foto: Archiv SN/HDK/Světlana Nálepková
Herečka, muzikálová zpěvačka, šansoniérka, donedávna třeba chovatelka koní, dnes terapeutka a občas cestovatelka - u Světlany Nálepkové by byl výčet činností, kterými se zabývá, docela dlouhý. Nejde u ní o hledání, ale objevování.
Život jí přivedl do cesty hodně zajímavé lidi, osudy, situace, krajiny a domy. Ne vždy to byla výhra napoprvé, a často se potýkala s následky rozhodnutí nebo vývoje, které nebyly ani příjemné, ani zasloužené. Životní jubileum nutí k bilancování, tak jsme se Světlany ptali:
Pravidelně podporujete dětské a novorozenecké oddělení Nemocnice Prachatice, co vás vede k charitativní činnosti? Soucit, touha pomoci, aspoň trochu zpestřit dětem dobu v nemocnici?
Pokaždé, když se mě na tohle někdo zeptá, trochu s odpovědí váhám. Každý z nás, kdo podobné věci dělá, má jiné pohnutky. Já jsem si to ujasnila při pobytu v Himalájích, kde jsem nějaký čas prožila. A Dalajláma to říká velmi moudře: Děláme dobrodiní, pomáháme z vlastní potřeby, obohacujeme sami sebe. Ať to má jakoukoli podobu, potkáváte zajímavé lidi a vlastně si vytváříte „balíček“, který zahrnuje zážitky, setkání, myšlenky. Poznáváte tak sami sebe.
Nemocnice Prachatice není jediný projekt, máme jich víc a myslím, že většina umělců má k takovým činnostem blízko.
Vy sama jste někdy v nemocnici trávila delší čas, máte nějaké zkušenosti?
Já jsem, a ráda to o sobě říkám, v podstatě zatím zdravý člověk. Jen jednou jsem jako dítě byla v nemocnici se zánětem dutin. Pamatuji si to asi proto, že se to tenkrát léčilo dost drastickým způsobem. Později až v dospělosti pak přišel úraz, kůň mi rozkopl nohu. Dali mě dohromady v nemocnici v Hořovicích, asi za týden, a pak jsem byla v rekonvalescenci dalšího půl roku. A jsem ráda, že se mi další zkušenosti tohoto typu vyhýbají.
Lékaři často bývají bráni jako příklad člověka kladného, v dramatických dílech jsou řekněme kladnými hrdiny. Vnímáte je taky tak?
Já měla asi docela štěstí na ty románové, těch jsem poznala určitě víc. Člověk jako já není úplně anonymní, tak bych řekla, že mám někdy něco jako protekci :). Jednají se mnou opravdu zdvořile, jdu dřív na řadu a usmívají se na mě. Nemůžu si fakt stěžovat, s doktory i sestrami já mám jen dobré zkušenosti.
Žijete střídavě v Praze a na venkově, našla jste zdravé prostředí pro sebe a své blízké? Jste šťastnější než ve městě?
No, to není už tak docela pravda. Mimo Prahu jsem trvale, jezdím tam jen pracovně. A proč jsem si vybrala venkov… ono mi to vlastně došlo všechno až když se tak stalo. A je to víc střípků mého příběhu. Kdysi jsme s manželem našli dům a místo, které jsem si zamilovala. Rozhodla jsem se zkusit tady rok života - a pak se to nějak zvrtlo. Postupně přišla různá nedorozumění, rozvod a já to krásné místo opustila. jenže jsem nepočítala s tak silným záchvatem ztráty! Tak strašně se mi život tam líbil. A navíc jsem si potvrdila, že odchod z Prahy byl prostě dobrý krok.
Začala jsem až překotně hledat něco podobného. Byla jsem úporná a nakonec jsem měla obrovskou kliku.
Našla jsem něco, nad čím jsem prostě zkoprněla. Doslova. Jen patnáct kilometrů od Prahy dům s fascinujícím výhledem na krajinu. Já musím mít výhled, být vysoko a tohle bylo opravdu úžasné, pode mnou celý kraj a rozhled od obzoru k obzoru. Okamžitě jsem věděla, že jestli někde, tak tady. Bylo to nesmírně komplikované, ale nakonec jsem ten dům získala. A tady jsem si uvědomila, proč jsem šťastná a proč to hledám. Mám tady ke všemu blíž, ráno dýchám krásný svěží vzduch, můžu kdykoli na zahradu, cvičit venku, meditovat… ani jsem netušila, kolik benefitů mi tohle rozhodnutí přinese.
