Areál bohnické psychiatrické nemocnice je světem, na který se můžete dívat různě. Architekt a urbanista užasne - nádherné vily mezi košatými alejemi. Obyvatel nájemného bytu v paneláku vzdychne - tam si asi žijou!
Pohled z výšky ukáže autonomní prostor v odcizeném velkoměstě, obezděný a s vnitřním životem. Obyvatelé krásných vil by možná vyprávěli něco úplně jiného. Hodně o světech vnitřních, neuchopitelných a nezaznamenatelných těmi venku. O těšení se na odchod, o těšení se na návrat sem. Příběhy bolesti i nekonečné radosti. Odehrávající se v ohraničeném světě, který má však nekonečný rozměr. O zvláštním světě, kterého se každý někdy dotkne, někdo jím projde, branou a za zeď. Ta tam opravdu je - na rozdíl od plotů, mezi nimiž se odehrává festival nespoutanosti. Zážitku. Předání a přijímání. Mezi imaginárními ploty se vznáší duše a ukazují cestu. Kam a kudy vede? Průvodcem je ředitel a šéfdramaturg projektu Robert Kozler.
Jak byste stručně vyjádřil rozdíl mezi prvním a současným festivalem? V atmosféře, smyslu, účinku, úspěchu, lidech…
Rozdíl je již v počtu realizovaných ročníků. Letos máme před sebou dvacáté čtvrté dějství festivalu. A bylo by dvacáté páté, kdyby nebylo pauzy, výdechu v roce 2013, kdy jsme si po tolika úspěšných ročnících položili otázku: „Máme chuť pokračovat?“ A protože máme, můžeme teď hrdě oznámit světu, že se festival vrátil v nové, lepší kondici. Akci se poprvé povedlo zrealizovat v roce 1992. Je to tedy drahně let zpátky a já jsem z té původní sestavy zbyl sám. Takže můžu z dnešní perspektivy šestačtyřicetiletého člověka hodnotit situaci asi takto: Patrně se tehdy jedenadvacetiletý kluk dotkl fenoménu duše a ta se posléze dotkla jeho. A protože se ukázalo, že místo festivalu je s duší velmi spřízněné, začali se ostatní přidávat. Proč nepodpořit akci s tímto přesahem, s cílem nejen druhé pobavit, ale i třeba odtabuizovat prostor bohnické nemocnice, tehdy léčebny?
Jak se tak umělci přidávali a přidávali, přibývaly postupně scény, a díky tomu přibývalo i návštěvníků. Mezníkem asi bylo období let 2006 a 2007, kdy se agentura Stem na žádost pražského magistrátu zeptala samotných Pražanů, co stojí v jejich městě za návštěvu. Mezi ploty neměly lehkou pozici – utkaly se s Pražským jarem, Febiofestem a podobně. A tenhle mrňavoučký festiválek z počátku 90. let, který se díky pochopení všech účastníků rozrostl v něco významného, získal zlatou medaili. Sami Pražané ho v průzkumu označili za nejvyhledávanější kulturní akci v metropoli.
Nejprve jsem tomu nevěřil, pak na pár minut zpychl a nakonec pochopil, že bez podpory všech těch rozmanitých umělců, notabene podpory návštěvníků bych se s kolegy takto v prsa nebil. Je to pomalu 10 let a nyní přichází Mezi ploty s novým posláním: zachovat to dobré z dlouholeté tradice a rozšířit nabídku pro různé typy lidí s různým vnímáním, cítěním, touhami a sny. Proto vznikly programové zóny pro rodinu a zamilované, pro intelektuály a hledače souvislostí, pro vyznavače hiphopu, pro milovníky divadla a tak dále.
Nechci dopředu hodnotit něco, co se stane o tomto víkendu. Ale myslím, že akce bude nejen velká – víc než stovka účinkujících na 14 scénách – ale zachová si taky vysokou uměleckou úroveň i lidský přesah. Přijede například Boleslav Polívka, který je jednou z našich nejsilnějších hereckých osobností. Mňága a Žďorp přijedou vzdát hold lidské duši až z Valmezu, Sto zvířat budou hrát dokonce dvoják – jednou pro dospělé s klasickým repertoárem a podruhé pro děti… A to jsem ještě nezmínil velkorysou podporu těch, co o naši duši pečují, když „nemá dostatek mízy“. Festivalu se totiž kromě umělců rozhodli zúčastnit i přední psychologové a další odborníci. I oni podpoří atmosféru pospolitosti, kterou v Bohnicích vytvoříme.
