foto: www.lecbabolesti.cz/MUDr. Šimon Kozák
Setkání s bolestí prožíváme každý. Pokud je krátkodobá, jde o akutní, pokud trvá v řádu měsíců, tak chronická a je třeba ji řešit. Tím se zabývá obor algeziologie. Lékaři s touto specializací mají dvojí atestaci, a hlavně znalost dalších oborů a souvislostí.
Výsledky jejich práce jsou významné a leckdy obdivuhodné. Pomáhá jim vzdělání znalosti i nejvyspělejší technologie. Příkladem je nedávný případ pacienta s poraněním míchy, který díky složitému, ale úspěšnému zákroku dokázal po letech udělat první kroky. Novinku, založenou na neurostimulaci, aplikoval vedoucí lékař centra léčby bolesti KAR FN Královské Vinohrady v Praze, MUDr. Šimon Kozák:
Pustil jste se na poměrně neznámou půdu. Máte jistotu vědce, touhu objevitele, nebo souhrn zkušeností, které potvrzují, že to bude úspěšný a pro využitelný směr?
Řekl bych, že jsem udělal vše pro to, abych půdu probádal co nejvíc, než jsem se pustil na pilotní pouť do neznáma v podobně neuromodulace pro obnovu hybnosti. Účastnil jsem se světového kongresu, pročetl dosud známé studie a pilotní experimenty v této disciplíně a sešel se s pionýry této metody. Závěr z toho byl, že to jde.
Ale asi nejvíc ze všeho jmenovaného mám touhu objevitele. Doufám, že dosavadní výsledky a prvotní velký úspěch nám dá potřebné zkušenosti do dalšího poznání v této nelehké disciplíně. Věřím ve velkou budoucnost pro pacienty s míšním poraněním. Zatím se to tak jeví.
Máte srovnání, jak se podobné případy řešily a řeší v zahraničí, s jakým úspěchem?
Konzultoval jsem v Barceloně na kongresu s kolegy z USA, Španělska a Švýcarska. Data jsou obecně podobná. Zvolili jsme metodu, kterou jsme byli schopni úspěšně reprodukovat výsledky za zahraničí. Určitého motorického, tedy pohybově produktivního výsledku dosáhla všechny pracoviště, která se na metodu soustředila. Prezentované výsledky je samozřejmě třeba brát s rezervou. I na poli takto odborném hraje roli určitá ješitnost, někdy i dvojnásobnou. Prezentují se spíše úspěchy než neúspěchy. Tento fakt je stejný všude na světě, ve všech oborech, medicínu nevyjímaje.
Nakolik je pomoc pacientovi věcí technologie a nakolik jeho vlastním tělem, vůlí, dispozicemi?
Technologie za poslední tři dekády vykazují nepředstavitelný pokrok. Nejen že už například nemáme tlačítkové telefony, ale zařízení ovládaná hlasem - a v medicíně si to násobte dvakrát až třikrát. Pokrok je tu mnohem dynamičtější než ve vesmírném výzkumu. Naše technologie dosahují futuristických dimenzí a dříve nemyslitelného. Pohybujeme se s mikrorozměrech a plně impatibilních zařízeních velmi malých rozměrů, s mnoha kontakty a velkou variabilitou terapie. Ale stále platí, a neuromodulacích dvojnásob, že naprosto zásadní je výběr pacienta. Pokud není vhodně vybrán, metoda sama uspět nemůže. Proto je tak důležitý klinický náhled, cit pro pacienta a jeho obtíže. Dovolím si tvrdit, že tohle se nikdy nezmění. Není důležité, jaká chytrá udělátka máte, ale jestli jste si pacienta správně vyšetřili a indikovali. Na medicíně je krásné, že toto je stálé a trvalé, v čase se neměnící. Tudíž ano, pacientova vůle a disciplinovanost je zásadní, stejně jako jeho důvěra a vztah k lékaři.
Primárně jste se zabýval léčbou bolesti, je to vaše doživotní specializace?
Nevím, zda říci bohužel nebo bohudík, ale asi máte pravdu, že už od algeziologie patrně neuteču. Byl jsme anesteziologem i intenzivistou a těžko se mi říká, že na tento krásný svět akutní péče už nemám tolik času jako dřív. Ale člověk se nemůže rozkrájet, vidím se tedy do budoucna algeziologem. Je to tak.
Jednou jedinkrát a kdysi se mě otec zeptal, co bych chtěl vlastně dělat. Já řekl: „Něco od neurologie, taky trochu intervenčního, možná sem tam nějaké menší operační zákroky. Něco, kde je vidět, že nejsem úplně levej na ruce a mohl ybch to uplatnit.“ No a on jen řekl: „Tak to je algeziologie, ale…“. A jako vždy měl pravdu.
