Titulní rozhovor se spisovatelkou Bárou Nesvadbovou. Pozoruhodné aktivity u ní oceňujeme nejen v oblasti umělecké, ale i řekněme lidské - věnuje se nejrůznějším formám charity tak, že máte dojem, že to ani charita není... prostě to dělá a lidi to těší.
Vaše nová kniha se jmenuje Přátelství a první příběh vypráví o kamarádkách z vysoké školy, druhá novela zase o dvou sestrách. Čerpáte z vlastních zkušeností z přátelství mezi ženami?
Jmenuje se Přítelkyně. A ano, každý autor čerpá z vlastních zkušeností a prožitků, to ale ještě neznamená, že píše o sobě. Autor detektivek také nevraždí..., jen má prostě jinou představivost. A jsem vlastně ráda za svoji představivost vztahové autorky, nechtěla bych mít v hlavě příběhy člověka, co píše horory.
Nemáte pocit, že přátelství mezi muži je mnohem jednodušší?
Je jiné. Jednodušší? Nevím. Nooo, když připustíme, že muži jsou jednodušší... :-), ale nevím, moc mužů neznám. Mám jen dva kamarády, z čehož je jeden homosexuál, takže víc holka, než já. Ale jak tak koukám kolem, mám pocit, že jejich vztahy jsou jistě přímější, jasnější. Nicméně v tom bych neviděla jednoduchost. Spíš reálný a realistický přístup k životu.
Vracíte se ke svým knihám, čtete si v nich?
Vůbec ne. To by mne nebavilo. Snad jen při čtení, nebo při překladech, kvůli korekturám. Ale skutečně minimálně. Ale mám hodně autorek, ke kterým se vracím a čtu je pořád dokola. Saganku, Durasovou, Jong. A taky k tátovým knížkám se vracím ráda. Je to takový vzdálený kontakt s ním, s jeho světem.
Kterou z nich považujete za nejosobnější a proč?
Určitě Garpíškoviny, ty pohádky. Jsou vlastně velmi autobiografické, psané na základě prožitků s mým psem. Ale zas, je to vymyšlené, protože píšu, co si asi můj pes myslel. A co já vím, třeba si myslel pravý opak. Jen, mám doma deset zvířat, tak mne to k namlouvání si, že vím, co oni si myslí, neustále svádí.
Pak je asi velký rozdíl v fejetonech, které jsou spíš novinářským druhem psaní a v povídkách, či románech, tam je mnohem větší fabulace i více postav, pochopitelně!
Píšete i pro děti. V čem je to těžší? Myslíte, že dětští čtenáři jsou přísnější?
Je to jiné. Vždy, když jdu číst někam na základku, mám trému, že je nechytnu, že se budou nudit. Zatím se to nestalo, ale nikdy nevíte..., na druhé straně v dětské upřímnosti je obrovská síla. A pravda, kterou vám velcí lidé, okopaní konvencemi, už nikdy nesdělí.
Hodně se věnujete charitě. Jak jste se dostala ke spolupráci s Enticelle?
Přišel za mnou spolužák z vejšky Jakub Knězů, že potřebuje pomoct s prodejem tašek, na které klienti ústavu Zahrada nakreslili auto, protože se jim rozpadal mikrobus. A bylo. Právě oni, ze Zahrady jsou moje srdcová záležitost. Docela se vzájemně už známe a paní ředitelka Bartošová je úžasná ženská, velmi pragmatická a velmi cituplná zároveň.
Čím se organizace zabývá? Mohli by se nějak zapojit také naši čtenáři?
Zaměstnáváním mentálně handicapovaných spoluobčanů. Jsem přesvědčena, že právě příležitostí zapojit se do takzvaně běžného života lze pomoct nejlépe. To žádné finance, ani dárky nenahradí. Třeba teď otvíráme na Smíchově kavárnu, kde budou spoluobsluhovat, zároveň bude i čítárnou a největší sbírkou české sci-fi, budou tam knížky od pana Neffa, Adamoviče, knihovna po mém tátovi, etc. Takže když čtenáři přijdou a koupí si kafe, tak pomůžou.
Také spolupracujete s nadací Helppes a postiženým dětem každý rok předáváte pejska.
Nepojímám charitativní činnost tak, že někde předám pesa, nebo se vyfotím. To je blud. Myslím, že když chce někdo pomáhat, měl by aktivně vytvářet. Takže právě zisk z části nákladu Garpíškovin jde na Helppesáky. Nebo pro ústav Zahrada teď dělám s Novestou holinky. Zkoušíme různé věci, je to vždy velká sázka, třeba tašky se nám prodávaly skvěle a po tričkách, hezkých, fairtrade od předních českých návrhářekl, neštěkl ani pes.
S galeristkou Olgou Dvořák pořádáte charitativní bazar, ze kterého peníze putují nadaci Dobrý Anděl. Jak vznikl tenhle nápad?
Nejen Dobrému Andělovi, ale i právě Etincelle, Zahradě na Kladně, vybralo se 460 tisíc tenhle rok, tak bylo z čeho rozdělovat. Za dvě hodiny, chápete. Vždycky se s Olgou celý listopad proklínáme, jak žebráme o věci, ale pak skáčem půl metru vysoko. Tedy obrazně. Pravděpodobně neposkočím ani dvacet cenťáků. A s Dobrým andělem se kamarádím, jak Petr Sýkora přišel s tímhle úžasným nápadem do Čech. Přímá pomoc je přece nejefektivnější. Moc mne baví, že z úspěšného podnikatele se stal filantrop. Je to muž, který přemýšlí o světě jinak, než mainstream. Tak je důležitý ho v tom podpořit. Myslím.
A taky, přibrala jsem do party minulý rok kluka Davida, je po mozkové obrně a potřebuje finančně náročnou rehabilitaci v ústavu Adeli na Slovensku, vybraly jsme hodně peněz při pilates akci Pomáhejme pohybem, ale ne dost. A Petr, byť Dobý anděl má za cíl pomáhat rodinám, kde je jeden z členů postižený rakovinou, tak s manželkou neváhali a částku doplatili. Prostě dobří lidé.
Proč vlastně věnujete charitě tolik svého času?
Sama nevím. Doufám, že to nejsou jen nějaké odpustky, že je můj záměr čistý. Ale těžko říct, tak dobře své podvědomí neznám.Možná mám jen permanentní výčitky, že nejsem doktor, že ve vlastní profesi tvořím jen zábavu. A to je, myslím, nebo ne, vím, že je to málo. Je to dobré na složenky. Ale ne na usínání.
Johana Hovorková