Herečka Simona Postlerová je mnohotvářnou (dovolíme si ten výraz) osobností českého jeviště, stříbrného plátna, televizní obrazovky a rozhlasových a jiných reproduktorů. Herečka tvárná i osobitě nezaměnitelná, schopná vyzařovat autoritu, sílu i poddajnou něhu. Milující matka i zvrhlá hříšnice. Patří k typům, které si divák tak silně propojí s postavou, že se jen těžko vrací k realitě: ano, ta paní je herečka, jenom se tu roli musela naučit a když představení skončí, je to normální žena!
Jsou však role, životem napsané, ze které nevystoupí herečka sebelepší. A nekončí se spuštěním opony. A hrát je musí protagonistka každý den, a potlesk, ten ji nečeká. Možná vděk, pocit, ž to zvládla - a láska. A to je nejvíc.
Simona vychovává syna s Aspergerovým syndromem. Vzhledem k tomu, že zdravotními problémy trpí i její manžel, příliš času pro sebe nemá, ale chvilku si našla na úlohu méně obvyklou - stát se kmotrou knihy A proto skáču, kterou vydalo nakladatelství Paseka. Ne proto, aby souzněla s (další) literární postavou. Proto, aby dosvědčila, že příběh v knize podaný je skutečný, a jako takový velice těžký. A taky tak trochu její, nepřímo, ale i ona je v něm obětovavší se, a přesto milující bytostí, která vlastní život věnovala - čemu, osudu? Prostě není už její celý. Potřebuje ji nemocný syn i manžel, dcera. A jak sama říká: Svou paní se stává hlavně na jevišti.
Vychováváte syna s Aspergerovým syndromem. I když se to asi nedá jednoduše říci – co je na tom nejtěžší?
Velmi důležité je pořád být tak nějak ve střehu, naslouchat mu, i když jste to slyšela po milionté, pozornost... A rozlišovat, kde jsou hranice, kdy opravdu nechápe a kde by to třeba chtělo upozornit silněji, aby nebyl tzv. rozmazlován, to by mu neprospělo. Je to běh na celý život. Ale jsou určité pokroky v sociálním začlenění, mám velikou radost, když dokáže sám někam zajet nebo nakoupit a přitom u toho netrpí a má sám radost, že něco dokázal. Chodí do chráněné dílny, kde dělá výrobky z hlíny a strašně rád fotí přírodu.
Co byste doporučila rodinám, které třeba právě zjistily u svého dítěte podobné onemocnění?
Strašně opatrně našlapovat, zkoušet se ptát, co cítí sám v sobě a jak vlastně vnímá okolí. Stává se, že dítě je agresivní, bojuje s něčím, takže pohladit, určitě nic nevyčítat, s otázkami vlastně velmi opatrně, mohlo by se cítit v pasti, že jsou na něj kladeny nároky, které nezvládá. Hlavně to chce obrovskou trpělivost, nespěchat na odpovědi, stejně nemusí přijít. No a zkoušet chápat to, že má prostě jiný svět. Pomalu se s tím smiřovat. Nebát se toho. A dávat najevo lásku, ono to vycítí. Ale třeba jen v myšlenkách, protože nějaký silnější projev přízně též nemusí pochopit. Samozřejmé je být v kontaktu s psychiatrem. Jsou dobří. Všichni chceme pomoct, stejně pořád tápeme, příčina je neznámá, cesty jsou náročné, ale ne tragické. Oni jsou totiž pořád jako děti a to je to krásné, ta čistota, ta bezelstnost, jsou nám v tomto smyslu obrovským mementem a vlastě příkladem...
Vzpomenete si na první okamžik, kdy jste si uvědomila, že v jeho vývoji něco nemusí být v pořádku?
Vždycky strašně rád četl, ale jednoho dne přestal. Přestal na nějakou dobu mluvit, začalo kývání tělíčka, po nějakém čase samomluva. Ale ještě dřív – byl vždy velmi důvěřivý, až jsme se báli, aby mu někdo neublížil. Pak začala z ničeho nic agrese, vůči sobě i okolí, zároveň se za ni omlouval, že to samo, že za to nemůže. Nějaká reflexe tam tedy byla. Teď je to o moc lepší. Všechno to začalo mezi 11. a 12. rokem.
Jaká je kniha A proto skáču, kterou napsal třináctiletý chlapec s autismem Naoki Higašida? Stala jste se její kmotrou.
Je to strašně silná kniha, doporučuji nejen těm, kdo mají něco dočinění s touhle problematikou, ale i jiným lidem, tzv. normálním. Máme díky ní možnost trošičku nahlédnout do takovýchto dušiček. Je výtečně formulovaná, a proto nám dává návod, jak se chovat, jak myslet, jak přehodnotit věci, o kterých si myslíme, že jsou veledůležité. Pozorovací schopnosti chlapce Naoki jsou fascinující. Jsou vlastně strašně chytří a prozíraví, vidí mnoho věcí, které my ne, někdy dokáží vycítit myšlenky u druhého, jenom to nedokážou říct. A právě z toho jsou nervózní, alespoň nám to tak připadá. A chlapec Naoki to zformuloval na papíře, nikoli verbálně. Též nám dává návod, jak se máme chovat, tedy bez předsudků, s láskou.
Setkáváte se i vy s nějakými předsudky okolí? Zlepšuje se situace v České republice?
