foto: www.psyres.eu/Prof. Jiří Horáček, NÚDZ
Národní ústav duševního zdraví (NÚDZ) je institucí, garantující nejvyšší odbornou úroveň léčby psychických onemocnění. Od bagatelizace a podceňování se dnes dostáváme k tomu, že je nutné diagnózy u dětí, dospívajících, dospělých i seniorů brát vážně.
Na jedné straně přibývají příčiny i jevy, které problémy vyvolávají. Na druhé straně se vyvíjí výzkum a praktická aplikace, včetně klinické léčby, metodami, které donedávna byly docela ve stínu zájmu. O nejmodernějších metodách léčby psychických problémů, mimo jiné i v oblasti paliativní a hospicové péče, s námi hovořil profesor MUDr. Jiří Horáček, Ph.D., FCMA, bývalý a budoucí zvolený předseda České neuropsychofarmakologické společnosti, zakladatel PSYRES (Nadačního fondu pro výzkum psychedelik), vedoucí Centra pokročilých studií mozku a vědomí NÚDZ a přednosta Kliniky psychiatrie a lékařské psychologie 3. LF UK.
Názory i metody na výzkum a léčbu psychických problému se dost výrazně mění. Znamená to větší prostor pro rozvoj a podporu výzkumu díky práci NÚDZ, odborných pracovišť a fondu?
Psychedelika od roku 2000 zažívají obrovskou renesanci. Stávají se, podobně jako v šedesátých letech, jedním z hlavních témat, které v psychiatrii, nebo v psychofarmakologii, máme. Mají celou řadu zcela unikátních vlastností, které dosud nebyly známy, a hlavně nebyly sdíleny stávajícími léky. Znovu se stávají hlavním proudem.
Psychiatři i psychologové, pracující s psychedeliky, byli bráni tak trochu mimo standardní lékařskou péči, někdy dokonce jako podivíni a šarlatáni. Je jejich postavení už významnější?
Toto bych ještě trochu doplnil. Když jsem působil jako prezident České neuropsychofarmakologické společnosti, tak jsem se zabýval historií tohoto oboru a procházel programy všech kongresů od konce padesátých let. Tam byl jasně vidět například výzkum LSD, až do počátku sedmdesátek. Bylo to nejčastěji diskutované akademické téma v rámci akademické psychiatrie a psychofarmakologie. Po roce 1970 se objevily problémy, hlavně legislativní. Výzkum psychedelik se na nějakou dobu zastavil prakticky až do roku 2000, kdy se znovu rozjel. Dnes se mu věnují ty nejserióznější výzkumné organizace na světě. Studují psychedelika, především psilocybin, což je nejčastěji zkoumaný reprezentant této skupiny, a potvrzují unikátní léčebný potenciál. Nejlépe zdokumentovaný je potenciál antidepresívní.
Mezi šedesátými lety a současností je období, kdy s psychedeliky pracovali lidé, kteří často ani nebyli lékaři, měli prostě jen nadšení a nějaké zkušenosti. Dělo se to však mimo medicínu, a tam zřejmě vznikl ten mýtus o šarlatánství. To si lze představit, protože tehdy to opravdu byla ilegální činnost.
Psychedelika byla dost dlouho tabuizována. Co znamená nový trend? Budou tyto látky široce využívány při léčbě? Dostupné třeba pro prevenci, bez předpisu?
Tak daleko ještě nejsme. Dnes víme, že tyto léky mají zcela unikátní léčebný potenciál, spočívající hlavně v rychlé antidepresívní odpovědi. Aktuálně jsou dokončována takzvaná multicentrická klinická hodnocení a vznikají velké studie, které mají umožnit jejich zavedení do běžné klinické praxe. Zdůrazňuji, že u vybraných diagnóz. Vypadá to, že výsledky nových studií jsou nesmírně nadějné a můžeme očekávat, že v horizontu čtyř let se tyto léky dostanou k použití pro léčbu specifických diagnóz.
