válek:
Řád sv. Lazara - Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského
Johanité - rytíři sv. Jana Jeruzalémského
Křižovníci s červenou hvězdou
Řád milosrdných bratří
Nemocnice Na Františku Praha
Jen obtížně bychom hledali zařízení, a to nejen na území republiky, ale i v širším evropském regionu, v jehož prostorách je poskytována lékařská péče nepřetržitě od 14. století. Uprostřed hlavního města, na pravém břehu Vltavy, takový unikát nalezneme – je to Nemocnice Na Františku. Nemocnice se rozvíjí po celou dobu své existence, tedy od roku 1354, kdy Arnošt z Pardubic vysvětil kapli a špitál. Arcibiskup Jan zřizuje v roce 1368 nadaci, která nemocnici zajišťuje další existenci, tuto nadaci zaštiťuje sám císař Karel IV.
V roce 1620 předává Ferdinand II. zakládací listinu nemocnice řádu Milosrdných bratří a nemocnice se dále rozvíjí – při špitálu je zřízena lékárna, počet lůžek se z původních 24 rozšiřuje na 55, v roce 1703 je přistaveno další poschodí a zařízení je schopno přijmout téměř 90 pacientů. Dar císařovny Marie Terezie umožňuje další zvelebení Nemocnice Na Františku, která se jako pobočka lékařské fakulty stává významnou vědeckou a výzkumnou základnou. V roce 1783 císař Josef II. schvaluje plány na další rozvoj nemocnice. Ředitelem nemocnice se stává prof. Dr. Held, pozdější děkan fakulty a rektor Univerzity Karlovy.
Na přelomu století navštěvuje nemocnici císař František Josef s následníkem trůnu Ferdinandem d´Este, aby nemocnici podpořili. Ta záhy disponuje 200 lůžky a stává se tak největším zdravotnickým zařízením v Praze a širokém okolí.
V roce 1847 zde provedl Celestýn Opitz první amputaci končetiny v celkové éterové anestezii v tehdejším Rakousku-Uhersku a v celé Evropě. Anesteziologickou tradici umocnilo ještě v roce 1965 zřízení prvního lůžkového anesteziologicko-resuscitačního oddělení v tehdejším Československu. Důležitost nemocnice ve středu Prahy podtrhla i taková jména jako T. G. Masaryk, E. Beneš nebo papež Pius XI., kteří se zasloužili o získání značného finančního obnosu, díky němuž mohla být v roce 1926 dokončena dostavba nábřežní části objektu.
Jedinečnost Nemocnice Na Františku dokumentují i jména lékařských kapacit, které v nemocnici pracovaly – Theofil Šrámek, Kristian Zeidler, prof. Plencziz, prof. Bayer, prof. Piťha, dr. Kreisinger a řada dalších. Ošetření v Nemocnici Na Františku vyhledávala i řada významných osobností – jmenujme např. J. Dobrovský, F. X. Brixi, K. I. Thám, Jan Werich, Ljuba Hermanová, Václav Havel, Hana Hegerová.
Během II. světové války fungovala nemocnice jako vojenský lazaret pro raněné piloty nacistické Luftwaffe. V roce 1950 byl celý komplex převeden do majetku státu a stává se součástí různých Obvodních ústavů národního zdraví a to až do roku 1992, kdy se nemocnice vyčleňuje z OÚNZ Praha 1. Vzniká tak nový právní subjekt – Nemocnice Na Františku jako příspěvková organizace, jejímž zřizovatelem je Městská část Praha 1.
Nemocnice Milosrdných bratří Vizovice
Nemocnice Milosrdných bratří ve Vizovicích byla založena paní hraběnkou z Blümegenu v roce 1781. Ta povolala řád Milosrdných bratří, aby se staral o nemocné a všechny potřebné. Řád zde sloužil do r.1951, kdy nemocnice nuceně přešla pod Okresní nemocnici ve Zlíně a sloužila pacientům s plicním onemocněním.
V r.1991 se plicní oddělení přestěhovalo zpět do Baťovy nemocnice ve Zlíně.
Od r. 1992 začínala nemocnice od nuly... Po vystěhování plicního oddělení zůstala budova prázdná a čekala na další uplatnění. Z iniciativy posledního správce plicního oddělení pana Miloše Holého a jeho kontaktu na provinciála řádu Milosrdných bratří P.Stanislava Fialu vzešel plán na obnovení činnosti vizovické nemocnice, který se postupně začal uskutečňovat. První pacient byl přijat 17.srpna 1993, čímž byla oficiálně zahájena činnost nemocnice.
Posvěcení nemocnice olomouckým arcibiskupem Mons.Janem Graubnerem se uskutečnilo 13.října 1993. Slavnostní mše sv. byla sloužena ve farním kostele sv. Vavřince. Po krátké bohoslužbě v nemocniční kapli posvětil otec arcibiskup kříže, které pak byly pověšeny do každého pokoje. Slavnosti se zúčastnila četná delegace Milosrdných bratří ze zahraničí i z naší republiky v čele s generálním převorem řádu P.Brian O’Donellem a provinciálem Českomoravské provincie řádu P.Stanislavem Fialou. Při této příležitosti bylo uděleno otci arcibiskupovi, který byl dlouholetým farářem ve Vizovicích, čestné občanství města Vizovice a byl mu předán symbolický klíč města. Klíč města byl předán také otci provinciálovi P.Stanislavu Fialovi.
