Na Vlastinu Kounickou Svátkovou musíme aplikovat určitý 3D pohled, uvědomit si, že nemluvíme s ženou, které se povedlo být herečkou, protože si to přála. Roviny a cesty, kterými prošla, jsou někdy od sebe vzdálené, jiny se protínají, míří souběžně, ale nejsou tytéž. Někdy stopy zmizí, protože letí… A zároveň vám připomene, že ty největší hodnoty najdete nejen nejblíž kolem, ba těsně u vás, ale i v sobě. Nebát se a objevené přijmout, rozvinout. Pak dáte hodně i druhým.
Více než hraním na pódiu nebo před kamerou se sama osvobozuje psaním. Jistě uznáte, že to u hereček, než svolí k pamětem, není obvyklé. Bojuje s trémou, nikoli jako koketním prvkem pro média, ale z odpovědnosti. Je schopná zamyslet se nad osudy lidí, které nikdy neviděla, i nabídnout svůj, jako – co vlastně? Poučení, příklad, záznam jednoho rozběhnutého života. Střípek vlastní radosti z okamžiku štěstí. Přemýšlení o tom, jakými cestami lze jít. Tak na našem kousku té cesty s ní naslouchejte.
Váš pracovní profil je nyní vytvářen jakýmsi synergickým pramenem profesí, které se velmi odlišují, ba dokonce stojí někdy kriticky v protikladu. Redaktorka, modelka, herečka… je to všechno?
Předem bych vyvrátila profesi modelka. Tou jsem nikdy nebyla, jen jsem se v mládí párkrát někde omylem ocitla, abych se ujistila, že tohle není moje cesta. Že trpím. Že se mi nechce na povel hubnout a celý den uměle usmívat. Ale pravdou je, že jsem si pár profesí vyzkoušela a až v takovém protikladu mi nepřijdou. Začínala jsem na střední škole recitací na pohřbech, to byla životní herecká škola. Dělala jsem číšnici v restauraci při studiu na vysoké škole. Tam jsem se taky musela pořád usmívat a hrát, koho zajímá nepříjemná servírka, že…pak jsem dělala v různých magazínech: rozhovory, reportáže, neustálá komunikace s lidmi, kolikrát jim nerozumíte ani slovo, ale tváříte se, že rozumíte…Nakonec jsem zjistila, že jistá etapa mého života byla jenom o hraní a od jistého okamihu jsem se zařekla, že nebudu hrát vůbec nic, budu autentická, úpřimná, jak před kamerou, tak v soukromí. A ulevilo se mi.
A je to dobrá výbava pro současnou profesi?
Herectví je taková zvláštní profese. Pokud jste extrovertní povahy a dělá vám dobře být středem pozornosti, může vás dokonce naplňovat a dělat šťastným. Horší je, pokud trpíte trémou a když máte promluvit do mikrofonu před davem lidí, je vám na omdlení. To jej můj případ. Jakobych byla v této profesi omylem. Musela jsem si na herectví najít vyšší smysl, proč ho dělám a kam mě vede. Dospět do stadia, kdy si už můžu projekty vybírat a dělat jenom to, co má pro mě nějakou hodnotu. A když už k vám lidé vzhížejí a obdivují vás, být k nim pravdivá. Nedělat ze sebe dokonalou celebritu, která nemá žádné chyby ani trápení. Protože to je lež.
Hrajete i v zahraničních produkcích, který film byl pro vás nejzajímavější z hlediska poznání nového prostředí, kontaktů…?
Každý byl jiný. Jinak se pracuje v Čechách, jinak s americkou produkcí, jinak s čínskou. Teď aktuálně běží v Číně seriál Poslední vízum, který se točil tady, ale byla to zkušenost, jakou jsem dosud nezažila. Texty, scénář jsme dostávali den dopředu, někdy i v den natáčení ráno. Byl narychlo přeložen z čínštiny do češtiny, takže nedával žádnou logiku, šíleně nás rozesmíval, takže když jsme měli točit emotivní, náročné scény, byli jsme s kolegou Honzou Révaiem domluveni, že se na sebe nebudeme koukat, aby jsme se nesmáli. Uprostřed dialogu třeba lezl pode mnou čínský asistent a posouval mi nohy, abych byla uprostřed záběru. Bylo to natáčení plné překvapení. Ale jak jsme se dozvěděli, seriál je teď v Číně obrovským hitem a vidělo ho několik milionů lidí.