Léčba bolesti jde napříč diagnózami, jak nabídku léčby je nejlepší komunikovat?
Nejlépe je komunikovat s pacientem naprosto napřímo, a hlavně mu vysvětlit podstatu onemocnění. Většinou jsou tím pacienti napůl vyléčeni a vlastně šťastni už jen tím, že vědí, co jim je a že se jim někdo věnuje. Často totiž přicházejí po tzv. turistice systémem zdravotní péče, kdy je všichni specialisté už jen vyhazují a lomí nad nimi rukama. Je to jen tím, že si s nimi nevědí rady a oba pak z toho jsou nešťastní, lékař i pacient. Často vzniká i konflikt a nastává pád do beznaděje. Včasné referování pacienta algeziologovi a včasné rozpoznání komplexnosti je proto zásadní.
Je otázkou, zda ostatní specialisté vědí, kde algeziolog sídlí a jak k němu pacienta referovat. V tom nalézám velké mezery v Česku i na Slovensku.
Podílíte se na činnosti uskupení Mladí algeziologové. Mají to kolegové těžší než ostatní odborní lékaři? A je v medicíně k řešení generační problém? U pediatrů například ano…
Sekci mladých algeziologů jsem s kolegy založil v minulém roce. Je to uskupení mladé generace specialistů, nastupujících na léčbu bolestivých stavů. Většina ještě nedosáhla čtyřicítky. Cílem je obor oživit, více propojit mezinárodně a razantně zvýšit atraktivitu. Tu si podle mě velmi zaslouží. Algeziologové to mají těžší v tom, že musí podstoupit nástavbovou atestaci, zabírající další dva až tři roky po základním oboru. Atestovanému algeziologovi je tedy průměrně pětatřicet let. Navíc jsme superspecializovaný obor. V zahraničí se to rovná úměrně vysoké atraktivitě, jelikož takto vyškolených specialistů není mnoho.
Algeziologie se v ČR potýká s generační obměnou a je znát, že máme mezeru ve vyšším středním věku 40 - 50 let. S tím hodláme velmi brzy něco zásadního udělat. Určitě zvýšit PR odborné společnosti a zásadně změnit návaznost například na CSARIM (odborná společnost anesteziologie, resuscitace a intenzívní péče). V následujících letech nás čeká hodně práce.
V čem se české zdravotnictví liší od zahraničních systémů, najdete výrazné přednosti a nedostatky?
České zdravotnictví je velmi štědré a obecně se snaží těžit z minima maximum, což je skvělé. Ale upřímně - podle mého názoru to takhle nejde věčně a je to naprosto neudržitelné. Mám možnost dlouhodobě pracovat ve Velké Británii. Tam je jasná a zřejmá tendence část péče privatizovat a NHS (Národní zdravotní služba) outsourcuje stále víc péče do privátního sektoru. Prostě a jednoduše, státem podporovaná péče nestíhá stále náročnější společnost a nápor zvyšujícího se počtu nemocných. Problém ČR pramení hluboko z dob socialismu. Je neakceptovatelné lidem sdělit, že by si za péči měli v některých případech doplácet. Na druhé straně je samozřejmě nutné říct, že od revoluce stát není schopen vymyslet, jak takové připlácení má být v praxi realizované. Předností českého zdravotnictví je především a samozřejmě dostupnost péče, leckdy však vykoupená její kvalitou. To se však dostáváme tématicky do jiné kapitoly a na tenký led.
Co je pro vás klíčové pro komunikaci s pacientem?
Upřímnost (oboustranná), selský rozum (oboustranný) a empatie. Ostatní už přijde samo.
Autor: JAN HOVORKA
Foto: Martin Batelka
PACIENTSKÁ ORGANIZACE PRO LÉČBU BOLESTI, z. s.
Léčba bolesti je vysoce specializovaná, vychází ale z komplexního pohledu na pacienta. Odborné vyšetření by měl doporučit praktický lékař. Pracoviště zaměřená na léčbu bolesti jsou po celé republice, jejich statut podporuje Společnost pro studium a léčbu bolesti (patří do ČLS JEP). Informace o možnostech najdete prostřednictvím Pacientské organizace pro léčbu bolesti, z. s. (www.pobolest.cz). Členstvím v tomto spolku získáte informace, zkušenosti, stejně zaměřené přátele a uděláte první krok k řešení problému, který vás možná trápí zbytečně.
REGISTRACE zde:
//www.pobolest.cz/Registrace.html
Více informací najdete zde:
www.algeziolog.cz
www.lecbabolesti.cz
www.sslb.cz
www.nechcibolest.cz