foto: Archiv/Simon Reich
Doktoři medicíny mají často ambice hlasitě ventilovat problémy, které z medicíny přesahují do politiky, společnosti, systému a stavu. Nebojí se prezentovat osobní názory, nebojí se otevřeně a hlasitě kritizovat, mají energii a argumenty prosazovat své cíle. V jistém smyslu jde taky o léčebný proces, na diagnóze přinejmenším jejich okolí se jistě projeví. Nebo ozdravný.
Připomínání morálních zásad, aktivizace paměti v nejširším slova smyslu, kritika systému, na kterém jsou pracovně i životem závislí jak aktéři - zdravotníci, tak klienti - pacienti, to jsou jen některá témata rozhovoru, který nám poskytl MUDr. Šimon Reich.
Relativně dlouhodobě komentujete v mediálním prostoru situaci ve zdravotnictví, ostře a přímočaře. Tolik vás aktuální stav popuzuje?
Samozřejmě nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř. A všechno je relativní - jistě zde máme kvalitnější zdravotnictví, než je např. to ve Vietnamu nebo v Bulharsku. Problém je v tom, že současnou kvalitu můžeme snadno ztratit. Zdravotníkům se v dnešních dnech sice tleská, ale není to tak dávno, kdy tady hrozících pár korun poplatku rozhodovalo volby. Na zdravotníky se zde ve skutečnosti celých 30 let z vysoka kašle. Lidé jsou masírováni propagandou o jejich astronomických platech, které nemají nic společného s realitou. Kdyby začali lékaři a zdravotní sestry dodržovat zákoník práce, tak zde máme kolaps do týdne. Falšují se záznamy o odpracovaných hodinách a každá nemocnice to obchází jiným způsobem. Mladí odcházejí čím dál tím více mimo obor nebo do zahraničí. Zbytek lékařské populace stárne, přestává být výkonná a odchází postupně do důchodu.
Než jste se rozhodl stát lékařem, věděl jste, do čeho jdete, jaká je reálná situace?
Nebylo tomu tak, že bych o životě zdravotníka nic nevěděl. Tatínek a strýc jsou lékaři, uznávaní špičkoví odborníci ve svých oborech. Teta je zdravotní sestra, sestřenice je fyzioterapeutka (toho času pracuje v Anglii, protože v nejmenované fakultní nemocnici měla plat, ze kterého si pomalu nebyla schopna v Praze ani zaplatit nájem), bratr je doktor farmacie a sestra je embryoložka. Netušil jsem však, do jaké míry je systém personálně zdevastován a jakou roli v tom všem hrají mladí lékaři. Teprve v 5. a 6. ročníku jsem začal tušit, že je asi něco špatně. Pamatuji si, že nás tehdy během praktické výuky až podezřele často varovali, abychom ihned po škole odešli do zahraničí. Spousta mých kolegů z ročníku tam zamířila hned po absolutoriu nebo o něco později (případně zvolili obor mimo medicínu). Já si to zkusil a zjistil jsem, že v tom světě nevděčnosti, lží a ohýbání páteře nejsem schopen a ochoten fungovat. Nemluvě o tom, že chci být schopen zajistit mé ženě a našim dvěma dětem perspektivu.
Co by se mělo především odehrát - restrukturalizace systému, výměna manažerů, vládních a státních úředníků...? Jste taky politik, kde vidíte zásadní chyby?
Za první republiky jsme měli unikátní a dobře funkční systém zdravotního pojištění, který nám záviděl celý svět. Po komunistickém puči se to spláchlo do záchodu a my jsme na to po revoluci nebyli schopni navázat - stále zde máme socialistický systém zdravotnictví. Aneb platím si zdravotní „pojištění“ a mám nárok naprosto na všechno. To vede k přetěžování zdravotníků a celého systému. Zároveň to vede ke snižování kvality zdravotní péče. A ti bohatí nebo vlivní? Ti si stejně všechno zařídí bez ohledu na to, jaký systém je zrovna na stole. Proto se domnívám, že základní změna by se měla odehrát již na samotné legislativní úrovni. Je třeba narovnat vztah pojišťovna-poskytovatel zdravotní péče a pojišťovna-pacient. Máme mnoho zdravotních pojišťoven, které si však v ničem podstatném nemohou z principu věci konkurovat. Definujme standard a nadstandard, přičemž v tom druhém ať si pojišťovny konkurují a ať je to předmětem zvýšené spoluúčasti pacienta. Realokujme daň z tabáku a alkoholu přímo do zdravotnictví. Zvyšme a valorizujme úhradu za státní pojištěnce. Je toho pochopitelně mnohem víc a bylo by to přinejmenším na samostatný rozhovor.
