Dvě desítky řeholnic, patřících ke Kongregaci Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, slouží v nemocnici, která nese jméno jejich řádu.
Mezi nimi také mladě a křehce působící sestra Anita, která je v nemocnici od počátku své pracovní, ale i duchovní, pouti. Uvedla nás do skromného domku, bydliště ošetřovatelek-sester, prostě, až stroze zařízeného. Je ale nedaleko hlavních objektů nemocnice a ona i její družky jen přeběhnou zahradu pěšinkami, nebo svažující se úzkou ulicí k Petřínu seběhnou dolů, za svými pacienty.
Jak začala vaše cesta, kde jste sbírala zkušenosti a působila před nástupem do zdejší nemocnice?
Studovala jsem střední zdravotní školu a už během ní se stala členkou řádu. Po maturitě byla tedy cesta jasná, začala jsem na traumatologickém oddělení, pak prošla různá další, chirurgická a nakonec zpátky na traumatologii, přesněji na ARO, kde jsem už třináct let. Musím ale podotknout, že zdravotní sestrou je i moje matka a sestra, která působí na novorozeneckém oddělení. Tato práce je vlastně samozřejmá součást mého života.
Byla to od začátku vaše volba? Chirurgie, to je trochu drsné povolání i prostředí…
Řekla bych, spíš nastala souhra dvou okolností. Jednak jsem přijala tuto práci jako členka řádu, ale musím říci, že mě chirurgie přitahovala. Je to oddělení ráznější, s větší potřebou odborné péče. Kromě potřeby řekněme profesní mne k rozhodnutí přivedlo i mé vnitřní přesvědčení. Během práce jsem také absolvovala i specializační studium, zaměřené na chirurgii. Ale my se učíme pořád, jako všichni nejen v tomto oboru.
Péče a komunikace s pacientem je dnes diskutované téma. Čím je pro vás pacient, jak k němu přistupujete?
Protože pracuji především na ARO, je pro mě důležité vidět uprostřed těch složitých přístrojů, kabelů a hadiček, vidět především člověka. Vidět a vnímat jeho situaci, odkud přichází. My se stáváme totiž součástí jeho příběhu, jakkoli je osobní. Cítíme, že potřebuje nejen odbornou péči, která je na našem oddělení nezbytná a předpokládaná, stejně i profesionální, ale především lidský přístup. Řekla bych to takhle: Naše odbornost a profesní zdatnost je tělem služby, přístup, empatie, porozumění, milosrdenství, to je duše služby. Jazykem moderního ošetřovatelství bychom mohli vyjádřit, že jde o holistický pohled na člověka, prolnutí biopsychické, sociální i spirituální oblasti.
Bála jste se někdy, že nějaký případ nezvládnete, že vás něco zaskočí?
To ne, spíš jde o situace, které nemám ještě osahané, kdy nabírám nové zkušenosti. Tak třeba někdy před osmi lety se nám trochu změnil provoz, máme navíc o víkendu i anesteziologickou službu. Prošly jsme odborným zácvikem a o víkendu figuruji také jako anesteziologická sestra. Ale cítím, že tam ještě nejsem úplně jako ryba ve vodě, lépe je mi ve službě u lůžka.
Pracujete s civilními zaměstnanci, nepanuje mezi vámi něco jako pracovní rivalita?
Jsme prostě pracovní tým a kolegové, dobře se nám společně pracuje. To za sebe potvrzuji. Na některé civilní kolegy, se kterými jsem se setkala, velmi ráda vzpomínám. Hodně jsem od nich, zvlášť zpočátku, převzala. Dnes je to na úrovni vzájemného předávání zkušeností, a někdy bych skoro řekla - obdarovávání.
Po dvaceti letech praxe můžu říci, že model propojené civilní a řádové péče vnímám jako optimální. Společně se umíme lépe postarat o pacienty. Jsme součástí toho, co i tak funguje dobře. Pokud jako řádové sestry pracujeme v civilním prostředí, určitě nám to rozšiřuje obzory, vyvádí nás to ze stereotypu - a myslím, že i já mám co nabídnout těm, se kterými spolupracuji. A taky těm, o které se starám. Je to vzájemná výměna, obohacování, které ten kvas přináší a vyvolává. Jsme my všichni, kteři tu pracujeme, stejné krevní skupiny. To považuji za důležité.
Máte v nemocnici nově zřízené pracoviště záchranné služby. Znamená to, že budeme mít práci v první linii ještě dramatičtější?
Zčásti se to tak dá říci, ale především můžeme přijímat pacienty, kterým můžeme a jsme schopni zde péči poskytnout. Takovou, jakou potřebují. Neočekávám, že by se nám rozšířil příjem pacientů tím, že sem budou převážet polytraumata. Ta směřují na odpovídající, odborně zaměřená polytraumatická centra, stejně jako jsou třeba koronární a další.
Chtěla byste někdy přejít jinam, na jiné oddělení?
Zatím jsem tam velmi ráda. Dokud mám sílu a zdraví, neměnila bych. Ale v případě nezbytnosti jiné volby, nebo pokud bych musela uvažovat o jiném oboru, pak by to byla paliativní léče. Máme tady kvalitní oddělení, spolupracujeme i s mobilními hospicy. To by mě jistě také naplnilo. Ale já jsem spíš typem člověka, který neuvažuje nahlas o podobných věcech. Chtěla bych, aby za mne mluvila kvalita mé služby, ne slova v médiích. Moje povolání mi bylo dáno do vínku, a neměnila bych.