MUDr. Zora Dubská, CSc., vedoucí Makulárního centra na Oční klinice 1. Lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, je lékařka tělem i duší. Přesto si ráda od medicíny odpočine u malování obrázků. Ostatně lékařská věda a umění se v její rodině prolíná už po tři generace.
Dnes by jí už sotva někdo uvěřil, že se s okem musela kdysi dlouho sbližovat. Původně totiž snila o tom, že se bude věnovat plastické chirurgii. Lékařkou ale chtěla být odmala. Jiné povolání ji totiž ani nenapadlo. „Bylo to určitě proto, že mí rodiče pro mě byli vzorem. Zní to možná jak z čítanky, ale já jsem je skutečně vždycky obdivovala,“ přiznává tato – už na první pohled - laskavá žena. „Maminka pracovala jako ordinář na první kožní klinice v Emauzích. Byla specialistkou na kožní TBC. Přednášela, publikovala, a přitom se skvěle starala o nás, tři děti. Tatínek František Vašíček byl stomatolog.“
Domov plný múz
U Vašíčků se ale dařilo i všem múzám. „Maminka zamlada hrála na varhany a doma hrála na klavír Dvořákovy Dvojzpěvy a také nám často zpívala. Přála si, abychom si uměli přehrát písničky a koledy, a tak jsme všichni chodili na hodiny klavíru. Já u něj vydržela nejdéle. Dostala jsem se až k Janáčkovi, Po zarostlém chodníčku, ale když jsem viděla svého budoucího muže, jak na večírku přehrál Bugatti step jako profesionál, okamžitě jsem toho nechala. Manžel má absolutní sluch a dar od boha. Hraje stejně dobře na klávesy, saxofon i kytaru a ve volných chvílích vystupuje v orchestru Atariband. Jinak je povoláním urolog.“
Zpátky však do dětství zasněné holčičky Zorky, která brzy objevila svou celoživotní lásku k malování. Měla ji rovněž po kom zdědit. „Můj dědeček studoval původně na malířské akademii, ale musel toho nechat, když ho povinnosti donutily vrátit se na rodný grunt. Maloval krásné obrazy, psal básně, sbíral kameny…Tatínek sice nemaloval, ale přátelil se s malíři, zejména s Františkem Tichým a Adolfem Zábranským. Několikrát jsem se díky tatínkovi ocitla v ateliéru pana Zábranského pod střechou secesního domu na vltavském nábřeží a mohla pozorovat, jak tvoří. Měl jednoduchou linku, bylo to plné imprese a zároveň ze života. Říkával mi: ‚Zorenko, vezmi si náčrtník, tužku, běž ven a kresli, co vidíš.‘ Ráda jsem ho poslechla.“
Snový svět
Když maminka viděla, jak moc Zorku baví kreslit, zařídila jí lekce u malířky Heleny Šindelářové-Žváčkové, žákyně Jana Zrzavého. „Maminka mě tam vodila i se sourozenci každou sobotu odpoledne. Bratra i sestru to brzy přestalo bavit, ale já k paní Heleně chodila dlouho, protože jsem v tom jejím snovém světě byla šťastná. Její podkrovní byt byl plný obrázků tanečnic, květin, ptáčků, pomalovaný měla i nábytek. Byla něžná a vlídná, psala básně ve francouzštině. Ovlivnila mě i ve vztahu k Francii, který se naplnil, když jsem se později ocitla na stáži právě v Paříži.“
I když si tatínek přál, aby Zorka studovala výtvarnou školu, dala přednost medicíně. Během studia pracovala jako pomocná vědecká síla v Anatomickém ústavu a zůstala tu i po promoci. „Ten nádherný den na počátku července 1974, kdy jsem promovala, mám pořád před očima. Tatínek dal tehdy volno celému svému oddělení a všichni přišli s kytkami. Měla jsem jich plnou náruč. Maminka mi vymyslela krásné krajkové šaty a já si připadala jako nejšťastnější člověk na světě. Šla jsem přes Staroměstské náměstí a říkala si: ‚Teď to začne, budu uzdravovat lidi jako mí rodiče.‘ Jenže život je samozřejmě mnohem složitější…“
Začni a vytrvej!
