foto: kraj-jihocesky.cz
Zuzana Roithová je v čele představenstva společnosti Jihočeské nemocnice, a.s. Jako lékařka i politička (a díky dalším významným pozicím) předkládá kompetentní názor na zaměstnávání lékařů a nelékařských pracovníků ze zemí mimo EU. Na sledované téma poskytla magazínu HOSPITALin rozhovor:
Nedávno Senát zamítl návrh zákona, který měl umožnitpružnější zaměstnávání lékařů a nelékařských pracovníků nemocnicích, hlavně krajských. Proč si myslíte, že tolik senátorů, včetně odborných výborů, bylo tak vyhraněno proti názoru Poslanecké sněmovny?
To je spíše otázka na ty konkrétní senátory, možná si jsou méně vědomi vážnosti situace v mnoha okresních nemocnicích.
Pomohli by skutečně lékaři a sestry na našich pracovištích? V čem? Lékaři si často stěžují na přepracovanost…
Při současném nedostatku zdravotníků je i to malé množství cizinců, pracujících v našich nemocnicích, potřeba. Navíc zkušenosti ukazují, že pracují s velkým nasazením a jsou vděčni, že mohou u nás žít. V našich jihočeských nemocnicích máme dostatečný počet lékařů na to, aby bylo možné zvládat kvalitně péči o pacienty, ale velký problém se týká obsazování do služeb v okresních nemocnicích. Vzhledem k tomu, že ambulantní lékaři nemají zájem sloužit v nemocnicích, znamená to obrovské časové zatížení pro nemocniční lékaře. Pokud by těch několik cizinců, kteří u nás pracují, odešlo, bylo velice těžké je brzy nahradit. Noví lékaři přicházejí po promoci, ale ti nemohou samostatně pracovat. Nepřetržitý provoz by tak mohl být i ohrožen.
Naši, hlavně mladí lékaři, často jezdí po studiu do zahraničí na praxi. Stejně, nebo dokonce více, tak činí zdravotní sestry. Většinou v zemích EU, ale myslíte, že k nim zaměstnavatelé také přistupují s tak striktními podmínkami?
Ve všech zemích EU platí na základě evropské legislativy vzájemné uznávání kvalifikaci, pro naše lékaře tak tento problém nevzniká. Navíci tam jsou zaměstnavatelé rádi za každého lékaře z ČR. Ten problém s nostrifikací se týká cizinců z jiných zemích než EU, většinou z Ukrajiny, Ruska, nebo i z Indie, či Vietnamu. Je obecně známo, že způsob jejich zkoušení našimi docenty a profesory nebývá vždy zcela korektní. Jsou známy případy. kdy dostávali natolik specializované otázky, že by na ně těžko odpovídali naši lékaři s dlouholetou praxí po atestaci. Dalším problémem je třeba i to, že naše ministerstvo neuznává praxi a dokonce cizince původem ze zemí mimo EU, který složil atestaci na Slovensku. Toto je jeden z konkrétních případů, které řešíme v rámci našich nemocnic. Obávám se, že onen lékař bude muset z naší nemocnice odejít, ačkoli je zatím těžko nahraditelný v rámci jeho specializace. Pokud jde o přístup k cizincům v jiných zemích, nemám informace o podobných věcech. Možná i proto, že tam nepůsobí tak silný vliv zdravotnických odborových organizací, jako u nás. Jejich cílům lze však také rozumět - usilují o takové zvýšení platů, které nebude motivační pro lépe placenou práci zdravotníků v zahraničí.
Jak je možné porovnávat lékařské fakulty z různých zemí, úroveň vzdělání, a hledat v tom takové rozdíly, které pak jsou brány jako potenciálně nebezpečné a jsou překážkou pro nostrifikaci? Mají naše lékařské fakulty tak nedostižnou kvalitu?
Naše lékařské fakulty vzdělávají kvalitně a mají vysoký kredit i v mezinárodním měřítku. Pokud jde o země EU - tam platí vzájemné uznávání vzdělávání včetně zdravotnictví. Pokud jde o lékařské fakulty mimo EU, úroveň je velmi různá. Například výuka stomatologů na východ od našich hranic je spíše na úrovni profese známé pod názvem dentista. Přitom tito absolventi bývají velmi zruční, ale chybí jim všeobecné medicínské vzdělání, které si musí doplnit, pokud chtějí samostatně pracovat. Ale podle našich zkušeností znalosti mladých ukrajinských absolventů všeobecné medicíny jsou na srovnatelné úrovni s našimi mladými lékaři.
Některé reakce některých senátorů se zdají až přehnané a jejich argumentace až politicky plakátová. Nemůže jít až o cosi jako pracovní diskriminaci?
Nelze vyloučit, že někteří mají předsudky vůči cizincům a že to může míti vliv na jejich hlasování o zákonech.
Setkáváme se často s pojmy jako integrovaná nebo sdílená medicína. Je možné přijímat vědecké výsledky a praktické zkušenosti kolegů ze zahraničí, a odmítat jejich pracovní angažmá?
