foto: www.cap.cz/Vladimír Bezděk
Sociální péče má dané, možné i výhledové zdroje. Bude především nutné ji i nadále poskytovat napříč generacemi, demografickými a sociálními skupinami, vždy z hlediska potřebnosti dané entity.
Znamená to především dát prostor odborníkům, kteří dokáží nejen analyzovat minulé zkušenosti, ale hlavně předjímat, předvídat a strukturovat modely, na kterých bude v budoucnosti podpora stát. K předním expertům patří český ekonom Ing. Vladimír Bezděk, M. A.:
Prožili jsme období stoupající kvality života. Věk dožití se zvyšoval. Jsme připraveni na počet lidí již mimo aktivní, produktivní věk, o kterou se budeme muset postarat?
Pevně věřím, že trendy, o kterých hovoříte – tedy růst věku dožití a stoupající kvalita života, budou pokračovat i do budoucna. Demografická proměna věkové struktury obyvatelstva představuje patrně největší ekonomicko – sociální výzvu, před kterou stojí moderní vyspělé společnosti, včetně té české. Přizpůsobení se těmto požadavkům, resp. ona schopnost „postarat se“, se tak bude neustále vyvíjet v čase. Myslím, že doposud to celkem zvládáme, ale ty největší tlaky a výzvy nás teprve čekají.
Co v našem sociálním systému chybí nejvíc?
Pokud bych měl vypíchnout jednu jedinou věc, tak z mého pohledu to je diverzifikace. Náš sociální systém – a teď mám na mysli nejen systém dlouhodobé péče, ale i důchodový systém a v širším smyslu slova například i systém zdravotní péče a jejího financování – je postaven naprosto dominantně na státu, resp. veřejném sektoru. A to jak v roli poskytovatele péče / služeb, tak i v roli jejich financování. Systém tak stojí de facto na jediné opěrné noze. Problém je, že státu již nyní dochází dech držet své finanční schopnosti v rovnováze s potřebami uživatelů sociálního systému. A tento nepoměr se bude dále zhoršovat. Jednak v souvislosti s demografickými tlaky, o kterých jsme již hovořili. Ale také v souvislosti s dalšími významnými potřebami, kam bude veřejný sektor muset masivně investovat – ať jde například o Green Deal nebo o nyní aktuální zvýšení bezpečnosti (surovinové, potravinářské, vojenské) České republiky, resp. EU v širším geopolitickém kontextu.
Často se zdůrazňují teorie, že se člověk musí o sebe postarat sám, zabezpečit se včas na stáří, nebýt na státu závislý. Jaký je váš názor?
Společnost a lidské společenství je dle mého názoru zcela zásadní v životě člověka. Ať máme na mysli ten nejužší pomyslný poloměr – tedy rodinu. Nebo širší společenské vztahy – komunitu, pracovní kolektiv, přátele. Anebo – v nejširším smyslu slova – společnost z pohledu státu a národa. Drtivá většina lidí se snaží být svou každodenní činností prospěšná nejen sobě, ale i v kontextu těchto společenství. Identifikujeme se v nich a hledáme zde i své uznání. Když se touto optikou vrátím k Vaší otázce, tak bychom se měli snažit být prospěšní a přínosní našemu okolí a společnosti co nejdéle je to možné. A následně, když budeme potřebovat, nám to společnost vrátí tím, že pomůže ona nám. V tomto smyslu je společenská solidarita nenahraditelná. Součástí té osobní prospěšnosti pro společnost je dle mého názoru samozřejmě i to, že nespoléhám na společnost jako na jediné řešení mých budoucích potřeb, ale v rámci možností posiluji svou vlastní odpovědnost za svůj osud. A tím umožňuji společnosti soustředit svou podporu na ty skutečně nejvíce potřebné.
Aktivity seniorů jsou dnes spíš volnočasové. Řada lidí je ale ještě schopna i odborných výkonů. Bylo by možné posunout hranici, kdy mohou lidé stále ještě aktivně ekonomicky působit, přenášet zkušenosti na mladší či začínající kolegy a vytvářet pro ně podmínky částečných úvazků, dostupně činnosti a podobně?
Myslím, že se tak postupně již děje. Začínají to potvrzovat i různé statistiky, jako například rostoucí počet lidí starších 60 let (či 65 let), kteří jsou stále ekonomicky aktivní a zůstávají se svými zkušenostmi na trhu práce. Myslím, že i zaměstnavatelé postupně mění zkostnatělý názor a začínají seniory více zaměstnávat a vytvářet podmínky pro jejich aktivní zapojení se. Je zajímavé, že se tak děje nějak „přirozeně“ odspodu, aniž by zde byl nějaký masivní finanční vládní program mířící na zvýšení počtu zaměstnaných seniorů. Možná tomu napomáhá také dlouhodobě mimořádně nízká míra nezaměstnanosti v české ekonomice. Společnost, která dokáže smysluplně udržet seniory na trhu práce, z toho bude velmi benefitovat. Nejen v ekonomických, ale i sociálních kategoriích.