V této chvíli je v naprosté většině států možnost použití těchto léků omezena pouze na vědecké studie, specielně schválené. Existuje však jedna výjimka, Kanada. Tam hlavní klinická autorita umožnila normální použití psilocybinu u pacientů, kteří strádají tak zvaným existenciálním distresem. Jsou to pacienti paliativní, na sklonku svého života, kde psychedelika mohou přinést zásadní zlom a pomoc. V těch případech je evidence tak přesvědčivá, že v Kanadě je možné používat psilocybin jako dostupný lék.
Nehrozí nám něco podobného, jako například v Německu před válkou rozšíření Pervitinu? Účinně stimuluje, je společensky i legislativně akceptován. Když pak dojde, nastane problém, objeví se abstinenční následky.
To je výborný dotaz. Samozřejmě, medicína je plná omylů, a omyly jsou součástí vývoje a pokroku medicíny. Pervitin, který zmiňujete, je dobrý příklad, jsou ale i jiné. Například heroin byl zaveden pro léčbu závislostí, což nám může připadat úplně bizarní. Nebo amfetamin, ten byl používán běžně jako anorektikum, nebo bezpečné stimulans, a řada dalších léků, u kterých se ukázalo, že rizika mohou převládat nad benefitem. A závislost je pochopitelně zásadní problém. V případě psychedelik to zatím nevypadá, že by se to takto rozjelo, a sice ze dvou důvodů.
První je ten, že psychedelika, jako specifická skupina látek, zahrnující LSD, psilocybin a řadu dalších, nevede k závislosti. To je velmi dobře zdokumentováno už i na úrovni epidemiologické. Je to způsoběno tím, že psychedelika mají malý nebo žádný vliv na dopaminelidní systém, který vede k závislosti. A to psychedelika nedělají. To je první důvod, proč je riziko malé.
Druhý důvod je ten, že dnes nepracujeme s představou, že psychedelika jsou prostá léčiva, sama o sobě používaná. Všechny studie jsou postavené na tom, že jde o tzv. koncept psychedeliky asistované psychoterapie. Člověk dostane jednu zkušenost s psychedelickou látkou. Na tu zkušenost je psychoterapií připravován nějakou dobu. Tato zkušenost je pak v rámci terapie integrována, jde o interval v týdnech. Rozhodně to není tak, že si dojdete do lékárny pro tabletku. A pravděpodobně to tak ani nikdy nebude. Sledované látky působí pozitivně pouze v určitém kontextu léčby, a ten kontext se jmenuje „psychedeliky asistovaná psychoterapie“. Je k tomu potřeba také speciálně vycvičený psychoterapeut. Je málo pravděpodobné, že by to vedlo k nějakému masovému zneužívání.
Dlouhá desetiletí byla psychedelika odborně odmítána. Kde vidíte okamžik přijetí názoru, že mohou účinně pomáhat? Timothy Leary k cíli spíš nedošel. Ani další vědci se uznání nedočkali.
Tady bych poznamenal, že od začátku sedmdesátých let to není tak, že by odbornou komunitou byla psychedelika nějak zpochybňována nebo odmítána. Naopak, důvody byly spíš politické. I dnes bojují odborné vědecké společnosti za to, aby se legislativa změnila. Odborníci samozřejmě vědí, jaký benefit to může přinést, a chtějí, aby výzkum pokračoval, ale v roce 1971 to bylo rozhodnutí skutečně jen politické. Tehdy se psychedelika dostala na seznam nejpřísněji kontrolovaných a nevyužitelných substancí.
Závislost z nadužívání drog, jejich amatérská výroba nebo zpracování přírodních forem, černý trh, to jsou společensky silně negativní jevy. Je možné najít hranici mezi světy organizovaného zločinu s oběťmi a lékařské péče s uzdravenými pacienty, fungující prevencí a stimulací? Bylo by řešení prostě legalizovat vše?
Zneužívání drog je komplexní fenomén a není jednoduché si s ním poradit. Abychom vůbec mohli začít, musíme si především ujasnit termíny.