Působíte ve velké, přímo řízené nemocnici, pokud vím. Tam vám poměry a pracovní podmínky aspoň trochu vyhovují?
Já jsem z rodinných důvodů práci v nemocnici nakonec opustil. Svou roli v tom sehrál i stav mého duševního zdraví. Toho času se věnuji stále medicíně, ale už ne té klinické. Pracuji v soukromém sektoru, času věnuji práci přibližně dvakrát méně než v nemocnici a vydělávám více peněz. Každý víkend mám volný, homeoffice minimálně 1x týdně, sick-days, benefity, cestování po celém světě na zajímavé kongresy a další akce. Paradoxně se dnes věnuji medicíně víc než na klinice. Čas jsou totiž peníze a tak je maximální snaha o to, abychom se mohli věnovat tomu, co jsme studovali. Vyplňování papírů zvládne sekretářka a tak to má být. Rodina je s tím spokojená a já jsem šťastný, že vidím své děti vyrůstat a mohu na ně působit v jejich nejdůležitějším období (synovi je 1 rok a dceři 4 roky). Pokud však jde o dvě „výkladní skříně“ české medicíny, kde jsem pracoval, tak je třeba říci, že nedostatek personálu trápí vedení klinik i zde.
Měla by víc do aktuálního dění, organizace boje proti epidemii, vstupovat ČLK, nebo LOK, organizace sester?
Bezesporu by jim mělo být umožněno více se zapojit. Kdo jiný by se do celé věci měl zapojit než ty organizace, které zastupují zdravotníky v první linii a spoustu další odborníků, kteří problematice rozumí? Pokud je mi známo, tak ČLK pomáhá v zákulisí, jak jen může. Pravomoci ČLK se od revoluce snižují a omezují. Současný premiér, bývalý agent StB Bureš, ve zdravotnictví podniká a představuje to podstatnou část jeho příjmů. Není proto divu, že se snaží na ČLK zakleknout a zlikvidovat jí. Vždyť to není tak dávno, co chtěla vláda na ČLK aplikovat novelu o lobbingu. Vážená Česká lékařská komora zastupující váženou profesi má spadat pod lobbing? Bez komentáře. Panu premiérovi jde o jediné, a sice o jeho vlastní byznys. Kdokoliv nebo cokoliv mu v tom stojí v cestě, tak zlikviduje.
Jsou na tom lépe (jsou životaschopnější) nemocnice zřizované krajem, nebo státem, nebo nestátní?
Finančně to jistě lépe zvládnou ti větší hráči. Vezměme si jako příklad fakultní nemocnici v Motole - kolik desítek milionů je každý rok ve ztrátě? A stát ji vždy v tichosti napumpuje „krev do žil“ ze státního rozpočtu a jede se dál. Tomu mají soukromé nemocnice a ty další menší konkurovat? Nemožné. Nemluvě o tom, že úhrady za dané výkony se rovněž liší, takže za stejnou práci jedna nemocnice dostane méně a druhá více. Pak zde máme ony „slavné“ ochranné pomůcky. Zpravodajské služby vládu upozorňovaly na to, že je ve velkém skupuje Čínská lidová republika. A nyní je od této totalitní země, která mimo jiné pěstuje lidi na orgány, kupujeme předražené. Předpokládám, že ty ochranné pomůcky, které se povedlo sehnat, se dostanou snadněji do těch větších (tedy státních a krajských) nemocnic, zatímco ty soukromé a menší si je nemohly díky nepochopitelné neschopnosti ministra zdravotnictví ani pořídit.
V nemocnicích pomáhají medici, studenti zdravotních škol nastupují na povinné brigády. Myslíte, že je v takové situaci dobré přikazovat pracovní pobyt, nebo "povinnou" praxi u studentů?
Já jsem se již nechal opakovaně slyšet, že to považuji za hyenismus. Tím spíš ve chvíli, kdy stát v zajištění dostatečného množství adekvátních ochranných pomůcek selhal. Domnívám se, že by stát měl nejdříve vyčerpat všechny ostatní možnosti a teprve ve chvíli, kdy by to nebylo dostatečné, tak začít přemýšlet o eventuelně povinném zapojení studentů medicíny. Proti jejich dobrovolnému zapojení nemám námitek. Přesto je třeba i v takových případech zajistit jejich maximální bezpečnost. Vždyť se jedná o budoucnost naší země a personální krize už je natolik závažná, že si nemůžeme dovolit ztratit jediného medika.
