Nemocnice Boskovice je v krásném a klidném, romantickém kraji, ale to neznamená, že by tu měli méně problémů nebo výrazně odlišnou situaci z heldiska provozu, hospodaření nebo spokojenosti zaměstnanců. Poslední měsíce ji vede profesor MUDr. Miloš Janeček, CSc.
Takřka čtvrt století působil v Úrazové nemocnici Brno, naposled jako přednosta kliniky. Je také senátorem, a nás zajímalo, co obnáší šéfování typově okresní nemocnice, zřizované městem, v dnešní, pro zdravotnictví tak dramatické době.
Jako šéf vidíte a vnímáte nemocnici v souvislostech daleko širších než je běžné, tedy včetně nezbytnosti vytvářet příjemné prostředí, za spolupráce třeba i s architekty až po zdůraznění že nemocnice je celoměstská záležitost a měla by být její výkladní skříní. Není to náhodou na úkor odbornosti a řekněme soustředění se na vlastní činnost? Nevyčítá Vám to někdo? Neříkají Vám třeba vaši primáři: Pane profesore, nestarejte se o to, jak to vnímají na městě, ale starejte se o to ať tady máme přístroje…
To je samozřejmě povinnost, starat se o všechno. Já vnímám nemocnici opravdu komplexně, počínaje na jedné straně personálem zdravotnickým, na druhé straně řešením přístrojového vybavení. I to se ale podle mě týká apcientů. Já jsem z generace, která vyrůstala v typických socialistických nemocnicích s různými plakáty typu “Oči máš jen dvě, chraň si je!” a podobně. Celý život jsem si ale přál pracovat v hezké nemocnici. Vždycky při pobytu někde v kapitalistické cizině, kam jsem se párkrát dostal, jsem těm doktorům i pacientům záviděl, že jejich nemocnice jsou hezké, upravené, čisté a dobře vybavené. A jako ředitel mám pocit, že i toto je moje povinnost. Že to není se starat jen o ekonomiku, abychom měli kladný hospodářský výsledek. Takže i z toho důvodu jsme teď zpracovali, resp. udělali výběrové řízení a na jeho základě byla vybrána firma, která zpracuje generel nemocnice z hlediska rozvoje. Jsou tady volné prostory a zkušení lidé, kteří by, jak očekávám, měli přinést nové nápady, které třeba člověk v provozní slepotě nezaregistruje. Nemocnice zvenku vypadá pěkně, ale zde jsou uvnitř mnohá zákoutí, která už moc krásná nejsou. To řešíme s architektem. No a že musíte shánět přístroje a a další vybavení, tak to je samozřejmé.
Vy jste v jednom z rozhovorů zmínil, že máte v týmu nemocnice mezigenerační mezeru. Jednak lékaře zkušenější před odchodem do důchodu a garnituru mladých nastupujících. Jaká je úroveň těch mladých, kteří k vám nastupují? Měl byste k nim výtky, nebo se radujete, jen vejdou do dveří?
V dnešní době bych měl být pragmatik a říct, že jsem vděčný za každého doktora, který se rozhodne nastoupit do naší nemocnice. To je svým způsobem pravda, ale mám zásadní zkušenost. Do konce loňského roku pracoval jako přednosta kliniky v Úrazové nemocnici Brno a měl tam hodně studentů 6. ročníku, kteří měli před státnicí a byli už skoro hotoví doktoři. Vůbec si nemyslím, že by generace, která teď končí medicínu, byla méně schopné než dřív. To určitě ne.
Možná lépe než schopnost, řekněme přístup…
Přístup určitě se odlišuje. Ale když my skončili medicínu, bylo všechno tak zglašajtované a měřilo se všem stejně: platy byly pro všechny mizerné. Člověk se realizoval v medicíně, kterou jsme dělali, protože nás bavila. Každý si vybral nějaký obor, já chirurgický; začínal jsem tehdy ve vojenské nemocnici na chirurgii v Brně a dominantní bylo chodit do práce, učit se, operovat. Medicína pro nás byla vším a nade vším. Nemohli jste se třeba sbalit a zajet si na víkend zalyžovat do Alp, k moři tak akorát ke studenému Baltu, na maďarský Balaton. Dnes pochopitelně ti mladí pochopitelně už jako studenti jezdí na Erasmus a jiné programy či stáže, takže už vědí, co se děje minimálně po Evropě. A taky kromě té práce požadují samozřejmě i víc volného času, který nám tak moc nechyběl, protože těch možností bylo mnohem míň.
Vy jste sám zmínil nějaké inspirace v zahraničí, v kapitalistické cizině, před pár lety jsme zažili akci Děkujeme, odejděte….Neměli by právě ti mladí naopak právě odcházet do Německa, do Rakouska, na zkušenou?
