foto: www.hospitalin.cz/Vlastimil Vavřín
V nemocnici čas běží pomalu, pomaleji než jinde. Člověk přemýšlí, většinou hlavně o sobě. Od vnitřní bilance si ale musí odpočinout. Když ho nevyruší třeba vizita nebo povolený oběd, měl by sáhnout po knize.
Odvede ho pomyslnou branou do jiných příběhů a jiného času. Pokud si správně vybere, může se setkat s nečekaným zážitkem, inspirací, intimní radou nebo postavou. Najít to toto vše, nebo alespoň něco z toco, co právě potřebuje, může i v nedávno vydané knize nakladatelství Logos „To se stalo“. Jejím autorem je spisovatel Vlastimil Vavřín.
V záplavě každoročně vydávaných knižních titulů je těžké se prosadit a získat čtenáře. Má ještě smysl psát knihy, v době online a jednověté, zkratkové komunikace?
To, že vychází rok co rok tisíce titulů a v takové houštině je přetěžké se vyznat, je úděl volného trhu. A je to tak dobře. Spisovatel, spíš zvěstovatel, může být každý. Někdy mám pocit, že jsme zaplavováni chrličem zbytečných slov a vět, aniž bychom byli schopni vnímat jejich obsah. Dovolte mi malé odbočení. Vzpomínám si na futuristické antikvariátní pohlednice z přelomu devatenáctého století. Úsměvným motivem byla představa kreslířů, jak by mohl vypadat svět na konci tisíciletí. Viděli jste na nich zvláštní létací vozidla, vzducholodě, jezdící chodníky, lanovky. Vysněné očekávání nebývalého technickém pokroku, kde člověk budoucnosti se bude jen vézt, bylo přece na dosah. Ještě v padesátých letech minulého století se na takových ilustracích třeba sovětským fantastům jevila budoucnost v perspektivách raket dobývajících planety. Jenže současná realita je nakonec úplně jiná. Světový primát dostaly komunikace. Místo vesmíru prolétáváme v sociálních bublinách nekonečného internetu. Všecko hned víme. Máme na to Twitter a Facebook, zprávy SMS. Už nemusíte ani psát, ale můžete používat emotikony, stačí kliknout a vše je řečeno, palec nahoru a k tomu žlutý rozverně rozesmátý měsíček. Osudy bližních v textových zkratkách. Jsem rád, že nemám šanci se v takovém světě prosadit. Ani mu nechci rozumět. Já totiž doufám, že v každém z nás je přece jen skrytý čtenář, který hledá příběh a umí ho bezpečně posoudit. Proto si myslím, že navzdory té obrovské lavině devalvace slov a zkratkovitosti má ještě smysl psát.
Několik knih máte za sebou, básnické i prozaické texty. Jste prozaik, poeta, tvůrce textů, umělec slova, člověk, který chce něco naléhavě sdělit?
Od sedmnácti jsem to zkoušel s poezií. Spíš s volným veršem, vázaným jsem se cítil příliš svázán. Ale jak šel čas, začal jsem spíš inklinovat k próze. Lehce nepíšu, mockrát po sobě texty upravuju, otesávám, hledám. Ovšem když už knihu dopíšu, je to jako bych převedl dítě přes rušnou křižovatku, musí se o sebe postarat. Nemám rád naléhání, zavání mi to nezvanou hysterií. Spíš jsem rád za laskavé ztotožnění, když si čtenář řekne, jo tak to bylo, tak to cítím i já. Potěšilo mě, že právě má poslední kniha dokumentárních textů si zrovna takové publikum našla.
Je vaše poslední kniha bilancí? Je to album pro potomky, vzkaz v lahvi, kaleidoskop vzpomínek, svědectví jednoho intervalu v našem životě?
Zaujal mě Osho a jeho Zen Tarot, tam charakterizuje kartu Tady a teď: „Minulost už není a budoucnost ještě není; obojí se zbytečně pohybuje ve směru, který neexistuje. Jedno bylo, ale už není, druhé ještě ani nezačalo být. Proto povolaný žije od okamžiku k okamžiku a jeho šíp směřuje k přítomnosti, je vždy tady a teď; ať je, kde je, celá jeho bytost je zaujata tím, co je tady, a tím, co je teď. To je ten jediný správný směr. Jen tak lze vstoupit do zlaté brány. Zlatá brána je přítomnost…“. Zlatou bránou dvaceti pěti textů, příběhů, zápisů, vzpomínek v té mé knížce je „tady a teď“. Stalo se to a vy s tím už nic nenaděláte. Mohu se jen pokusit o autentičnost záznamu. S jakým úspěchem, to musí posoudit jen čtenáři.
Co byste připravil za titul, kdybyste byl nakladatel? Aby byl úspěšný čtenářsky i obchodně. Jen model, nemyslím váš autorský rukopis.