Dnes se ilegální substance dělí podle jedné osy – osy dopaminergního působení, což znamená, že způsobují závislost. Dopamin je jedním ze neuromediátorů mozku, který je zodpovědný za blaho, pocit odměny. Né všechny ilegální látky však závislost způsobují. To je nutné zdůraznit. Z farmakologického hlediska je nesmysl, dávat je do jedné skupiny. Prostě proto, že Pervitin a psilocybin stojí úplně na diametrálních koncích rizika rozvoje závislosti. Psychedelika nedělají závislost. Přesto jsou ve stejné skupině. To je první problém – udělat si pořádek v těchto látkách a různě je klasifikovat.
Jestli je možné vést hranici mezi zneužíváním látek a lékařským využitím, tak to víme přesně. Ta už existuje, a dobrým příkladem jsou třeba opioidy, dřive opiáty. Jde o léky, které jsou v medicíně zcela nezastupitelné, přinášejí obrovské blaho, bez kterých by se neobešlo prostě nic. Žádná operace, žádná léčba vážnější bolesti, prostě je potřebujeme. Ovšem v okamžiku, kdy s nimi pracujeme neodborně, je možné, že závislost udělají, a to vcelku rychle. Tak nastává problém a černý trh kvete. Analogicky to máme s psychedeliky – s tím rozdílem, a to podtrhuji, že jejich společenská nebezpečnost nespočívá v závislosti.
Proč se LSD dostalo tenkrát v roce 1971 na blacklist? Americká administrativa se tehdy domnívala, a nutno říct, že částečně oprávněně, že mladí lidé užívajíc LSD, častěji demonstrují proti válce ve Vietnamu. Že LSD prostě vede k liberálním postojům. Nutno dodat, že na tom něco mohlo být. To znamená, že hnutí hippies bylo spojeno se dvěma věcmi: zaprvé s politickou angažovaností proti válce ve Vietnamu, a za druhé s glorifikací a užíváním LSD. Je však nesmysl, aby psychedelika, v tomto případě LSD, byla z „historických“ důvodů ještě dnes limitována v možné léčbě a nesměla být využita, ve prospěch nemocných.
Dá se říci, že lékaři opouští model antidepresiv, jejichž nástup trval týdny a často jen utlumoval projevy nemocí, problémy ale neřešil?
Myslím, že to není tak úplně jednoduché. Čím se liší léčba deprese pomocí psychedelika a standardního antidepresiva? V mozku dělají v podstatě stejné změny, nicméně psychedelika je dělají výrazně rychleji. To, co dělá psilocybin během hodiny, navodí klasická antidepresiva v řádu týdnů. To je první rozdíl, rychlost antidepresívního nástupu. Druhá odlišnost je vlastní intoxikace po psychedelicích , kterou antidepresiva nedělají. Ta člověku dává nějaké psychologické vhledy, možnost nově pracovat se svou životní situací. To, s čím si nevíme rady, můžeme řešit nějakou zcela novou cestou. Schopnost navodit zmíněné nové „vhledy“ je právě tou vlastnosti psychedelik, kterou využíváme v asistované psychoterapii. U klasické, pravé deprese ale dosud nevíme, nakolik je ten antidepresívní efekt je dán čistě biologicky, podobným mechanizmem, jako mají klasická antidepresiva, a nakolik se na tom podílejí také ony psychologické vhledy.
Kdybychom však hovořili třeba o úzkostné problematice, úzkostné neuróze, psychologickou reakcí na rakovinu či jiné vážné onemocnění, nebo o paliativní medicíně, tak tam jednoznačně uvedené nové psychologické vhledy navození psychedeliky znamenají zásadní přínos pro pacienta. A na tom se tom se již dá stavět.
Abych byl zcela konkrétní a odpověděl na vaši otázku: Je málo pravděpodobné, že kvůli psychedelikům se nebudou používat klasická antidepresiva. Budou, určitě i nadále. Fungují spolehlivě, jsou s nimi dobré zkušenosti. Dovedu si ale představit, že vznikne fenotyp, ohraničená skupina psychiatrických nemocných, se kterou si psychedelika poradí výrazně lépe, a budou se dávat jako lék první volby.
Je tedy možná kombinace obou metod, například podat psilocybin a následně antidepresivum s delším nástupem?