Já sice ještě tak starý nejsem, že bych si to pamatoval, ale říká se, že za první republiky třeba z Brna, které mělo minimálně třetinu nebo polovinu německy mluvícího obyvatelstva, tak se chodila na veksl, třeba do Liberce, do Vídně a podobně. Každá služka byla někde u nějaké milostpaní ve Vídni, za rok, za dva si něco vydělala, něco se naučila a vrátila domů. Mám obavu, že u mladých lékařů, když odejdou třeba po promoci, hrozí, že pokud by někde ten rok na zkušené pracovali a viděli to prostředí a finance, tak bohužel by se z nich vrátilo jen málo.
Ale na stáže a podobně se chodí pořád, to nepochybně je pozitivním přínosem.
Tady v Boskovicích šéfujete krátce. Je to místo, které vnímáte jako že jste tu doma?
Já jsem Boskovice vždycky vnímal jako domov, už dávno předtím, protože moje matka je z Boskovic, takže osud mě sem dovedl. Mám tady ještě příbuzné a jezdili jsme sem celé mládí a dospívání. Dnešní cukrárna na náměstí byl rodný dům mé matky a dodneška patří bratranci, teď je tam cukrárna, původně tam bylo uzenářství, které měli matčini rodiče, tedy můj dědeček a babička. Já si je sice nepamatuji, protože zemřeli dřív, ale prostě Boskovice jsem vždycky považoval svým způsobem za součást mé rodiny, takže ta cesta sem nebyla jako že bych teď přišel třeba do Sokolova nebo Ústí nebo někam, kde bych byl ztracen.
A co byl impuls, kdy jste se rozhodl opustit prestižní úrazovku? To není jednoduché vzít na sebe vedení nemocnice, která se ocitla ve složité situaci.
Byla to kombinace několika faktorů. Jednak jsem skončil jako přednosta kliniky s tím, že mi bylo pětašedesát let, to se z těch postů přirozeně odchází, a víceméně jsem neviděl již pro sebe na úrazovce po 23 letech, které jsem tam strávil, nějakou perspektivu. Také vyrůstá mladá generace, čtyřicátníci, padesátníci, kteří jsou samozřejmě na vrcholu svých sil. Když mi přišla tato nabídka, řekl jsem si, že by se ještě dalo na tom poli něco udělat.
A na co jste tady pyšný - z hlediska lékařské odborné a profesionální úrovně?
Tady určitě je základní medicína obecně dobrá, je tady vynikající gynekologie a porodnictví pod vedením primáře Machače, ale zase nechci, aby to vyznělo, že někoho vyzvedávám. Je tady perfektní pediatrie, dětské oddělení, které se teď modernizovalo. Také velice šikovný tým anesteziologů, ale nedá se říct, že ti další, například interna nebo chirurgie, by byla špatná. Ale prestiž je v těch odděleních, která jsem jmenoval.
Co byste zařídil, kdybyste měl neomezenouo moc a volnou ruku?
To je velmi jednoduché. Tady mám na stole požadavky na vybavení, které počínají novým přístrojem CT, který by bylo potřeba obnovit, a končí to zastaralým linoleem někde v pracovně lékařů, které je potřeba vyměnit….Tyto požadavky, všechny dohromady, jsou za 55 miliónů korun. Kdybych měl neomezené možnosti, tak jeden z bodů by byl ten, že bych teď rozdělil těch 55 miliónůl a nemocnice by byla po této stránce na nějakou dobu saturována. Za druhé bych peníze investoval do obnovy všech těch zákoutí, která nejsou ještě dokonalá, takže by všichni pracovali v pěkném prostředí, v němž by se léčili i pacienti. Dále je potřeba využít prostory bývalé prádelny, kterou minulé vedení zrušilo. Teď je tam skladiště a nepořádek, slušně řečeno. Tam bych nechal vybudovat například nějakou LDN, lůžka, kterých je pořád málo. Obnovu potřebují i operační sály, takže vybavení pro operační stoly, lampy a tak dále. Myslím, že takových 150 miliónů bych utratil bez mrknutí oka.
Vy jste byl v trauma týmu v Pakistánu, proč jste se k této misi rozhodl? Říkal jste, že jste začínal ve vojenské nemocnici. A vaše cesta do Pakistánu - to jste si ověřoval svoje osobní hranice anebo zkoušel v praxi nápady pro Integrovaný záchranný systém?
Spíš to byl pocit, tehdy existoval dobrý tým na úrazovce a když výzva přišla, byla to spontánní reakce. Člověk to zná z televize nebo z internetu, ale když potom jste na místě a vidíte tu rozbombardovanou zemi a rozvaliny… Zažil jsem poprvé a naposledy zemětřesení na vlastní kůži, kdy nás první noc ubytovali v ještě kamenném domě, který už byl zčásti zbořený. Říkali že to už nespadne, když to přežilo zemětřesení. V noci jsme se budili, chvěly se stěny a my byli hrozně rádi, že jsme odtamtud vyběhli a dál bydleli jenom pod stany.