To je fakt těžké. Samozřejmě brány do domácích knihoven otvírá známost autora, myslím si, že třeba publikované svědectví omilostněného Jiřího Kájínka s názvem „Jak to doopravdy bylo“ by šlo nejspíš na dračku. Čili v takovém rozhodování hraje velkou roli bulvární téma. A může být jakékoliv: politické, kriminální, memoárové, vyberte si. Stačí dosadit atraktivní postavu s chytlavým příběhem. Nemám za zlé nakladatelským domům, když takovou knihu vydají. Dobrý nakladatel tím získá prostředky k vydání náročnějšího titulu, který nebude tak finančně atraktivní. A to je dobře. Jsem přesvědčen, že ve zdejší „kotlince“ jsou čtenáři kultivovaní a cestu ke kvalitní literatuře si dříve či později přece jen najdou.
Jsme magazín především pro nemocnice a o nemocnicích. Má kniha v nemocnici místo a smysl?
Jak jinak než ve fantazii opouštět špitální svět? Právě tady v nelehkých podmínkách nemocnice prostřednictvím oblíbené knihy. Zvláště, když je dneska všude lehce dosažitelná platforma „Můj rozhlas“, kde o mluvené slovo není nouze. Když máte tu možnost, nemusíte ani namáhat oči a dobrá literatura si k vám vždycky nějakou cestu najde.
Může čtení, nebo psaní textu působit terapeuticky?
Na mnohém záleží. Tak i tak. Asi jak se to sejde. Můj dávný osobní zážitek s četbou, řekl bych léčebný, byl po otevření knihy Michaila Bulgakova Mistr a Markétka. Román jsem přečetl na jeden „zátah“ po osmi hodinách. Celý den jsem už jen nad knihou žasnul. Obráceně se takové „povznášení“ stává každému. Nejsem výjimkou. Myslím na ten zvláštní a neopakovatelný okamžik inspirace, kdy čas neexistuje a psavec se někam propadne a promění se jako na tom obrazu ve Slavii od malíře Viktora Olivy v zasněného pijáka absintu. To je úžasný pocit. Jenže pak stejně musí přijít poctivá práce na textu.
Čtete vy?
Když píšu, moc nečtu. Snad proto, aby mě nic neovlivňovalo. Vždycky si vzpomenu na básnířku Janu Štroblovou, která mi jednou řekla: „Když si chci něco dobrého přečíst, napíšu si to sama“. Osobně dávám přednost literatuře faktu. Na straně druhé, jako předseda Literárního a dramatického odboru Umělecké besedy musím sledovat tvorbu svých daleko slavnějších kolegů a tak mě čtení stejně nemine. Zrovna teď dočítám skvělou novelu Petra Stančíka Mlýn na mumie. Kniha sice vyšla dávno, ale je skvělá, doporučuji.
Koho z literátů-vrstevníků, které jste v životě potkal, vnímáte jako nejbližšího? Ne stylem psaní, ale viděním světa.
Mým velkým vzorem byl a je básník a překladatel Václav Daněk, hodně mi pomohl. Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl dobře poznat s Jiřím Stránským, s Arnoštem Lustigem a taky s Josefem Hiršalem, jsou sice už dávno v nebi, ale díky nim toho vím o literatuře a o poctivosti jejího tvoření daleko víc. A také hlavně o statečnosti, kterou měli na rozdávání.
Byl jste dlouho novinářem. Není trochu profesionální defekt tohoto oboru, snaha napsat knihu? Nerozmělní se denní práce s textem proti velkému sdělení?
Novinařina je ve své nesvobodě zvláštní živobytí. I ten nejliberálnější žurnalista, chce-li uspět, musí naplňovat týmovou práci redakce. Musí si to odsloužit. Podřizovat se. V literatuře je to podle mne trochu jiné, alespoň v té dnešní. Je to jen na vás. Na vaší vnitřní cenzuře. Papír vydrží všecko. Japonský romanopisec a překladatel Haruki Murakami ve své eseji o práci spisovatele konstatuje, volně řečeno, že být začínajícím spisovatelem je velice těžké, protože ve valné většině to po něm nikdo nechce. A i když své dílo umanutě vydře a najde nakladatele, zjistí, že prosadit prvotinu nebyl až takový problém, daleko těžší je vydat další a další. Mám za sebou pět knih, není to moc, není to málo. Nikdo to po mně opravdu nechce, ale i kdybych tím měl potěšit jen jediného člověka na světě, stálo mi to za to.
Autor: Jan HOVORKA
Foto: www.wikipedie.cz
//cs.wikipedia.org/wiki/Vlastimil_Vav%C5%99%C3%ADn
www.nakladatelstvilogos.cz