Jaká je vzdálenost mezi ploty?
Mezi ploty jsou prostorem, kde netrpíme předsudky, kde si nečiníme nároky na určování norem, toho, co je správné, a co naopak vybočuje tak, že by to měla společnost označit za nepřípustné. Mezi ploty jsou tedy určené těm, kdo vzdálenost mezi ploty nemají v úmyslu přeměřovat, neboť ploty mezi lidi nestaví.
Koho si vybavíte jako neopakovatelného, nezaměnitelného?
Pro mě jsou to určitě tihle pánové: Tomáš Hanák, který se mě každý rok ptá: „Bobby, s čím mohu pomoci?“ A mě to pokaždé dojme, protože si říkám: „Ježišmarjá, on se jednou asi rozdá a rozplyne.“ Pak je to Honza Potměšil, který se s festivalem neminul ani letos, a konečně Honza Kalina a celá kapela Sto zvířat, která za celých 24 let tuhle akci vynechala jenom dvakrát. Tihle nezištní podporovatelé Plotů ve mně vždycky vyvolají nezaměnitelný pocit pokory.
Čím je prostředí PNB inspirující?
Je tu cítit genius loci, otisk všech těch významných literátů, vědců, myslitelů, vizionářů, umělců, lékařů. Lidí, kterým v jistém období života nebylo dobře a museli či chtěli si odpočinout v těchto prostorech. Básník by řekl: „Vzduch je zde paradoxně prosycen klidem a optimismem.“ Nevím, jak je to možné, ale ta síla všech, kdo zde pobývali, je znát. Ano, cítíte ji, pokud vystoupíte z městského shonu a zastavíte se tady. Už jen vstup do těchto míst má na vás blahodárný účinek. Může se to zdát zvláštní, ale je to tak.
Myslíte si, že psychiatrická diagnóza je nemoc, nebo dar něčeho jiného, jiné skutečnosti?
Předně rozlišujme diagnózu a duševní stav člověka. Diagnóza vám nic pozitivního nepřinese, ale stav, kdy můžete vstoupit dovnitř sebe sama a odžít si něco, co méně vnímavým mnohdy utíká mezi prsty, určitě svůj smysl má. Trochu s nadsázkou se dá říct: Poznání bolí a nemoc duše může mít mnoho rozměrů a podob – nejen bolesti, ale i katarze, kterou může přinést.
Mohou podle vás vzniknout hodnotná, geniální umělecká díla jenom ve stavu duševně ne-normálním, v psychické konstelaci, která není porovnatelná s běžným vyladěním, tzv. normálním stavem?
To si nemyslím. Už vzhledem k tomu, že každý umělec propadá jinému druhu šílenství. Někdo může tvořit jen ve stavu skoro patologického optimismu, který se tváří jako skutečnost. Druhý naopak tvoří tak, že to vypadá, jako by deprese byla jeho stálou kamarádkou, a přitom může být rozeným optimistou. Každé sebevyjádření odráží potřebu, která je buď dominantní, nebo naopak nějak upozaděná. Ale jak se zdá, tvoří se pořád ze stejných pohnutek. A hlavní je při tom talent – takový, který si nekoupíš.
Je (tedy) schopnost vrcholného umění moc, nebo nemoc?
Mohli bychom se úplně stejně ptát na jakoukoli jinou profesi. Je zedník, který dokonale ovládá svoji profesi, nemocný, nebo něčím výjimečný? Jakou poruchou trpí psycholog, co život zasvětí lidem, kteří za ním nedocházejí zrovna v náladě vtipně si poklábosit? Je normální, že je schopen vnímat člověka se sklonem k sebevraždě a díky tomu jí zamezit? Jak normální si připadá maminka, jejímž posláním je starost o tři děti? A co teprve lékař nebo vědec, co miluje poznávání světa?
No a jak jsem na tom já? Vždycky rostu vedle lidí, kteří o sobě mohou říct: „Nepřipadám si normální, žiju zajímavý a vnitřně silný příběh. Jsem originál.“