foto: Jan Hovorka/Ilustrace
Po více než dvou letech se radikálně snižují počty prokázaných onemocnění, i počet hospitalizovaných. Otázkou je, zda jde o úspěch medicíny, systému nebo posun v mediálním zájmu, případně o něco dalšího. Co by to mohlo být?
Od časů válek, které můžeme dokumentovat, byli nejúspěšnějšími účastníky světových krizí dodavatelé válčících stran. Titul C. a k. dvorní dodavatel byl po dlouhá léta brandem kvality a serióznosti. Poněkud cynicky bychom si mohli připomenout nedávnou zkušenost – roušky. Nejprve od nás do Číny (pomoc potřebným!), pak směrem opačným (splátka viníků?). A nabalily se podezřelé případy: krabice, náhodně objevené ve venkovských skladištích, miliardy ze státních zdrojů, proplacené za dodávky, které se rozptýlily po republice, monopolizované letecké mosty za peníze daňových poplatníků. Linky na šití roušek se z daru spřáteleného státu měnily v pomoc podnikatelským skupinám, které lehce a bez historie vstupovaly na trh. Konkurovaly tak dobrovolníkům od domácích singrovek po babičce i výzkumným univerzitním týmům v oblasti nanotechnologií.
Válečný dým zahalil nejen statistiky a určitou bezradnost vědecké obce, ale i vyšetřování, kudy a kam (do)proudily miliardy. V šest večer U kalicha se bude mluvit už o něčem úplně jiném.
Zdá se, že pandemie utichne a zmizí tak nějak od sebe. Vir se nasytí, mutace dosáhly vrcholu a zmizí.
Válečné mraky ne. Zůstanou nám tady, na bitevním poli našich životů, i další nášlapné miny, krátery a nástrahy. Pohyb obyvatel začíná překonávat stěhování národů. Naše imunita na to nemusí být připravena. Horší je, že na to není připrav ani systém zdravotnictví. Už dnes je tu 100 000 lidí, pár dní. Nevíme, co to udělá z hlediska možností návratu epidemie, objevení nových nemocí, a přetížení hygienického prostředí. V pohybu budou desetinásobky. K nám přijíždějí vlakem. Kdo jel někdy běžným přeplněným rychlíkem, jistě si vybaví železniční hygienu. Na nádraží vystupují oslabení utečenci a nemají kam jít. Jak dlouho lze spoléhat na ty domácí šicí stroje, na ochotu, solidaritu a obětavost?
Covid nás tvrdě usvědčil z toho, že systém neumí stoprocentně čelit nárazům a jen těžko, a za úsilí a obětí profesionálů a dobrovolníků, se vzpamatovává. Doufejme, že ministerstvo zdravotnictví, a možná především armáda, už bude umět krizovou situaci řešit. Jinak bychom si mohli začít myslet, že pohodlný gauč, ze kterého jsme zatím sledovali dění na mobilu, televizní obrazovce nebo notebooku, už není bezpečný.
Že pod ním je sud prachu.
JAN HOVORKA
Kresba: Autor