Samozřejmě, a to se také děje, bude to mít stále větší vliv na pokrok v medicíně. A je to i důvod, proč je užitečné, aby lékaři získávali své zkušenosti i v zahraničí. Měli bychom však vytvořit doma takové podmínky, aby tyto nabyté zkušenosti sdíleli pak také v našich nemocnicích.
ČLK je jedinou institucí, která o pracovním zařazení lékařů může rozhodnout. Nestálo by za úvahu navrhnout vytvoření Komory sdílené medicíny, která by ošetřila krátkodobou práci zahraničních lékařů, starala se podmínky a administrativu, a nezatěžovala by tak standardní „cechovní“ orgán?
To je zajímavá myšlenka, myslím, že nic nebrání tomu takovou "komoru“, respektive asociaci, založit. Lékařskou komoru jsme také zakládali a registrovali původně jako dobrovolnou, v malé skupince pěti lékařů hned po sametové revoluci. A při tvorbě návrhu zákona jsme nepředpokládali, že se stane natrvalo povinnou komorou.
Z EU se k nám lékaři moc neženou. Zahraničních lékařů je u nás cca 500. Je u nás někdo kompetentní, aby našel model, nebo cestu, jak by se možnost práce zahraničních lékařů u nás usnadnila?
Tuto kompetenci samozřejmě má především ministerstvo zdravotnictví, a pokud jde o povolování pobytu cizinců, tak ministerstvo vnitra. Vždycky však záleží na lidech, na jejich znalosti prostředí a schopnostech své návrhy včetně legislativních změn prosadit. V situaci, kdy vládne většinový kabinet, by to prosazování neměl být vážný problém. Kvalitní návrhy řešení mohou vytvářet i jiné vládní či nevládní subjekty. A takové snahy tady existují od těch, kteří vnímají citlivě potřeby rezortu. Jsou to zejména ti, kteří odpovídají přímo za provoz nemocnic - manažeři i krajští politici. Proti tomu však stojí zástupci našich lékařů, pro které cizinci představují nějaké principiální riziko.
Máte informace o projektu Ukrajina?
Tento projekt byl právě dobrou odpovědí na problém z předchozí otázky, a něm lze dokladovat ty protichůdné zájmy manažerů nemocnic, jejich zřizovatelů na jedné straně, a lobby lékařů a odborů na straně druhé. Jeho cílem (stejně jako širšího programu Vysoce kvalifikovaný zaměstnanec) je snížit administrativní zátěž při získávání povolení k pobytu a omezení vlivu mafiánských zprostředkovatelů těchto povolení. Já jej považuji za velice přínosný pro rozvoj ve všech profesích, které potřebují dostatek kvalifikovaných pracovníků. A o ty stojí všechny rozvinuté země světa. Brojit proti těmto programům je krátkozraké, neodpovědné a a neodpustitelné, pokud jde o politiky s vlivem na chod země.
Mají u nás problémy, kterými se argumentuje, například slovenští lékaři?
Po občany Slovenska platí vzájemné uznávání kvalifikací. V našich nemocnicích vítáme kolegy ze Slovenska, bohužel mnoho lékařů po získání praxe odchází do Rakouska a Německa.
Považujete stávající podmínky aprobace za objektivní a nutné?Pomohli by „odlehčit“ v provozu třeba fyzioterapeuti?
Ani fyzioterapeutů v českých a moravských nemocnicích není dostatek na to, jak potřebná je rehabilitační péče. V porovnání se zahraničím je její dostupnost malá a se stárnutím populace ji přitom bude potřeba stále více. O tuto profesi je sice u nás zájem, limitní jsou všakvýukové kapacity na fakultách. Řada absolventů a absolventek nehledá práci v našich nemocnicích, ale uplatňují se v méně náročných soukromýchprovozech od fitness po masérské salony, a to nejen u nás, ale často dojíždějí za prací přes hranice do Rakouska či Německa, kde mají podstatně vyšší mzdu. Osobně už od devadesátých let podporuji rozvoj oboru rehabilitace, který bývá často i dnes tzv. popelkou mezi medicínskými obory. Nedostatečná dostupnost této péče prodlužuje pobyt pacientů zejména na ortopedických lůžkách a zatěžuje neurologická pracoviště.
Sestry v provozu nikdo nenahradí, ale dovedete si představit pracovnice z třetí země v pozici blíže sanitární, více řekněme osobní individuální péče, obsluhu běžných přístrojů a technologie? Bylo by složité podobné pomocné síly zaškolit?
Určitě není problém s jejich zaškolením, naopak. Tito lidé mají vysokou motivaci v novém prostředí uspět, mívají středoškolské i vyšší vzdělání a jsou většinou schopní se i rychle naučit komunikovat v našem nepříliš snadném jazyce. Naše zkušenosti s nimi až na výjimky je veskrze pozitivní. Problémem někdy bývá určitá neoprávněná předpojatost vůči cizincům ze strany personálu, někdy i pacientů. Tyto projevy xenofobie jsou však poměrně vzácné a nemají většinou žádný vliv na rozhodování managementu při zaměstnávání cizinců, zvláště pak těch kvalifikovaných.
Autor: Jan Hovorka