Osud může zasáhnout tak, že i lidé mladší jsou odkázáni na péči okolí. Vidíte tady někde model, jak posílit roli společnosti, státu?
Statisticky platí, že sociální potřebnost je pozitivně a silně korelována s věkem. Tedy že nejvíce potřebných je ve vysokém věku a vice versa. Nicméně, výjimky potvrzují pravidlo, a existují i mladí lidé, kteří jsou velmi sociálně potřební. Zejména pro tyto případy musí sehrát stát roli záchytné sítě a umožnit těmto lidem najít novou dlouhodobou cestu jejich životem. Tyto situace bývají často velmi dramatické, mnohdy jde o následky úrazu či vážné nemoci, které během dne či několika týdnů otočí jejich stav z „plného zdraví“ do „plné závislosti na péči“. Život naprosto změní perspektivu. Situace je často spojená s potřebou značných finančních investic – například na bezbariérovou úpravu bytu či pořízení speciálně upraveného automobilu. S pokrytím těchto finančních nároků by mohlo pomoci vhodné komerční pojištění dlouhodobé péče, na kterém se v České asociaci pojišťoven již tři roky intenzivně pracuje, a které by se mohlo dočkat i daňové podpory ze strany státu. Tímto by stát výrazně napomohl dobré a pro všechny prospěšné věci.
Před časem se nepodařilo zavést pověstný třetí pilíř českého důchodového systému, soukromé doplňkové penzijní spoření. Existuje model, který by zajistil podporu financování nákladů na dlouhodobou péči, například v kombinaci státního a soukromého pojištění?
Krátká odpověď zní – ano. Jak jsem již zmínil v předchozí odpovědi, na půdě České asociace pojišťoven se tomuto tématu věnujeme intenzivně již tři roky. Prozkoumali jsme příklady toho, jak spolupráce soukromého a veřejného sektoru funguje v řadě evropských zemí. Základní poznatek je, že tam, kde se stát a soukromý sektor nevnímají jako konkurenti, nýbrž se naučili spolupracovat, tak v takových zemích je systém dlouhodobé péče nejstabilnější a poskytuje svým klientům dobrou službu. Proto jsme přišli s návrhem komerčního dobrovolného pojištění dlouhodobé péče s možností daňové podpory jak u pojistníka, tak zaměstnavatele (v případě jeho příspěvku na pojištění svých zaměstnanců). Pojišťovny navíc mohou do sektoru poskytovatelů služeb dlouhodobé péče přinést i investiční zdroje s dlouhým horizontem návratnosti. Jsem přesvědčen, že toto jsou win-win oblasti spolupráce mezi veřejným sektorem a komerčním pojištěním.
Máte zkušenosti ze zahraničí, lze použít model podpory financování dlouhodobé péče z některého státu, kde funguje?
V každé zemi je systém dlouhodobé péče a jeho financování dosti odlišný, panuje zde obecně ještě větší diverzita, než je tomu například v systému důchodového zabezpečení. Nicméně pro nás v České republice může být určitým vodítkem systém u našich sousedů, jako je například Německo.
Není vlastně prodlužující se věk, kdy je člověk relativně zdravý a aktivní, jev, na který nejsme zcela připraveni jako společnost?
Nemyslím si to. Pamatuji si diskuze o potřebě zvyšování statutárního věku pro odchod do standardního starobního důchodu před dvaceti lety. Tehdy oblíbený argument odpůrců tohoto opatření byl mj. ten, že trh práce nemůže bez dramatických otřesů absorbovat statisíce lidí, kteří na něm najednou budou jakoby „navíc“. Dnes jsme o dvacet let dále, prošli jsme si dvě zásadní globální krize (2008-2011; covid 2020-2021), nyní si procházíme krizi třetí (válka na Ukrajině), a přesto se v Česku kvalitních zaměstnanců zoufale nedostává a to zde již pracuje cca 50 000 uprchlíků z Ukrajiny. Tedy 1% celé české pracovní síly (cca 5 000 000 osob) navíc. Co tím chci říci: rostoucí věk dožití v dobrém zdravotním stavu je veskrze pozitivní jev a buďme za něj rádi. Vyplývá z něj množství příležitostí, jak pro seniory samotné, tak pro celou společnost. Není to rozhodně žádný strašák. A máme-li prakticky neexistující nezaměstnanost, tak nechme přirozeně působit síly na trhu práce, moc se jim do toho z pozice státu a společnosti nemíchejme, a řešení si „odspodu“ najde cestu do značné míry samo.
Autor: JAN HOVORKA
Foto: www.cap.cz, archiv