Mezitím Zorka začala učit mediky a – jak říká - byla to pro ni skutečně radost. Rozhodla se, že je to naučí tak, aby se nemuseli bát zkoušek. V „Anatomáku“ vydržela tři roky, ale lákala ji „živá“ medicína. A tehdy začala její pouť za okem, jedním z nejcennějších lidských orgánů, který má spousty záhad a tajemství. První pracoviště našla v Krčské nemocnici, odkud brzy přešla do Ústřední vojenské nemocnice v Střešovicích. „Nebylo to vůbec jednoduché, každý den mě čekaly spousty příjmů, a než jsem vyplnila všechny papíry, byl pozdní večer. Vždycky jsem si ale vybavila slova maminky ‚Začni a vytrvej!‘“
Téměř jsme zapomněli na rodinný život. Postupně se jí narodily dvě dcery – starší Zorce říkají odjakživa Aranka, mladší je Vladimíra a benjamínek Martin dostal kdysi přízvisko Mařík, a to mu zůstalo. Obě dcery jsou dnes také lékařky – jedna se věnuje očnímu lékařství, druhá pracuje na kožní klinice ve Vinohradské nemocnici, takže rodinnou tradici neporušují ani ve svých specializacích. Ale nepředbíhejme…
Láska k makule
Po mateřské dovolené se doktorka Dubská v osmdesátých letech dostala na inzerát k Jarmile Boguszakové, přednostce oční kliniky na Bulovce. Právě jí vděčí za to, že se postupně s okem spřátelila. Kromě běžné práce s pacienty se věnovala překládání článků ze zahraničí, které přinášely nejnovější poznatky z očního lékařství, začala přednášet a jezdit na kongresy. „Nakonec jsem se zamilovala do makuly , té malé části sítnice, zodpovědné za přesné centrální vidění. Pochopila jsem, že choroby sítnice odrážejí mnohá celková onemocnění, neboť oči mají vztah k jiným orgánům, a tudíž i oční lékařství je provázané s mnoha dalšími obory medicíny. Říká se ‚Oko – do duše okno‘, ale ono je i oknem do celého těla. S rozvojem angiografie, laserů, s příchodem nových léků, zkrátka s celkovým pokrokem v medicíně nastalo i soustředění na centrální krajinu sítnice. Vznikla potřeba se tomu víc věnovat. V roce 1998 jsem se poprvé seznámila s fotodynamickou terapií v Paříži a v roce 2001 jsme ji už prováděli v Makulárním centru ve VFN na Karlově náměstí.“
Možnost vybudovat Makulární centrum dr. Dubské nabídl profesor Martin Filipec, který se v roce 1998 stal přednostou oční kliniky 1. LF UK a VFN. Byla to pro ni výzva, a tak po 20 letech odešla z Bulovky a chopila se tohoto nelehkého, ale ve výsledku radostného úkolu.
Čas pro sebe
Medicína dr. Dubskou naplňuje, ale někdy si od ní také potřebuje odpočinout. Dokáže si najít čas pro sebe, nejlíp se to prý daří na chalupě v Desné v Jizerských horách, když vstane trochu dřív, pustí si nějakou klasickou operu v rádiu a začne malovat. „Potřebuji k malování klid, pohodu a světlo. Než začnu, musím si napřed všechno přesně rozvrhnout. Záleží i na technice, jakou budu pracovat. Často kreslím pastelkami, maluji však i olejovými barvami, rychlejší je ovšem tempera a úplně nejvíc mi vyhovuje tužka a křída.“
Na jejích obrázcích najdete roztančenou vílu, která se prohlíží v zrcátku. Autorka dala obrázku název Zrak. Jindy ji zaujme pestrobarevný motýl, a než se pustí do jeho kresby, dlouho zkoumá úžasnou stavbu jeho křídel. Někdy ovšem sáhne i po moduritu a vymodeluje mořskou pannu či roztomilé čertíky. Ráda dává své výtvory pro potěchu druhým, ale občas je také vystavuje. Je členkou Výtvarné skupiny lékařů, kterou již v roce 1974 založil dr. Oldřich Lacina, mnoho let známý jako foniatr, který pečoval o hlasy pěvců a herců v Národním divadle.
Trpělivost a empatie
Zora Dubská mě na závěr ještě upozorňuje, že není zdaleka nejzajímavějším členem rodinné dynastie. Její sestřenicí je totiž významná architektka a designérka Eva Jiřičná, žijící a tvořící od roku 1968 v Londýně. A hodně hrdá je i na svého strýce, maminčina bratra, ing. Vladimíra Svatého, spoluzakladatele Výzkumného ústavu textilního v Liberci, který již v roce 1947 zkonstruoval první tryskový stav, jenž znamenal revoluci v textilním průmyslu. Posléze byl autorem více než stovky dalších patentů, z nichž se mnohé prodaly do Japonska či Spojených států. „Byl nesmírně nadaný a přitom skromný člověk a úžasný pedagog, dokázal nám dětem s nekonečnou trpělivostí vysvětlovat a odpovídat na naše všetečné otázky. Strýc zemřel v 66 letech v roce 1986, a od té doby jakoby se na něj zapomnělo, což mě mrzí.“
Já bych na závěr jen dodala, že dr. Dubská je příliš skromná, ale její pacienti vědí své. Oceňují u ní především to, s jakou trpělivostí a empatií je vyšetřuje a léčí a jaký má přehled o všech jejich zdravotních problémech. A to většina z nich určitě netuší, že má navíc takovou optickou paměť, že by jejich sítnice dokázala namalovat i se všemi odhalenými vadami.
Blanka Kovaříková