Pro mě se Praha změnila. Bydlela jsem na Starém Městě, samozřejmě že to byla krásná část života, ale dnes? Kamarádi pryč, prázdné byty, turisti, hluk, lidi v barech a večírky už mě taky nebaví. Člověk prostě začne inklinovat k něčemu jinému, myslím, že je to přirozený vývoj. Já jsem tady na Berounsku v Českém krasu šťastná.
Máte už vnoučata, myslíte, že zdraví nejmladší generace je křehčí, nebo pevnější? Naše mládí bylo přece jen méně bohaté na doplňky a podpůrné prostředky, od narození, a například vy vypadáte skvěle…
No, myslím, že i když jsme nebyli tak informováni o vitamínech, potravinových doplňcích a podobně, nijak jsme neutrpěli. Narodila jsem se a bydlela na Praze 6, a to byl pro děti prakticky vesnický život. Po škole samá dobrodružství, byli jsme přirozeně otužilí lítáním venku, sportovali a zažívali přirozeně dětské věci. Samozřejmě počítače a mobily nebyly, a já se bojím, že dnešní nejmladší generace bude k těmto přístrojům připoutána. Povede to k určité závislosti, psychickým i fyzickým problémům.
Mám o dnešní děti trochu strach a vidím jejich budoucnost skepticky v souvislosti s těmito technologiemi a úpadkem komunikace mezi lidmi. Z toho, co se dnes děje v hlavách, mám někdy depresi.
My jsme samozřejmě neměli takovou péči, komfort a nadstandard, ale byli jsme přirozeně otužili a imunní. Dneska je všechno nějak horší, nekvalitní - voda, vzduch, nebo třeba maso. Většina potravin je nekvalitních a umělá podpora to nevytrhne.
V karanténě dost trpěli herci, kteří přišli o přímý kontakt s diváky. Jak jste nečekaně prázdný čas trávila vy?
Já jsem karanténu prožívala jako velmi šťastné období. Až neuvěřitelně. Prostě jsem se najednou zastavila a uvědomila si, že pro mě byla většina i krásných věcí rutinou, bylo méně radosti, dělala jsem je ze zvyku a bez prožívání.
Najednou jsem zjistila, že šíleně ráda jsem doma! Nahrnula se na nás spousta práce v domě i na zahradě. Uklízení, třídění šuplat, všechno, na co nebyl čas na zahradě, prostě pořádek úplně ve všem. Moje věci, které jsem odkládala, najednou přišly na řadu. Připadala jsem si jako v ráji!
Ale ač nejsem workholik, nešílím z nedostatku nebo omezení práce, cítila jsem, že to může být nebezpečné.
Kdyby to tak mělo zůstat, mnoho umělců by se dostalo do finanční krize.
Od března žádná divadla samozřejmě nefungovala. O prázdninách už jsem pár svých představení odehrála, ale i tak cítím, že už je to dlouhé a měl by se nastartovat normální život a fungování. Nejen my herci jsme ohrožení a stejně jako fůra jiných lidí musíme přemýšlet, z čeho budeme fungovat.
Máte, nebo plánujete, také nějaké online projekty, činnost jako třeba psaní knížky, textů, pořádání archívů, jako to řada herců v minulých měsících dělala?
Já se přiznám, že k nejmodernější technice v komunikaci jsme si nenašla vztah. Moje duše to nesnáší. Mně zpívat online a hrát v přenosu přes PC a internet prostě přijde nějak úchylné. Nebaví mě to.
Dál dělám svoje projekty, Edit Piaf o legendě francouzského šansonu, Fridu (Frida Kahlo - Kabaret života, inspirováno životem slavné mexické malířky), šansonový recitál Dobrý ročník a několik činoherních představení. Mám kolem sebe fajn lidi, kolegy, kteří dokážou tyhle nápady přivést k životu. Teď mám čas dodělat věci z dřívějška, našla jsem si třeba víc francouzských věcí, které se potřebuji naučit a chystám se dodělat recitál s texty Pavla Kopty, které zpívala Hana Hegerová.
