foto: Johanka Sára Černá/Tereza Grego
Nedostatek lékařů je nejen téma, ale hlavně fakt. Zaplní noví absolventi prázdná místa na malých městech i ve velkých nemocnicích? Jak probíhá studium medicíny, jak ke studentům na praxích přistupují lékaři a jaké má student vyhlídky do budoucnosti? Na tato témata nám poskytla rozhovor Tereza Gregorová, studentka 1.lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Studujete na 1. lékařské fakultě, prozradíte jak probíhá výuka a praxe?
U nás to funguje tak, že první tři roky jsou zaměřené především na teorii, takže do nemocnic se příliš nedostaneme. Ve třeťáku už je interní propedeutika a chirurgická propedeutika. Na té interní propedeutice jsme chodili každý den na oddělení s lékařem, on s námi chodil k pacientům a ukazoval jak pacienta vyšetřit, jak udělat anamnézu, poslechnout, poklepat… Říkal nám jejich onemocnění, diagnózy a tak, takže to bylo super. To byl můj první kontakt s pacientem v rámci školy. A od 4. ročníku máme výuku ve formě bloků, což znamená, že týden dva a nebo tři se věnujeme jednomu oboru a chodíme na to oddělení na přednášky. Pokud máme zájem, tak můžeme jít na oddělení, na ambulance nebo i na sál.
Máte nějaké zkušenosti z praxí v nemocnicích, o které byste se s námi chtěla podělit?
Já jsem se do nemocnice, ve spojitosti se školou, poprvé dostala po 2. ročníku v létě, kde jsem měla ošetřovatelskou praxi v malém městě na oddělení ARO. A to bylo moc fajn, protože sestřičky na mě byly moc milé a nechali mě si hodně věcí vyzkoušet. A co jsem hodně ocenila bylo to, že jsem mohla dostatek času strávit s pacienty a přímo s nimi komunikovat. Na to v ošetřovatelské praxi většinou není čas, protože sestřičky mají hrozně moc práce. Vyhovovalo mi, že jsem tam mohla být jako člověk, který na pacienty má více času. Takže jsem tam krmila pacienty, sprchovala je, dávala jim společně se sestřičkou či lékařem léky a mohla si s nimi více povídat.
Vaše zkušenosti z Malého města jsou tedy hlavně kladné. Máte i jiné zážitky z praxí ?
Tohle léto jsem měla praxi v nemocnici v Táboře. Musím říct, že já jsem celkově měla velké štěstí s výběrem nemocnic, byla jsem především spokojená s personálem v nemocnicích. Protože sestřičky na té ošetřovatelské praxi na ARO, nebo teď lékaři na chirurgii, na mě byli moc hodní, věnovali se mi a vysvětlovali mi věci, ochotně odpovídali na otázky. Takže já jsem byla moc spokojená, v porovnání s některými mými přáteli, kteří dělali při praxi práce, které na ně zbyly, protože je sestřičky nechtěly dělat, a co se týká ošetřovatelství se nenaučili nic, takže byli celkem nespokojení.
Věděla jste dlouho, že budete chtít studovat medicínu? Byl to pro vás například takový ten dětský sen?
Já jsem vlastně až do maturity tvrdila, že jediné, co rozhodně nechci studovat je medicína. Nejspíš bych už raději neměla říkat slovo nikdy…Protože skoro vždycky, když něco podobného řeknu, tak se mi stane, že se k tomu dostanu, a nějakým způsobem mne to začne bavit. Takže bych nikdy asi neměla říkat nikdy. Já jsem si v únoru před maturitou, když se podávaly přihlášky, řekla, že mě baví biologie, baví mě člověk, a hlavně dělat práci zaměřenou na pomoc lidem. V té době jsem již dělala dobrovolníka v různých organizacích a prostě mi najednou přišlo, že se k tomu medicína hodí. Že by to nakonec mohla být správná volba.
Jak vidíte svojí budoucí kariéru jako doktorka a v jakém oboru byste se chtěla uchytit?
Tak to je pro mě těžká otázka. Já ještě přesně nevím, jaký obor si vyberu a spíše zatím vím, jaké obory si určitě nevyberu. Ale od nadcházejících dvou let na škole si toho hodně slibuji, protože se dostanu na nová oddělení a doufám, že se dozvím nové věci. V šestém ročníku mne čeká praxe z interny a z gynekologie, na což jsem velmi zvědavá a doufám, že mne to obohatí. Já mám obecně pocit, že my medici máme hodně možností, co po dokončení studia dělat a ve spoustě odvětvích, které se přímo netýkají medicíny by byl o nás mediky zájem, ale bohužel o tom, jaké jsou možnosti mimo zaměstnání v nemocnicích, studenti informovaní příliš nejsou a spíše si všechny informace v tomto ohledu musí vyhledávat samy. Což si myslím, že je pro spoustu lidí kámen úrazu.
Text: Johanka Sára Černa
Foto: Autorka