foto: Jan Hovorka/Pomník úspěchu
Pandemie opadne, a jak to po živelných katastrofách vídáme, vynoří se to, co bylo skryto. Nebo vyrostlo v bahně, pod hladinou, usadilo se z kalných proudů. Než to svěží deště spláchnou, možná ucítíme zápach.
Rozdělená společnost marně hledala a hledá autority, které by přesvědčivě prezentovaly stav, příčiny a další nutné kroky. Přestáváme si věřit navzájem. Nejde o konspirační teorie. Spíš o to, že ti, kteří byli na místa autorit instalováni, nebo se tam vlastní pilnou prací dostali, ztrácejí kredit i opory, které na své cestě za odborností používali.
Ohlédnutí za dvěma roky nedávají nijak hezký pohled. Nejdřív jsme zaznamenali zprávy z Číny, smáli se netopýrům a tomu, jak Čína sbírá po světě nedostatkové roušky a posílá je domů. Byly tam potřeba. Zanedlouho se směr obrátil a potřebovali jsme je my. Kde je vzít? No z Číny… Klanění rouškám na letišti připomnělo klanění zlatému teleti, a konec konců, nebylo to moc daleko od pravdy. Stačilo dobře se znát s nějakým poradcem.
Sláva hrdinů, šijících doma v provizorních podmínkách strakaté náhubky rychle pominula, trvalejší módní trend se z preventivního opatření nestal. Donekonečna opakované úvahy o těsnosti, netěsnosti, opotřebování po dvou hodinách, vyprání či dezinfekci už dnes nevnímáme, ale on už to moc nikdo ani neříká.
Přišla nová témata – čísla R, smrtnost, úmrtnost a lockdown, karanténa. Zase nic, počty nakažených rostou. Úmrtí taky. Jen už to skoro nevnímáme, možná ráno letmým pohledem na statistiky.
Pandemický zákon… ohrožuje, nebo chrání společnost? A kdo má pravdu? Posouváme se jako civilizace, nebo jsme ustrnuli v modelech, které nám nedovolí dívat se dál, ba ani kolem sebe? Prošel v parlamentu, tak uvidíme.
Politicky fandíme pomyslné nebo blížící se válce za kopcem, na Ukrajině. Posíláme darem granáty a slibujeme pomoc raněným. Ve zprávách se díváme na údajné domobrance, jak nacvičují se samopaly z překližky na válku, kterou nikdo nechce. O zajištění jejich zdravotní péče tam nevíme nic. Máme vůbec ještě povědomí, co je to válečná medicína, polní nemocnice? Umíme přijmout raněné a jejich rodiny, umíme je uzdravit a případně socializovat nebo na ně vlídně mluvit? Ukrajinské lékaře jsme tady moc nevítali, a nehodili by se náhodou právě teď? Nebo sestřičky? Ale neumějí česky, přece. A odjinud? Bůhví, co je tam učili. Tak se budeme muset spolehnout sami na sebe. A zase: Umíme to ještě?
Pověstní váleční štváči se změnili v pokřikovače z bezpečí klávesnic. Prokazatelná infekce s následky včetně úmrtí je politické téma. Ochrana rouškou je otázka demokracie. Očkování je spiknutí temných sil. Olympijské hry v nejkapitalističtější zemi světa jsme odsouhlasili, zaplatíme, televize přijme peníze na reklamu za ně, ale statečně a hrdinně se dívat nebudeme. Totalitní Číně budou zoufale chybět lajky. Možná proto ještě odloží navýšení výroby čipů. Strategii světových velmocí podkopávají na obou stranách amatéři iKoniášové se svatým nadšením a zaslepeným viděním. Novináři se zase cenzurují a boji. Jiní si z veřejnoprávních médií nebo projektu soukromého vydavatele dělají náplast na duševní trýzeň. Když je za to platí… Doktorům je spíláno, sester ubývá a energie začnou být nedostupné. I pro nemocnice? A pořád nikdo neví, jak je to s covidem, tedy pandemií, ve skutečnosti vážné nebo banální.
A co a kolik a kdy za tohle všechno zaplatíme my?
Autor: JAN HOVORKA