Významnou a nezbytnou pomocí pro obnovu činnosti nemocnice byl dar bavorské provincie řádu Milosrdných bratří, který zahrnoval rentgenový diagnostický přístroj, břišní ultrazvuk, elektrokardiograf, základní vybavení biochemické a hematologické laboratoře. Od počátku se stále něco budovalo a opravovalo – něco svépomocí vlastní údržbou, něco pomocí odborných firem a za přispění sponzorů. Bylo vybudováno rehabilitační pracoviště, příjmová ambulance, která začala sloužit i jako interní ambulance, instaloval se nový dorozumívací systém (pro komunikaci mezi pacienty a sestrami), byla pořízena nová telefonní ústředna. Zrekonstruovala se kotelna na dřevoplyn a celá topná soustava, provedla se generální oprava kuchyně a stravovacího provozu, rekonstrukce prádelny. Budova se dočkala generální opravy fasády a nových oken (trojitých kvůli hlukové barieře od hlavní silnice), pořídil se přístroj pro ozonoterapii, zrekonstruovala se zahrada do sadové úpravy ...
To je jen stručný výčet hlavních akcí. Nejdůležitější pro chod celé nemocnice je však snaha celého personálu s láskou a odpovědností sloužit pacientům v duchu zásad řádu Milosrdných bratří.
V r.1996 se podařilo navrátit budovu zpět řádu. Nemocnice fungovala jako interní oddělení, po nutné restrukturalizaci lůžek od r. 1999 jako Léčebna dlouhodobě nemocných.Hospitálský řád sv. Jana z Boha „Ordo Hospitalarius S. Joannis de Deo“ je společenství laických bratří zasvěcených službě nemocným.
Nemocnice Milosrdných bratří Letovice
je umístěna v historické budově, bývalém klášteře Řádu Milosrdných bratří, vybudovaném v druhé polovině 18. století. Pomocné provozy prádelna, údržba a administrativa jsou umístěny v přilehlých budovách. Součástí areálu jsou pozemky (ovocný sad, pole, ostatní plochy, skleník, nádvoří) obehnané původní kamennou zdí a jsou využívány pro potřebu nemocnice.
Historická lékárna byla vybudována v roce 1784 a nachází se v přízemí hlavní budovy, vlevo od hlavního vchodu do areálu a přímo sousedí s kanceláří ředitele nemocnice. Je chráněnou kulturní památkou. Stěny lékárny obklopují vestavěné lékárenské skříně s policemi s asi 270 zásuvkami, členěné pilastry s vyřezávanými rokajemi, završené průběžně profilovanou římsou a vyřezávanými vázami. Lunety a klenby pokrývají figurální kompozice s náměty vyjadřujícími poslání řádu. Ve špaletách oken jsou malované rokaje,úponky a zvonečkové motivy. Současná podoba (obnova stavu z r. 1867) je výsledkem 8 let trvajících restaurátorských prací v letech 2000 – 2008 akademickým malířem a odborným restaurátorem panem Jiřím Látalem z Litomyšle.
Na obnově kulturní památky se finančně podílela kromě NMB Letovice také Nadace Města Letovice a z rozpočtu přispělo i Město Letovice. Do dvou zrestaurovaných skříní byly získány lékárenské dózy s latinskými nápisy a zabroušenými uzávěry od místní občanky paní Olgy Burkoňové.
V současné době má několik využití. Především jako reprezentační místnost, jako místnost pro různá jednání, jako lékařská knihovna a studovna. Komerční využití je vzhledem k povaze objektu vyloučeno.
Milosrdní bratři v Čechách a na Moravě
„Per corpus ad animam“ – „Tělem k duši“.
Toto heslo je naplňováno svědectvím služby trpícímu a nemocnému bližnímu, jak k tomu vyzývá sám Ježíš Kristus. Kromě tří obvyklých slibů života čistoty (celibátu), chudoby a poslušnosti, bratři skládají ještě čtvrtý slib hospitality - péče o nemocné.
Celosvětově náš řád působí v 50 zemích na všech pěti kontinentech a provozuje okolo 400 center. Naše pomoc se neomezuje pouze na nemocné a nemocnice -máme též mnoho center pro mentálně postižené, invalidy, přestárlé, lidi bez domova a také centra pro závislé na drogách. Zakládáme střediska s paliativní medicínou, věnujeme se péči o nemocné s AIDS, s Alzheimerovou chorobou, v našich nemocnicích neprovádíme potraty, budujeme baby-boxy, věnujeme se propagaci etických a morálních hodnot.
Spolu s více než 1 000 bratřími spolupracuje přes 45 000 profesionálů – spolupracovníků., kteří jsou včleněni do naší misie. Také nám pomáhá více než 8 000 dobrovolníků a jsme ze srdce vděčni za štědrost mnoha dárců, bez kterých by hospitálské dílo nešlo rozvíjet.
Naše přítomnost v mnoha různých sociálních a kulturních prostředích slouží dobru nejenom jako pouhá sociální, materiální pomoc, ale jako nástroj evangelizace – dobré zvěsti a naděje, kdy přinášíme Ježíšovo poselství nejen skrze naše slova, ale hlavně svědectvím našich životů.
Text: redakce