Herecké výzvy vás nutí hodně cestovat, bydlet v různých městech a zemích… kde je vaše soukromé doma?
Doma je pokaždé tam, kde si ho udělám. Ale doma je jen jedno. Takže když se někde zabydlím, nastěhuju tam rodinu, už se mi nechce stěhovat ani nikam odcházet, a nikde moc dlouho nevydržím. I když teď nás stěhování čeká a nemine.
Vlastina Kounická Svátková | Petra Klečková
S kým jste nejraději pohromadě?
Nejraději se svoji rodinou. Můj muž a děti.
Kdybyste si mohla vybrat dílo ze světové literatury k natočení a hrát v něm hlavní roli, co by to bylo?
Na základní škole jsme měli jako povinnou literaturu Annu Kareninu. Dodnes ve mě ten příběh rezonuje. Jakákoliv silná ženská postava, ideálně rozporuplná, osudem zmítaná, je snem každé herečky.
Myslíte si, že umění může léčit?
Naprosto. Láska a umění.
Herectví, drama, performance jako terapie – pomohlo to tak někdy i vám?
Mě spíš pomohlo psaní. To je mé duši nejbližší. Když mě to popadne, ani nepíšu já, ale někdo “tam nahoře” vkládá slova do mé hlavy. Vede mě, inspiruje. Ne nadarmo se říká, že se máme z bolesti vypsat. Že v každém z nás je umělec, jen o tom nevíme. Jen jsme to někde v sobě potlačili a bojíme se reakce ostatních. Já jsem se taky bála a nakonec připravuji už třetí knížku.
Z čeho, koho se skládá rodina?
Z lidí, se kterými se cítíte doma. V bezpečí. Nemusí to být vaše skutečná rodina, ale úplně nová, kterou si vytvoříte až časem. A nemusí to být rodiče, ale třeba jenom vy a vaše děti. Možností je hodně. Záleží, co je pro vás důležité a co cítíte vy sami, když jste se svojí rodinou.
Co je pro vás charita, pomoc, dobrovolná práce pro ty, kteří ji sami nezvládají?
Je jeden z tech smyslu zivota, proc jsem tady. Je to taková ta přirozenost mého bytí: být uzitecna a pomoct, kdyz muzu. Když vás nekdo pozádá o pomoc, neotočíte se zády. Když vidíte někoho v nouzi, pomůžete mu. Když někdo upadne, pomůžete mu postavit se na nohy. Když je někdo smutný, usmějete se na něj. Je to v nás všech, ta lidskost a empatie. A když si hodně věcí odžijete, hodně událostí vám zlomí srdce a několikrát se ocitnete na dně, hrany se obrousí, srdce změkne a touha pomáhat se ještě zvýší.
Se kterou z postav z filmů nebo dramatické literatury byste chtěla žít? Blíží se některá ideálu partnera, podle vás?
Jestli můžu z celého srdce poprosit někoho tam nahoře, chtěla bych žít už výhradně a jenom se svým mužem. Když jsem ideál svého partnera přestala hledat, vzdala se jakékoliv přestavy ideálního partnerství a smířila se s tím, že budu zřejmě do konce života sama, objevil se on. Muž, který mě má opravdu rád, protože má rád sebe i život jako takový. Raduje se, směje, netrápí věcmi, které nemůže změnit. Dramatické literatury už bylo v mém životě dost.
Jste tváří Anabell, spolku, který pomáhá pacientům s poruchou příjmu potravy, a máte v tom mnohapříběhovém svazku také své stránky. Co je v nich napsáno?
Nejraději bych vám řekla: ,,Podívejte se na moji 13.komnatu na České televizi, já ji už zavřela.” Ale nemůžu si takhle tento rozhovor zjednodušit, že? Tak jenom ve skratce. Když jsem byla v pubertě, chtěla jsem se líbit, chtěla jsem, aby mě lidé měli rádi, svoji hodnotu jsem určovala podle cizích lidí a toho, jak mě hodnotí, jak vypadám. Což je u 16-leté dospívající dívky nešťastný, ale dost typický vzorec. Takže jsem radikálně zhubla, omezila se ve všem, ale nešlo to trvale udržet a tak jsem začala jíst, ale až moc. Přejídat se, naplňovat tu prázdnotu a chybějící lásku jídlem. Zastavilo to až těhotenství. Přijmutí sebe samé, svého těla, jeho síly během porodu. A mateřství, které nenávratně změnilo mé hodnoty.
Pobyla jste někdy delší čas v nemocnici?