Je to jedna z teoretických cest. Určitě není možné dávat je současně, dohromady. Vznikaly by interakce, které jsou nebezpečné. Nicméně Vámi zmíněné již nyní běžně děláme. Pomocí psychedelika rychle odstraníme depresi a standardními antidepresivy pak pokračujeme v tzv. udržovací léčbě tak, aby se deprese nevrátila.
Konkrétně tak pracujeme s látkou, která se jmenuje ketamin. To je sice původně anestetikum, ale má psychedelické vlastnosti a je tedy možné ho řadit do skupiny psychedelik. Má rychlý, velmi dobrý antidepresívní efekt, který funguje u asi tak 50 – 70 % pacientů. To je v medicíně dost.
Takže přijde člověk, který by běžně strádal depresí měsíc nebo dva. My ketaminem depresi odstraníme celkem bleskově a následně pokračujeme běžnými antidepresívy. Jde o strategii, která je velmi nadějná.
Poslední generace se hodně přesouvají do virtuálního světa. Pro někoho může být neovládnutelný, nezorientuje se v něm. Pomohou psychedelika přijmout vícerozměrnou skutečnost bez následků, ku prospěchu mozku? Pomohou odstranit například závislost na tom, že člověk má tendenci „žít“ v nereálném světě?
Zajímavá otázka, ale zatím nevím, že by běžel nějaký výzkum, který by se přesně tímto zabýval. Nicméně seriózní výzkumy a publikované články potvrzují, že psychedelika mohou léčit závislosti. Což je možná trochu kontraintuitivní, ale je to plně v logice jejich mechanizmu účinku. Například LSD má velmi dobrou evidenci účinku, a to už na úrovni metaanalýz, tedy jde o vysokou míru důkazu a přesvědčivosti. Může pomoci v léčbě alkoholismu, podobně ibogain, psylocybin. V léčbě závislosti jako takové to prokázáno je.
Závislost na počítačích a počítačových a internetových hrách představují dnes už i samostatné diagnózy, těchto lidí výrazně přibývá. Je prokázáno, že těsný kontakt s počítačem, během hraní, vytváří v mozku úplně stejné neurobiologické změny, jako podání silně nebezpečné drogy. Zmiňovali jsme mediátor dopamin, a ten se uvolňuje, když hrajeme počítačové hry, stejně jako když hrajeme hry karetní, hazardní nebo ruletu. Věci, které nás těší a odměňují, mají potenciál závislosti. Dovedu si tedy zprostředkovaně představit, že takto specificky by mohla psychedelika fungovat i u těchto závislostí na počítačích.
Dá se naopak říci, že rozšířením vědomí a přijetím dalších parametrů existence, vnímání, komunikace, se někam vracíme, kde jsme kdysi byli? Civilizační tlaky nás připravily o možnosti, snížily zúžily schopnosti mozku, kterého využíváme jen část…
To je velmi zajímavá otázka a rozumím, co tím myslíte. Je to jedna z interpretací, jak ty látky také fungují. Už někdy v šedesátých letech byla tahle myšlenka zvažována. Spočívá v tom, že uvedené látky nás vracejí do nějakého původního bodu bytí, který byl buďto zapomenut, nebo zakázán, nebo jsme ho evolučně nechali za sebou. Je to atraktivní, běžně šířená myšlenka. Nicméně, jestli tomu tak je nebo není, je z hlediska vědeckého skutečně těžko říct. Na druhou stranu, je fakt, že podáním psychedelika nastává stav, kterým člověk překonává stávající, základní nastavení našeho mozku. Jinými slovy, naše mysl, náš mozek, jsou v důsledku předchozího vývoje nějak nastaveny a většinou to funguje dobře. Nicméně se může objevit nějaký problém, který našimi standardními psychologickými prostředky a výbavou, kterou máme, není vůbec řešitelný.