Momentálně připravuji svou benefici, oslavu šedesátin, kde jsem ráda některé nové věci zazpívala. Každopádně lidem nabídnu ochutnávku toho, čím se budu dál zabývat. Společně s mým režisérem a podle titulu jedné knihy připravujeme „one man show“. Chci si tenhle sen splnit. I proto, že pořád dělám hry, kde převažují ženy s tragickým osudem. Chci udělat taky konečně nějakou srandu! Nic jiného než hrát já neumím, srdcem největším patřím divadlu.
Nicméně v roce 2012 jsem se vydala i trochu jinam. Měla jsem dost špatné období a setkala se s terapeutkou regresní psychoterapie, jako klient. Změnilo mi to celý život. Vydala jsem se do Himalájí, studovala tři stupně regresní psychoterapie, poznala meditace, budhismus a vystudovala Akademii tibetských nauk, vedenou lámou původem ze Slovenska. A dál se tím aktivně zabývám, jako občasná cvičitelka jógy vedu spolu s dcerou Josefínou semináře hlavně pro ženy. I doma máme centrum jógy s možností bydlení v přírodě, vedeme tu víkendové semináře, jejichž náplní je kromě jógy výuka základů budhismu, meditace, autoregresní trénink a koněm vedená terapie.
Při několika poměrně závažných onemocněních mi pomohli doktoři v Himalájích a Nepálu, navštívila jsem kliniky v Dharmasale a Ladaku, poznala tam metody fyzioterapie i léčby bylinkami. Mám s tím dost zkušeností a vím, že to funguje.
Hrajete v muzikálu Rebelové, příběhu z šedesátých let, kdy se mladí lidé ocitli mezi mlýnskými kameny velkých dějin. Kdo je podle vás rebelem dnes?
Tenkrát jsme se cítili svobodní všichni, kdo se stavěli nějak proti režimu, chodili na výslechy do Bartolomějské a zažívali další dramatické situace. Já se cítím jako rebel pořád. Motivuje mě k tomu politika a politici, roušky, covid hysterie. Nejdu s tím strachem, odmítám taková nebezpečí, prostě to není.
Rebelové jsou dneska zase hlavně umělci a intelektuálové, levicoví nebo pravicoví. Je to pořád tak. A kdo je rebel, aspoň chodí na Letnou!
Karlínské divadlo je legendární. Působí na vás něco jako vědomí, že v tom prostoru pracovali vaši kolegové, nejslavnější herecké hvězdy?
Já myslím, že divadlo jako Karlín musí člověk buď zbožňovat, nebo nenávidět, podle toho, jaký žánr se mu líbí. Já v Hudebním divadle Karlín udělala jedno z nejslavnějších představení posledních třiceti let, Vančurovu Josefínu. Na tvorbě tohoto kultovního muzikálu se sešli skvělí lidé, mj. i můj tehdejší manžel Martin Vačkář, Ondřej Havelka a další. Úspěch se ale u nás neodpouští, a tak jsem záhy musela odejít. Vrátila jsem se až po letech do představení Sestra v akci, kam mě pozvali a mě to potěšilo.
Strašně dobře se mi tu hraje. Miluju totiž velká divadla, jsem v nich jako ryba ve vodě, vyjdu na jeviště, nadechnu se, prostor… hrozně ráda tam hraju.
HDK je kus i mého života, ano, je tam kontinuita.
Jste herečka, zpěvačka, podporujete nemocnici i další projekty, myslíte, že na úsloví „Hudba léčí“ je něco reálného? Může hudba ovlivnit pozitivně a zásadně zdravotní stav?
Rozhodně ano. Hudba je nejmocnější, a na všechno. Osloví nejvíc lidí, zvuky, vibrace, pocity. Při muzice můžu prožívat nostalgii, dokážu plakat, euforicky se radovat. Může být i spouštěčem problémů a traumat, ale hudba i zpěv dokážou léčit. Poznala jsem to u manter, jak dokážou léčivě působit. Moje poslední CD můžou lidé vyzkoušet, mantry jsem nazpívala v sanskrtu a myslím, že to funguje.
Ocitla jste se někdy ve stavu, že jste si uvědomila možnost blízkého konce?
Než jsem na sobě začala vědomě pracovat, jednou jsem se v takovém stavu ocitla. Měla jsem prostě nemocné myšlení, uvažovala i tom, že si sáhnu na život… Postihl mě takový kolotoč blbých situací a vztahů, ze kterého jsem neuměla vystoupit. A k něčemu opravdu blbému jsem našlápnuto měla. Dostala jsem se z toho.