Nevím, jestli se zlepšuje situace. Je to běh na dlouhou trať. My se setkáváme s neporozuměním, to víte, jak u koho. Je to takový úkol pro nás pro všechny, i memento, že se může kdykoli cokoli stát a že nejsme páni nad životem.
Jaká je vaše zkušenost s českým zdravotnictvím?
Dobrá. Setkali jsme se s mnoha lékaři. Chtějí to nejlepší, někdy to mávnutím kouzelného proutku nejde. Máme dobrou zkušenost například s Bohnicemi.
V jednom rozhovoru jste říkala, že kdybyste nebyla herečkou, byla byste gymnastkou. Co o vaší cestě rozhodlo?
Tak gymnastika byla radost, ne perspektiva. Herectví mě chytlo, doma jsem si hodně povídala s mým tátou, skvělým hercem i režisérem a tohle povolání miluji. Opravdu. Je úžasné zabředávat do tajů různých témat a postav.
Začíná divadelní sezóna. Jaká role vám přes prázdniny nejvíc chyběla a na co se diváci mohou těšit?
Mám své role všechny ráda, to se tak nedá říct, navíc mám štěstí na různé žánry, to je fajn. Na zájezdech hrajeme komedie, od října budu zkoušet u nás na Vinohradech Mgorkého a březnu, to se těším velmi, budu zkoušet v divadle Ungelt hru o posledních létech života Marlen Dietrich. Je to autobiografická hra, napsala ji její dcera Maria Riva, tu budu hrát. Marlen si zahraje moje paní profesorka ze školy Regina Rázlová.
Jste známá tím, že se hodně věnujete dabingu. V čem vás baví a na jakou roli ráda vzpomínáte?
Moc miluju svou Lorelai Gilmorovou v seriálu Gilmorova děvčata, dále jsem teď natočila Cate Blanchet ve filmu Carol, od Pána prstenů tuto skvělou herečku dabuji pravdelně a ráda vzpomínám na Audrey Hepburn ve Snídani u Tiffanyho.
Jak se vám daří jako úspěšné herečce, ale samozřejmě hlavně mamince, nacházet čas pro sebe, odpočívat...?
Tak to nevím. Čas pro sebe vlastně nemám, ale když jsem na jevišti, tam jsem svou paní. Je to někdy dřina, když máte velikou roli, ale také to může být relax. Záleží, z jakého úhlu pohledu se na to díváte.
Máte nějakou roli, kterou byste si ráda zahrála, a stále se to nepodařilo?
Ani ne, takhle nad tím nepřemýšlím, ale preferovala bych u nás v divadle víc anglosaské literatury jako Albee, Wiliams nebo Simon.
Náš časopis je distribuován do nemocnic. Vy máte s nemocnicemi bohaté zkušenosti, ale jakou pacientkou jste vy sama?
Nevím, musím zaťukat, ale byla jsem snad jen v porodnici. Pak také kvůli zlomenině, to všichni byli laskaví a já byla poslušná.
Naoki Higashida, A proto skáču
Mladý spisovatel, básník a bloger z Japonska trpí tak silnou formou autismu, že nedokáže mluvit. Jeho vidění světa je však neuvěřitelně bohaté, citlivé a inteligentní. Dokázal to v bestselleru A proto skáču, který ve svých třinácti "sepsal" za zcela mimořádných okolností. Metodou ukazování znaků na abecední tabulce odpověděl na osmapadesát otázek, jež mu ostatní často kladou: Proč nemůžeš být chvíli v klidu? Proč se učíš nazpaměť jízdní řády? Co je nejhorší, když má člověk autismus? Unikátní knihu v Japonsku objevil britský spisovatel David Mitchell, sám otec autistického syna, společně s manželkou ji přeložil do angličtiny a Higašidu a jeho niterné svědectví proslavil po celém západním světě. "Představte, že se nacházíte v místnosti s dvaceti radiopřijímači. Všechny jsou spuštěny a naplno se z nich linou hlasy a hudba. Nejde je vypnout ani ztlumit a místnost nemá okna ani dveře, takže jedinou úlevu vám přinese až naprosté vyčerpání," přibližuje v sugestivní předmluvě Mitchell pocity lidí s autismem.
SIMONA POSTLEROVÁ
Herečka. Její otec Alexandr Postler (1937–1996) byl herec a režisér, matka Jana Postlerová ( 1943) je herečka, režisérka a hlasová poradkyně, a bratr Alexandr Postler ml. ( 1962) herec. Herectví vystudovala na DAMU, kde získala titul MgA. Už během studia hostovala v Národním divadle, následně získala stálé angažmá (od roku 1987). Hrála v několika dalších divadlech, od roku 1992 je v Divadle na Vinohradech.
Role např.: v televizních seriálech Chlapci a chlapi, Hospoda, Četnické humoresky, Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, Ordinace v Růžové zahradě, Poslední sezona, Ošklivka Katka, ve filmech Jedna kočka za druhou, Experti atd. Objevila se také v mnoha televizních inscenacích.
Dabovala třeba Samanthu Carterovou v seriálu Hvězdná brána, Lorelai Gilmoreovou v seriálu Gilmorova děvčata, Annie Hackerovou v Jistě, pane ministře, Audrey Hepburnovou ve filmu Snídaně u Tiffanyho, Persefonu (Moniku Bellucci) ve filmu Matrix Reloaded.
Jejím manželem je kytarista Zdeněk Hrášek ( 19. února 1954), se kterým má dceru Janu Magdalénu (nar. 1992) a syna Damiána (nar. 1994).
Johana Hovorková