Jak jste tam byl dlouho?
Jen asi celkem přes dva týdny.
A co na to rodina?
Moje manželka je zdravotní sestra, tak to chápala. Osobně pro mě to byla i taková jistá reminiscence. Můj otec byl v padesátých letech v Koreji jako doktor. Doma matka vzpomínala, že přišel a povídá: Co bys řekla na to, kdybych jel do Koreje? Tam už se neválčí, tak jim pomůžeme trošku s tím zdravotnictvím. Ona prohlásila, že se asi zbláznil a rozhodně nic podobného nepřipadá v úvahu, načež otec řekl: Zítra odlétám…Takže to bylo dost podobné, jednou jsem přišel domů řekl: Zítra letím z Prahy do Pákistánu.
To je trošku dobrodružné. Vraťme se ale domů a řekněte mi: v politice je aktivní výrazný počet doktorů medicíny. Čím je přitažiivá politika pro vás lékaře, co do ní vaše profese vnáší? Vy jste také politik, budete pokračovat v kariéře senátora?
Politika… když se do ní dostanete, tak Vás to svým způsobem chytí. Jdete třeba do Senátu nebo někam s tím, že něco dokážete. A samozřejmě na druhé straně ti erudovaní, etablovaní politici a politické strany lékaře mají rádi, protože obecně s nadsázkou, ale nepříliš velkou, se říká, že bílý plášť je polovina úspěchu při volbách. Ono prostě na lidi to působí, a jestliže tady třeba zde u nás kandiduje primář Machač (prim. gynekologicko-porodnického oddělení - pozn. redakce) tento rok do Senátu, tak po třiceti letech působení tady v regionu snad není žena, která by ho neznala, neprošla zdejší nemocnicí. Pochopitelně stejně tak to bylo v úrazovce. Lidé volí nějakou stranu, kterou si vyberou, ale potom volí konkrétní obličej, a ten doktor je určitě mnohem známější mezi lidmi než třeba učitel, inženýr, ajťák… Takže tohle vám nahrává. Mně na dnešní politice trošku vadí těžkopádnost, když sledujeme dnešní vládu a koalici, tak spíše řeší neustále nebo minimálně poslední rok spory mezi sebou. Ale politici jsou zvolení lidmi, aby tam něco dělali, aby něco dokázali, nejsou tam jako autonomní jednotka, a lidem by měli pravidelně skládat účty. Když potom vidíme některé třeba nesmyslné zákony, tak to je špatně.
Myslím si, že doktory do politiky táhnou především problémy zdravotnictví, které vidíte pořád… Zrovna včera jsem dostal nový Tempus Medicorum (časopis ČLK - pozn. red.), a to je jedna strana za druhou jenom nářky, nářky, nářky, prostě nejsou peníze, nejsou sestry, nejsou doktoři a něco s tím udělejte… No a to posloucháte dvacet let, tak když je doktor zkušený a starší, řekne si safra, půjdu tam pracovat do zdravotního výboru a něco s tím udělám.
Vy jste v naší anketě diagnózu zdravotnictví klasifikoval jako sešlost věkem. Když už mluvíme o tom, že jste v politice a na svých pozicích, protože s tím chcete něco dělat, tak co by se mělo dělat? Jak by se měl systém omladit, upgradovat, renovovat? Je to v lidech, je to v penězích, je to v systému zdravotnictví nebo je to v době?
To by mohly být všechny čtyři věci, které jste zmínil, všechny hrají roli. Hraje roli doba, byť dvacet pět let ještě není na sešlost věkem, ale v podstatě v tom období všechny vlády, ať byly červené, modré, zelené, fialové, prostě jakékoli, tak se zabývaly zdravotnictvím. Já už nedokážu z hlavy říct, kolik jsme měli ministrů zdravotnictví. Každý tam přijde s nějakým plánem, většinou než se mu podaří něco zrealizovat, tak odejde a přijde někdo jiný, kdo zase to bere od základů. Takže to je ta doba, to je samozřejmě velká chyba, když tímto způsobem funguje nebo nefunguje.
Je to také systém postgraduálního vzdělávání lékařů, který je zbytečně složitý. Za nás byla 1. atestace, 2. atestace, všechno podle mě pozitívně centralizované v Praze v doškolováku, takže všichni věděli, že za tři roky mohou jít na první atestace, potom za další dva nebo tři roky na druhou, věděli, že po určitém vzdělání a odpracování deseti let se můžou ucházet o primariát. Když skončili v pětadvaceti letech fakultu jako doktor, tak řada mých kolegů se v pětatřiceti, sedmatřiceti letech stala primáři právě v nemocnicích typu Boskovice, Třebíč, Znojmo a podobně. Tam strávili kvalitní profesní život a vychovali plejádu dalších nástupců. Takže to je k systému.
