foto: www.protisedi.cz/jiri janda/Jindřich Štreit
Mimořádný fotograf zaznamenával motivy a cykly na témata, jejichž palčivost jsme ani netušili, nebo prostě nevnímali. Významně povýšil dokument na artefakt, od pouhého záznamu skutečnosti, momentky, zachycení k vícevrstevnému sdělení.
Zdánlivě banální témata - venkované a jejich všední život, dělníci v ocelárnách, vězni, předkládá v sériích se záblesky, osvětlujícímu hloubku obrazů. Jako jeden z mála suverénně zvládá černobílou fotografii, a s barvou zachází neméně kreativně. Vždy jsou jeho témata pestrá, sdělná, apelující. Ta zaměřením sociální přibližují mikrosvěty souvislostem, které by nám neměly unikat.
Pedagog, ale i tvůrce knižních publikací (vydal jich 37), ilustrací a katalogů, autor více než 1400 výstav, je pořád v mediálním prostoru někde přítomen. Někde by být měl. To aktuální téma si ale Jindřich Štreit vždycky najde sám. Tentokrát to je svět nemocnic. Celý rok jím putuje výstava se stručným názvem: Jsem sestra. Je decentní, a přesto vášnivou oslavou obětavosti práce zdravotních sester. Vznikla před pandemií, připomeňme si, a na vlně zájmu se autor neveze. Vnímal, že je načase vzdát hold nelékařským pracovníkům. Pomohl mu Spolek vysokoškolsky vzdělaných sester a projekt Nursing Now, podporující význam povolání, jistě jednoho z nejnáročnějších.
3 x AUTOR:
„Všechny pořízené fotografie jsou velmi důvěrnými obrazy z každodenní práce zdravotních sester, například na dětské klinice, operačních sálech, na oddělení geriatrie, v porodnici nebo na urgentu.“
„Prošel jsem několik nemocnic s fotoaparátem, Olomouc, Šternberk, Vsetín, Komárov i Hospic Sv. Lukáše v Ostravě, abych zaznamenal, jak sestry pracují, jak žijí. Navštívil jsem různá oddělení, od běžné preventivní prohlídky, přes urgentní, dětské oddělení až po operační sály.“
„Sestry jsou ty, od kterých čekáme pochopení, úsměv a pohlazení. Mnohdy si neuvědomujeme, jak těžkou službu vykonávají a co všechno mají již ten den za sebou. […] Neuvědomujeme si, že mají rodinu, manžela, děti, od kterých denně odcházejí pomáhat druhým…Važme si jejich práce, jejich otevřených srdcí, která nám bezelstně dávají, abychom se mohli radovat ze života.“
Co je fotografie - záznam skutečnosti, symbol, vzkaz do budoucna, výpověď o jejím autorovi?
H. C. Bresson napsal, že autor je nezastupitelný a nejdůležitější.
Přitahují vás mezní situace, jako smrt, ztráta svobody jako trest, ztráta domova, nebo život minorit. Je všednost tak nudná?
Naopak. Všednost a obyčejnost je to nejdůležitější téma pro mne. Záleží především na mě.
Přijde vám, že někdy tlumočíte vzkazy lidí, které fotíte? Takové, které třeba ani neumí oni sami vyslovit?
Pro mne je fotografie magií.
Pracujete na cyklech například z urgentního příjmu, hospiců. Je existence fyzické, bazálně lidské podoby člověka, pro vás hlavním tématem?
To je složitá otázka. V tomto případě je nutné vycházet z dané situace.
Aktuálně sledují lidé v řadě měst váš cyklus Jsem sestra. Je to oslava práce sester, vyjádření úcty, nebo záznam jejich práce tak, jak to my běžní lidé nevidíme?
Je to kombinace. Mělo by tam být obsaženo co nejvíce pocitů a hledání mnoha názorů
Co dnes musí v sobě mít člověk, který se rozhodně být fotografem? Pohotovost, umělecký talent, kreativní vidění, sklon k výstřednosti, znalost techniky?
To vše, ale hlavně musí mít vůli se oddat této práci. Nejdůležitější je však láska a zaujetí pro tuto věc.
Je fotografie jako výsostný umělecký obor devalvována, stává se z ní běžná komunikační metoda, která vytlačí třeba řeč, vzkazy, přání a dopisy?
To vše je tam.
Fenomén selfie zasáhl lidstvo. Fotíte někdy vy sám sebe?
Ne.
Text: Jan Hovorka
Foto: fnol.cz, upol.cz, nemocnice-vs.cz, nemcb.cz