Příkladem je třeba vědomí smrti a naší vlastní smrtelnosti. To je něco, na co standardními psychologickými prostředky nemáme, a nic na to nefunguje. Částečně může pomáhat víra, která nahrazuje strach ze smrti určitým příběhem. Ten pro nás vytváří představu smyslu i v naší smrtelnosti. Nicméně nevíme, zda je nebo není ten příběh pravdivý. Kdybychom to věděli, tak to není víra. Ta spočívá právě v tom, že nevíme, jestli to tak je nebo není. Proto dobrovolně darujeme „víru“ v něco vyššího. Chci tím říct, že víra nemůže být univerzální řešení pro každého. My v medicíně prostě univerzální řešení potřebujeme.
Máme mnoho vážně nemocných lidí, strádajících tím, že musí umřít. Jejich prognóza je špatná a mají onen okamžik před sebou tak nějak blíže nežli ostatní. Tomu se říká existenciální distres a jde to závažný problém. Není důvod nehledat cesty, jak pomoci pacientům i v tomto. Psychedeliky můžeme docílit zásadní „jinakosti“ pohledu, doopravdy rozšíří mysl a umožní aktivovat mechanizmy řešení, které tam normálně nejsou. A pak to funguje. Člověk najednou najde řešení situace, která z podstaty mysli je prostě neřešitelná.
Příklad – člověk s depresí, která strádá, protože má velký onkologický problém. V této depresi nic nepomáhá, ani psychoterapie, ani antidepresiva prtože jde skutečně o problém existenciální. Jeho tíseň vyplývá z vědomí, že jeho existování je ohroženo.
Co poradit?
Během psychedeliky asistované psychoterapie však řešení může nemocný nahlédnout. Může spočívat v tom, že vidí svůj život a svoje postavení ve světě jinak nežli dříve. Nahlédne, že základní jednotka, o kterou jde, není jenom on sám, ale že se jedné o širší rámec. Může nehlédnout, že vlastně jde o jedince přesahující rytmus světa, který spočívá v proudu genů, generací, historie či evoluce. Nemusí se jednat jen o náboženské nebo spirituální představy, jde o jakýkoli obecnější mechanismus. A najednou můžeme vidět, že jsme v proudu času odehráli svůj part a roli, radujeme se, že jsme součástí onoho rytmu světa. Pak se člověku udělá dobře i v té situaci, v které je. Těžce nemocní pacienti začnou chodit do přírody, starat se o zahradu, cvičit jógu, sportovat. Odezní jejich deprese, i když se vážný stav jejich těla nezměnil. To je ono „rozšíření vědomí“, které se u psychedelik zmiňuje.
Jak to funguje v praxi? Může to být určité ulehčení okamžiku smrti?
Právě o tom se bavíme. Může to být samozřejmě i usnadnění té vteřiny nula. Je zásadní otázka, zda v tom okamžiku nula, kdy skončíme svou pouť, odcházíme s pocitem, že tím to všechno skončí, a smrt dělá všechno, co bylo předtím, zcela nesmyslným. Což je špatná možnost. Také můžeme odcházet plně smířeni s tím, že jsme sehráli svoji roli v něčem vyšším, že jsme svůj part zde na světě odehráli dobře, a smysl věcí nekončí tím, že my odcházíme. Je úplně jedno, zda se vhled týká proudu genů či evoluce, nebo nějakoho jiného vysloveně duchovního či náboženského obsahu. Jde o cokoliv, co mne konceptuálně přesahuje a dává tak smysl i našemu dočasnému pobytu na světě.
Dítě po narození se vyvíjí řekněme přirozeně. Péče, výchova, vzdělávání jsou nějak dány, zpravidla podle rodičů. Může dítě rodičů, kteří psychedelika dlouhodobě užívají, mít již rozšířenější vědomí, být na nové skutečnosti připravené, mít vyvinutější mozek nebo některé vlastnosti? Mohou mít rodiče, kteří z nějakého důvodu přijímali podpůrné nebo stimulující látky, lidově řečeno, „chytřejší“ dítě?