Jednou jsem ale letěla na Velikonoční ostrovy, luxusním obrovským boeingem, a po čtyřhodinovém letu a hodinu od letiště nám řekli, že letadlo má poruchu a musíme se vrátit. Nic víc - letušky zmizely a piloti mlčeli. Obrovský Moby Dick se začal otáčet nad nekonečným oceánem, nic jsme nevěděli, jen to, že asi můžeme spadnout. Cítila jsem v puse aceton a loučila se s vnoučaty a připravovala se na smrt. A když cítíte, že je možný konec blízko, zjistíte, že nejste připraveni. Pak jsem si naštěstí vzpomněla, že mi moje manažerka dala Melatonin, prášek na uklidnění. Stihla jsem ho spolknout a bylo mi to rázem jedno. Ale tu blízkost, tu jsem cítila.
Dnes máme dostupnou špičkovou medicínu, technologie, léčiva. Máte ale zkušenosti s některými metodami přírodní léčby, alternativami?
Už jsme se o tom bavili. Ano, určitě mám zkušenosti, a většinou se je snažím řešit alternativně, pokud to dokážu. Zajímám se o hodně metod, nejen o ajúrvédu a ty jmenované, kvůli sobě, ale že i při terapiích můžu klientům dát víc.
Díky doktoru Frejovi jsem poznala ajúrvédu, pak jsem se soustředila na meditaci, budhidhismus a jógu. Jsou opravdu náročné obory. Nechtěla jsem se stát doktorem, ale chtěla získat základní znalosti o tom, jak používat metody, postupy, byliny. Tibetské, čínské, indické užívám denně.
Světlana Nálepková se narodila 2. července 1960 v Praze a zde také vystudovala hudebně dramatickou konzervatoř. V letech 1980-89 hostovala v divadle Ypsilon, dále roku 1993 pak po čtyři sezony v hudebním divadlo v Karlíně. Mimo jiné také v letech 1979 - 1989 v pantomimické skupině M. Nesvadby MIMTRIO.
Mezi řadu jejích nejúspěšnějších samostatných projektů patří „Sněhurka na trampolíně (1986)“, „Tenhleten Manhattan a jiné vedlejší příznaky (1990)“, „Marlene - písně Marlene Dietrichové zpívá S. Nálepková (1995)“, „Láska je fata morgána (1997)“.
Mezi nejvýznamnější divadelní role Světlany Nálepkové patří Josefina z muzikálu „Má férová Josefina“ a Vivian z hudební revue „Zasněžená romance“. Mohli jsme ji spatřit v televizních inscenacích „Nebožtík si nepřál květy“, „Skláři“ či v pohádkách Princezna na klíček nebo „Pindruše“.
Mezi zábavné pořady, v nichž účinkovala, patří „Možná přijde i kouzelník“, „Sněhurka, aneb Buzarem do problému“ a „Marlene“. Pro děti připravila představení „Šmidli pidli aneb jak se hraje na divadlo“. Jako zpěvačka se zamiloval do písniček 20. - 40. let.
Na CD vydala tituly „Marlene“, „Láska je fata morgána“, „Jsem dívka v rytmu zrozená“, „Nelituj - Světlana Nálepková zpívá nejkrásnější písně Edith Piaf“ a „Láska se vrací“.
Ve filmu vytvořila Světlana Nálepková role v „Lásce z pasáže“, „Posledním mejdanu“ a „Havárii“. Její poslední filmovou rolí je sekretářka Mirka ve filmu „Pánská jízda“. Světlana také účinkovala v úspěšném seriálu „První krok“.
V současné době ji můžeme vidět v muzikálech Milovat k smrti – komorní muzikál o legendě francouzského šansonu E. Piaf, a Frida Kahló – kabaret života o slavné mexické malířce a aktivistce Fridě Kahló, nebo v komorním recitálu Dobrý ročník. Nedávno se také Světlana vrátila na prkna Karlínského divadla v roli matky představené v muzikálu Sestra v akci. Účinkuje nejen v pražských divadlech, ale hraje svá představení po celé České republice.
www.svetlananalepkova.cz
Autor: Jan Hovorka
Foto: Archiv SN, HDK