Samozřejmě finance jsou stejně důležité. Nedávno jsme řešili jednu kolegyni, která složila atestaci z gynekologie a do té doby, pět nebo šest let po promoci, měla asi šestadvacet tisíc měsíčně hrubého. Kolik vám z toho zůstane čistého? A to je vám už přes třicet let. I když jsme jí to zvedli na nějakých pětatřicet tisíc, pořád to nejsou peníze, o kterých čteme v novinách, kde se píše, že průměrný plat ve zdravotnictví je padesát tisíc korun, nebo dokonce víc. To samozřejmě není pravda a když mají doktoři vyšší příjmy, tak je to i se službami navíc, včetně starších kolegů.
Vy jste chirurg a ortoped, pokud se nemýlím, zaměřením. Uvažoval jste někdy o možnostech doplnit tyto metody metodami Tradiční čínské medicíny?
To se přiznám, že s tím nemám žádnou zkušenost. Určitě budou nějaké ty dráhy ve smyslu například chronických bolestí v zádech, které by se mohly akupunkturou ovlivnit. Ale nemám s tím zkušenost.
Vy tady máte časté akce s Nadací Křižovatka. Mají u vás prostor ještě další dobrovolnické a charitativní instituce? Staráte o duchovní prostory, prostory útěchy, ticha?
V rámci přestavby příjmové kanceláře vznikla malá nemocničí kaple, místnost, kde je klid, na požádání přes den tam můžou lposedět a popovídat si jak příbuzní, tak i pacienti. Na vyžádání může přijít i nemocniční kaplan, který tam může odsloužit mši.
Máte zpětnou vazbu od pacientů? Model interaktivní komunikace, informační centrum, víte vůbec, co si o vás lidi myslí?
Já se domnívám, že ano, protože spolupracujeme opakovaně s týmem lidí, které znám i z Brna, kde jsme s nimi spolupracovali a ta spolupráce je zaměřena na získávání informací formou zpětné vazby nejen od pacientů, ale i od personálu. V současné době to probíhá do konce června nebo července. Pracovníci se jednak ptají, jednak dávají dotazníky, které pacienti i návštěvy vyplní. Pak to vyhodnotímetam by měla být zjištěna ta zpětná vazba, jak říkáte, co si o nás jako myslí. Jak o nemocnici, tak o lékařích, o managementu a podobně.
Máte nějakou vizi nebo úvahu o vyšší péči o seniory? Bude jich brzy víc než 30% a vy jste naťukl záměr zřídit LDN, ale to bývají trošku ponurá místa. V řadě nemocnic je vidět, že něco připravují, chystají se zdokonalit následnou péči, podpořit prolínání sociální a nemocniční péče, odlehčit rehabilitacím a podobně.
My tady nějaké zásadně velké, volné prostory nemáme. Já jsem předtím řekl “jako” LDN, ale to nebylo míněno, že tam bude dvacet lůžek ležáků, kteří jsou napůl v bezvědomí. Myslím právě že by mělo vzniknout oddělení následné péče, LDN nebo sociální lůžka, říkejte tomu jakkoli. Něco takového, kam by lidi přešli řekněme z té akutní péče na doléčení, nebo by se odlehčilo interním lůžkům, která praskají ve švech.
Teď je to docela akutní, problémy se objeví vždycky v obdobích blížícího se volna, kdy rodiny potřebují, abychom děděčka nebo babičku přijali k hospitalizaci, nejlépe na měsíc, kdy oni budou v Jugoslávi! Setkáváme se s tím, že to takhle v některých rodinách funguje, ale náš plánovaný projekt je jediná možnost, jakou bychom nedostatek místa a lůžek mohli řešit.
PROF. MUDR. MILOŠ JANEČEK, CSC.
Vystudoval Lékařskou fakultu v Brně. Po studiích nastoupil v roce 1975 na chirurgii ve Vojenské nemocnici v Brně. Později přestoupil na Ortopedickou kliniku v Brně. Od roku 1992 byl lékařem a posléze přednostou kliniky Úrazové nemocnice v Brně. V období let 2003–2007 se stal postupně náměstkem ředitele a poté ředitelem Úrazové nemocnice v Brně. Jako člen Trauma Teamu ÚNB se v roce 2005 účastnil mezinárodní mise v Pákistánu. Je členem Vědecké rady Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, České společnosti pro ortopedii a traumatologii a České lékařské společnosti J. E. Purkyně. V roce 2008 byl zvolen za ČSSD do Senátu PČR v obvodě č. 60 - Brno-město, o šest let později za stranu Republika mandát neobhájil. Je podruhé ženatý a má dvě dospělé děti. Nyní je jednatelem Nemocnice Boskovice, s.r.o., zřizované městem.