foto: Archiv redakce/MUDr. Jiří Štefánek
Trochu jsem se v dnešním sychravém svátečním počasí nudil, tak jsem vám napsal krátkou pohádku skýtající zrnko poučení vhodné pro letošní podzim. Jistou inspirací pro mne bylo přečíst si nedávný facebookový příspěvek jedné naší populární zpěvačky, protože se mi zachtělo napsat lidem něco hezkého a narozdíl od ní při tom nepoužít ani jednou výraz "do prdele".
Bylo nebylo, na náměstí jednoho malého pohádkového městečka za sedmero horami a sedmero řekami se přes noc objevil tygr. Nikdo neví odkud se vzal, sedí nehnutě na dlažbě, zírá před sebe a má otevřenou hubu. Místní dostali strach a starosta zakázal na náměstí chodit. Lidem to hodně otravovalo život a začali být nespokojení. Ale co naplat, milé děti, tygra se přeci jen báli. Tedy... měli určité pochybnosti, jestli je ten tygr pravý, vypadal tak trochu jako dovedně vyrobený z překližky, ale co kdyby náhodou. Dav občanů postával na ulicích a z bezpečné vzdálenosti otráveně koukal na nehybného tygra. Do hospody nemohli, ta stála na náměstí. A tu před ně předstoupil Škrhola a nahlas se jim vysmál, že jsou zbabělí hlupáci, protože ten tygr je rozhodně umělý. On sice tygra nikdy na vlastní oči neviděl, ale často o těchto ušlechtilých zvířatech ještě před válkou hovořil s okresním hejtmanem a je si jistý, že skutečný tygr vypadá jinak. Někdo z davu podotkl, že slyšel tygra zařvat. Škrhola uznal, že také cosi slyšel, ale mohlo jít o vzdálenou bouřku. Jiný člověk nesměle naznačil, že tygr se před chvílí možná přece jen lehce pohnul. Škrhola odvětil, že šlo netoliko o hru stínů. Že zamrkal? Šlo o pouhý odraz světla. A i kdyby byl živý (což není), vážení spoluobčané, vypadá staře a vypelichaně, takže nebude mít žádné zuby. A i kdyby náhodou ty zuby měl, tak budou tupé.
Takhle ta debata pokračovala, až už to Škrhola nemohl vydržet, podlezl policejní pásku, přišel ke zvířeti, strčil mu demonstrativně ruku do otevřené tlamy, vítězoslavně se podíval na vystrašené spoluobčany a pak vší silou tygra uhodil do čumáku. Od té doby je Škrhola v městečku uznávaným občanem, protože měl odvahu všem ukázat, jak to s tím tygrem doopravdy bylo. Zazvonil zvonec a pohádky byl konec.
Vidím zklamání ve vašich tvářích, že ten konec nebyl podrobnější. Pochopitelně vám vyhovím, ale konce budou muset být v takovém případě dva. Žijeme v postmoderní společnosti a jeden konec situaci dostatečně dobře nevystihuje. Na druhou stranu jsou oba konce docela dobré.
V prvním konci se po úderu do čumáku tygr skácel, protože byl nějakým vtipálkem skutečně velmi dovedně vyrobený z překližky. Občané servali policejní pásky, Škrholu na ramenou vynesl jásající dav na radnici a tam ho slavnostně jmenovali novým starostou. (Původního zbabělého starostu vyhnali, nebo ho vyhodili v souladu s místní historickou tradicí z okna, na tom nezáleží.) Škrhola pak v městečku dlouhé roky úspěšně starostoval a těšil se všeobecné úctě. A kdyby mu pak za pár let nepřišli na ty zpronevěry a daňové úniky, vládl by tam dodnes.
V druhém konci se tygr na Škrholu překvapeně podíval a pak mu se zařváním ukousl ruku. Křičícího Škrholu odtáhli a ošetřili, příhoda všechny vyplašila a k tygrovi se raději už nikdo nepřibližoval. Další osud zvířete je nejasný, někteří říkají, že postupně chřadl a chcípl, podle jiných přijeli z nedaleké zoo, naložili ho a odvezli do klece. Škrholu sice starostou nezvolili, ale přesto se oficiálně těšil všeobecnému uznání, protože díky jeho oběti si všichni ostatní dali na tygra pozor. (Jít si sáhnout na tygra totiž měla v plánu řada dalších občanů, ale Škrhola je jaksi předběhl). Lidé na ulici ho proto vždy uctivě zdravili, ale za jeho zády si pak mnozí ťukali na čelo a říkali: „Vidíte? To je ten blbec, co strčil živému tygrovi ruku do tlamy. To nás by nikdy nenapadlo.“
Poučení z toho je, že někdy nemusí být špatný nápad zkusit strčit tygrovi ruku do tlamy, ale je jistější, když to před vámi udělá někdo jiný. Tak hezký státní svátek vám všem.
Zdroj:
www.facebook.com/stefajir