Sledujeme horečné zásobování ochrannými a zdravotnickými pomůckami a prostředky. Je za nedostatek v zásobování nemocnice odpovědný zřizovatel, ředitelé NZZ, pracovník zásobování?
Za nedostatek ochranných pomůcek ve státních hmotných rezervách je odpovědné ministerstvo zdravotnictví. Za nedostatek ochranných pomůcek na našem trhu je odpovědný stát, který v klidu přihlížel tomu, jak je vykupovali naši čínští „přátelé“. S nedostatečným zapojením našich českých firem a našeho českého průmyslu je to zrovna tak. Nemocnice byly před krizí zásobeny adekvátně dle požadavků ministerstva. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale za toto skandální a fatální selhání je suma sumárum odpovědný stát a naše vláda, která neumí nic jiného, než sosat dotace z kohoutků EU do firem svých kamarádů a nadřízených. Prolhaný ministr zdravotnictví se ještě 28. ledna ve sněmovně u řečnického pultíku nechal slyšet, že ochranných pomůcek je dostatek. Jak je prosím pěkně možné, že ta osoba je ještě ve funkci? Vždyť ten člověk nepatří na ministerstvo, ale před soud, který zváží, zda touto ultimátní dezinformací neohrozil zdraví lidu. V případě premiéra by zase nezávislý soud měl vyšetřit, zda se jeho despotickým chováním, které vedlo k odsouvání aktivace ústředního krizové štábu, nedopustil toho samého.
Zdravotníci musí velmi často reagovat v první linii na dotazy, ataky klientů a pacientů. Pomohlo by zvýšení zdravotní gramotnosti, aby nervozita nepramenila z nevědomosti?
Bezesporu. Abych nebyl jenom kritický, tak musím zmínit, že ministerstvo zdravotnictví se v tomto gardu hodně snaží. Televizní spoty, kampaň na internetu, webové stránky a nejrůznější letáky a letáčky. Přesto se domnívám, že to je málo. Já bych to řešil ideálně pravidelným pořadem na veřejnoprávní televizi (ano, na té televizi, kterou ještě nedávno kde kdo chtěl vymazat ze světa, protože se mu pár korun měsíčně zdá příliš, a nyní má největší sledovanost v dějinách, protože odvádí naprosto špičkovou práci), kde by např. 1x týdně skupina odborníků, která radí vládě, ústřednímu krizovému štábu a/nebo ministerstvu zdravotnictví, udělala srozumitelný přehled o nejnovějších vědeckých poznatcích.
Jak byste koncipoval vzdělávání a vyšší informovanost veřejnosti - už ve škole, masívní kampaní, kurzy a volnými zdroji pro veřejnost...?
Všechno, co jste zmínil, se nabízí. Jsem přesvědčen, že by se to nemělo týkat pouze koronaviru, ale témat zdraví obecně. Kromě pandemie koronaviru zde máme rovněž pandemii cukrovky, vysokého krevního tlaku a obezity. To pak vede namátkou k infarktům, mrtvicím, slepotě, selhání ledvin a odumírání končetin s jejich následnou amputací. Na střední škole, která by vás měla připravit na život v dospělosti, se o tomto dozvíte pouze okrajově. Stejně tak se nedozvíte skoro nic o našem zakladateli prof. Masarykovi, Sokolu nebo o legionářích. Minimum se dozvíte o mobilizaci, Mnichovské dohodě, pilotech RAF, atentátu na Heydricha, puči v roce 1948, hrdinech jako Horáková či Palach. O invazi v roce 1968 vědí lidé víc z filmu pana Hřebejka, než ze školy. Ústavu a listinu základních lidských práv by měl každý z nás znát nazpaměť, protože se jedná o náš národní poklad. Pokud se chceme jako společnost posunout dál, tak bychom se měli mimo jiné právě na tohle zaměřit. Více se o tom učit, více si o tom vyprávět a vybudovat si tak intimní vztah nejenom k našemu zdraví, ale také k naší historii, národní identitě a republice.
Autor: Jan Hovorka
Foto: Šimon Reich archiv