To je provokativní myšlenka. Já bych především dal mimo stimulanty. Ty, které fungují, totiž dělají závislost. Všechny. Kdybychom se ale bavili jen o psychedelikách, pak teoreticky ano. Máte-li rodiče, kteří mají nějakou hlubokou zkušenost – a nemusí to být jen psychedelika, může jít o meditaci, filozofii, teorii systémů, prostě jakokoliv porozumění na více úrovních, než je běžné, tak to svým dětem předají. Dítě přijme tento světonázor a ten jeho pak je širší. A čím širší světonázor má, a více úrovních dovede myslet, tak tím pochopitelně je mu lépe ve světě. Rozumí hlouběji a snáz nachází smysl existence i v situacích, kdy ho jiní nenacházejí. Bytostnou potřebou člověka je hledat smysl, být si vědom toho, že to, co se děje, to, co dělá, má nějaký smysl, hodnotu, což se v řadě situací obtížně hledá nebo tam zdánlivě není. To, čemu se říká moudrost, je schopnost najít smysl i v situacích, kde ho člověk bez moudrosti prostě nenachází. To znamená, že psychedelika mohou být jednou cest k moudrosti. Analogickou k meditaci, studování Husserla nebo mnoha jiným cestám, vedoucím k témuž. To dětem samozřejmě předáváme.
Bylo by možné podáváním psychedelik zmírnit vnímání, vědomí i projevy stárnutí? Případně je aplikovat pro pacienty v hospicech a léčebnách dlouhodobě nemocných? Vytvořit prostředí pro pocit bezpečí, komfortnější z hlediska kontaktů, vnímání, procesu léčby a doprovázení…
Samozřejmě. Podle mě osobně je dnes nejatraktivnější indikací pro psychedelika právě paliativní medicína. Cílem je pomoci hledat lidem smysl i v situaci, kdy se skutečně obtížně hledá. Jsou to lidi v hospicích.
Připravujeme další studii, kde bychom rádi pracovali s pacienty v palitivní péči, kteří jsou často v hospicích. Cílem studie bude ketaminem asistovaná psychoterapie v paliativní a hospicové péči.
Česká paliativní medicína udělala v posledních letech obrovský pokrok. Chtěli bychom ji obohatit o existenciální rozměr. Spočívá v tom, že bychom chtěli hledat nějaké alternativy, třeba psychedelika, s tím, aby člověk našel smysl třeba i v té krátké době života, která mu zbývá.
Psychedelika podle některých názorů podporují evoluci lidstva, možná stála na počátku oddělené od živočichů, proměny v druh Homo sapiens. Kam až změna, rozšíření vědomí může vést?
Jde o myšlenku, se kterou přišel už Timothy Leary, pak ji hodně rozvíjel Terrence McKenna. Spočívá v tom, že psychedelika hrála v evoluci, v minulosti lidstva důležitou roli a že by mohla hrát roli i do budoucna. Předpokládá, že psychedelika vedou ke skokovému posunu v porozumění světu. Mně jsou tyto myšlenky celkem sympatické, ale abychom byli objektivní, nutno dodat, že zatím nejsou žádné přímé důkazy, že se psychedelika skutečně podílela na hominizaci, nebo sapientizaci člověka, vývoje rodu Homo, nebo rozvoji druhu Homo sapiens. V dějinách se samozřejmě užívala, jsou velmi dobře zdokumentována několik tisíc, maximálně desítek tisíc let zpátky. Abychom mohli hovořit o jejich evolučním významu, museli bychom mít důkazy pro období statisíce let, a to nemáme nebo o tom aspoň nevím.
Jistě, jsou to zajímavé myšlenky, které určitě stojí za testování.
Mluvíme v souvislosti s psychedeliky převážně o léčbě. Jsou ale přírodní či umělé látky, přípravky, produkty, které lze aplikovat jako trvalý stimulans, harmonizaci nálady, výkonu, optimalizaci psychického stavu, prevenci deprese, zvýšení kapacity paměti, kreativity, stability?
V tomto vás asi moc nepotěším. Věnuji se psychiatrii a psychoterapii přes třicet let, a v tomto případě zaujímám poměrně konzervativní postoj. Látky, které skutečně v oblasti intelektuální výkonnosti fungují způsobují v naprosté většině závislost. Nezpůsobují-li ji, tak se typicky jedná o placebo. Ono to platí obecněji. To, co funguje i u zdravých prostě způsobuje závislost. Příkladem není jen pervitin, ale například i diazepam a odvozené léky.
