Téma Vánoc, zrození Ježíše, zmrtvýchvstání, křesťanské lásky je nejen v těchto dnech silně frekventované. Dva tisíce let (a kousek) lidé hloubají. Existují odborníci, týmy, ústavy, ba dokonce stát, zabývající se hodnotami, které toto náboženství tvoří (tak i tak), jejich ochranou a šířením v prostoru a čase.
Nikoli svatí, papežové, blahoslavení či vůdci hnutí jsou však těmi, kdo vytanou na mysli při úvaze, kdo je tváří náboženství vyznavačů kříže, trojice, dvojjedinosti i jediného Ducha Svatého. Na mysli jistě každému, vyznavači či odpůrci, především vytane Ježíš.
Hledáme smysl a Boží záměr jeho zrození. Možná někdy najdeme, možná ne. Co ale v legendě o jeho životě najdeme vždy? Jeho starost o bolest druhých, umění tišit, poskytnout úlevu, dávat útěchu, sytit, konejšit - a léčit.
Co si z tohoto zjištění máme vzít?
Všechno.
Važme si těch, kteří mají a projevují starost o bolest druhých a umí ji tišit, dalších, poskytujících úlevu a útěchu, i těch, kteří sytí hladové, konejší a - léčí.
Museli tomu hodně obětovat, svůj čas a snažení, um, myšlenky, fantazii, kombinaci, moudrost a rozhodnost, vědomí odpovědnosti, hraničící s nebezpečím viny a přece brané na sebe. Odměnu mají dvojí, tu menší, mzdu jako my, a tu větší? Pocit, že málokdo umí tohle všechno druhému dát.
Ano, můžete se ptát: Může být pocit odměnou? Může být pocit takovou odměnou, že stojí za to obětovat mu tolik, někdy vše, a víc?
Já nevím. Ví to jen ten, komu je dopřáno.
A Ježíš.
Hezké Vánoce 2013.
Jan Hovorka