Nedobrovolně v jednom roce, se zápalem plic. Tuhle událost jsem ze svého vědomí vytěsnila, ale abych se ve svém současném životě mohla posunout dál a pochopit své skratové jednání, musela jsem ji opět vytáhnout. Moje máma mi ji popsala tak, že jsem se už v roce ptala na záchod, mluvila jsem. Ten týden do nemocnice za mnou nemohli, ani je deset minut mě pohladit. Po týdnu, když mě viděla, zhrozila se a podepsala reverz, že si mě odvezou domů. Nemluvila jsem, jenom plakala, musela jsem zase začít nosit pleny. Tahle “bezvýznamná” událost způsobila, že jsem se celý svůj život bála opuštění. Kdokoliv ode mě na chvíli odcházel, bála jsem se, že už se nikdy nevrátí. Častokrát jsem se zamýšlela nad dětma, které jsou odložené do kojeneckého ústavu a čekají, kdy se jejich maminka vrátí. A jak těžký pak mají život a vztahy v dospělosti, kdy se snaží uvěřit, že je někdo má opravdu rád a neodejde…
Jaký máte názor na lékaře, na jejich práci, na úroveň péče, se kterou jste se setkala?
Nemůžu shrnout všechny do jednoho pytle. Potkala jsem úžasné lékaře i ty méně skvělé, ale k takovým jsem už pak nešla.
Zmíníte nějakého lékaře, který je vzorem osobnosti podle vás i v lidské, nemedicínské rovině?
Paní doktorka Věra Pavlů v nemocnici v Hořovicích. Rodila mého mladšího syna a bude i toho třetího v květnu. Když jsem k ní přišla po prvé, byla tak empatická, že jsem se málem rozbrečela dojetím. A když jsem přišla za měsíc, pamatovala si všechny mé starosti a splíny, pohladila mě a uklidnila. Lékaři musím důvěřovat, má v rukou můj život.
VLASTINA KOUNICKÁ SVÁTKOVÁ
Vlastina Kounická Svátková se zatím nejvýrazněji projevila rolí manželky titulního hrdiny z úspěšných filmů Ganster Ka a Ganster Ka: Afričan. Představitelka této hlavní ženské role se narodila Slovence a Moravákovi, a ačkoli chtěla být odmala herečkou, herectví nevystudovala, absolvovala studium masmediální komunikace a pedagogiky, pracovala jako redaktorka v lifestylových magazínech a stala se jednou z nejúspěšnějších blogerek na Slovensku. K herectví se dostala přes reklamy a první větší příležitosti před kamerou dostala v seriálu Pojišťovna štěstí a v Bondovce Casino Royale. Diváci ji mohli vidět i v seriálu První republika. Dnes má za sebou přes dvacet rolí, ale málokdo tuší, že popularitě předcházela tvrdá životní zkušenost: trpěla poruchou příjmu potravy, konkrétně mentální bulimií. V šestnácti ji k hladovění a hubnutí přiměla poznámka jejího tehdejšího přítele, který se vyjádřil, že má velký zadek. A protože rodiče ve Vlastině vypěstovali přesvědčení, že musí být ve všem nejlepší, přibrala si k výbornému školnímu prospěchu, hraní na klavír, hodinám zpěvu a kreslení i bezproblémovému chování ještě péči o vzhled. Cvičila a držela diety, jenže občas hladovět nevydržela a podlehla nutkavé touze přejíst se. A co snědla, to pak muselo ven, protože měla černé svědomí, že přibere a nebude se nikomu líbit. Z kolotoče cvičení, diet a záchvatů žravosti ji kromě přečtené literatury nakonec zachránilo až těhotenství před osmi lety: tehdy si řekla, že v jiném stavu okolí nebude negativně komentovat její zakulacující se postavu, a přijala ženské křivky. Při pohledu na krásnou ženu, absolventku dvou vysokých škol a maminku dvou malých dětí zní informace, že celá léta trpěla závažnou poruchou příjmu potravy, neuvěřitelně, ale právě to dokazuje, že poruchy příjmu potravy se netýkají jen naivek, které nezajímá nic jiného než jejich tělo. Vlastina sama říká, že se naučila mít se ráda, a to takovou, jaká je. Dnes patří k ženám, které nesnášejí retuše na fotografiích. A navázala spolupráci s neziskovou organizací Anabell, která pomáhá převážně dívkám a mladým ženám, jež bojují s poruchami příjmu potravy.