Každý z nás má na pozadí mírnou úzkost. To je naše nastavení jako živočišného druhu. Benzodiazepiny odstraní i tuto úzkost velmi spolehlivě, během několika málo minut. Člověku se hned trochu lépe žije, a proto má tendenci ten diazepam vzít zase. Postupně se intervaly zkracují, a nakonec je z toho závislost.
Jinými slovy: To, co dneska lidé považují za „smart drugs“, nebo hledají bezpečnou látku, která by zvyšovala intelektuální kapacitu, nenajdou. Pokud by ulevila nebo potěšila v denních aktivitách, tak to funguje a vzniká závislost. Když to závislost nedělá, tak to skoro nefunguje.
To, co je časem osvědčené a kde se to dá korigovat a společensky udržet, už známe. Alkohol jako anxiolytikum, je možné ho užívat střídmě, ale ne každý to udrží. Káva, čaj, kava kava, takové věci existují. Mám ale obavu, že to, co funguje, už dávno používáme a ani nepovažujeme za smart drugs.
Osobně bych spíš doporučoval, abychom se všichni snažili spíše kultivovat tu kapacitu, kterou máme, a nesnažili se to farmakologicky obcházet. Spíš než zvyšovat kapacitu mozku, snažme se kultivovat soustředění. Právě soustředění je problém, proč by náš kognitivní výkon není takový, jaký by být mohl. Máme rozptýlenou pozornost, měli bychom se učit soustředění, věnovat se jedné věci několik hodin. Pokračovat v ní, a ne řešit u toho maily nebo odpovídat na zprávy. Nedělat mnoho věcí v paralelním režimu. To je cesta, jak můžeme vlastní výkon zvýšit, a to zcela zásadně. Je to trošku složitější než si něco vzít, ale jde o cestu bezpečnou a vede k úspěchu.
Nechtěl jsem tady zkoumat a hledat nějaké šalebné naděje na rozvinutí geniality nebo věčného blaha pro nejširší veřejnost…
Já vím, já vím! Ale samozřejmě tohle téma tady je. Dost často někdo chodí pro podobné rady, vyptává se na kratom a podobně. Lidé hledají ilegální cesty k podobným prožitkům a stavům. Já jsem psychiatr, a proto jim vždy zdůrazním, že pokud to funguje, vzniká závislost. To je prostě podstata toho efektu, problému. To, co nám ulevuje, pak zneužíváme. Jedno bez druhého nejde.
Je tento péče s využitím psychedelik součástí zdravotního pojištění?
Výzkum je většinou placen z nějaké grantové agentury. V našem případě je hlavní část hrazena z prostředků MZ ČR, z grantové agentury. Nicméně v okamžiku, když se přesvědčivě potvrdí účinnost těch látek, tak přejdou z výzkumu do běžného klinického použití například včetně úhrad ze zdravotního pojištění apod. Je to stejné jako s jinými novými léčivy.
Autor: JAN HOVORKA
Foto: PSYRES
Profesor Jiří Horáček:
"V NÚDZ se zabýváme výzkumem psychedelik a jejich využitím už přes dvacet let. Začínali jsme převážně animálními experimenty na zvířatech, pak jsme pracovali se zdravými dobrovolníky. Dnes máme už dvě velké klinické studie. Jednu na léčbu pravé deprese. Druhá studie cílí na léčbu deprese, které doprovází onkologická onemocnění. Studie jsou zajímavé v tom, že už si nekladou pouze otázku, zda psychedelika fungují, ale porovnávají proti sobě hned dvě psychedelika. Klademe si otázku: je účinnější psilocybin, nebo ketamin? A u kterých pacientů? Chceme identifikovat vhodné pacienty pro tu kterou látku. Problém je samozřejmě v tom, že takové studie stojí 15 až 20 miliónů. Proto jsme zřídili nadační fond PSYRES, přes který nám část našich nákladů pomáhají řešit donoři. Jakoukoliv finanční pomoc vítáme i nadále."
www.psyres.eu
www.nudz.cz