MUDr. Šárka Skorkovská: „Medicínu vnímám jako velmi smysluplné povolání“

MUDr. Šárka Skorkovská: „Medicínu vnímám jako velmi smysluplné povolání“
foto: www.neovize.cz/doc. MUDr. Šárka Skorkovská a doc. MUDr. Karolína Skorkovská
07 / 01 / 2022

„V oční chirurgii mohu zdatně konkurovat i mužským kolegům. Tento obor je pro ženy vhodný – oko je malý orgán, vyžadující jemnou chirurgii, u operace se sedí, netrvají tak dlouho jako jiné chirurgické výkony,“ vysvětluje uznávaná oftalmoložka, proč je ráda, že svůj profesní život zasvětila právě tomuto oboru.

Docentka Šárka Skorkovská má na svém kontě již více než 30 tisíc operací, osobně stála u dramatických proměn, kterými oční lékařství v posledních dekádách prošlo, a v současné době působí jako primářka Oční kliniky NeoVize Brno. Své letité zkušenosti a poznatky z praxe zároveň předává nastávající generaci mladých lékařů i na Univerzitě třetího věku.

Prozradíte, odkud pocházíte?

Narodila jsem se v Brně, takže jsem „Brňačka jak poleno“.

Byla medicína vaším snem odmalička?

Jako malá holka jsem chtěla být baletkou. Chodila jsem dokonce i do speciální baletní školy, ale pak mi sdělili, že jsem neperspektivní. Dnes jsem za to vlastně vděčná! Když jsem se tehdy rozhodovala, co budu dělat dál, šla jsem na klasické gymnázium.

Matka a dcera doc. MUDr. Šárka a Karolína Skorkovské / archiv

Medicína je rodinný obor - maminka doc. MUDr. Šárka Skorkovská k němu vedla obě dcery, takže i dcera Karolína má stejné zaměření a další dcerka je neonatoložka.

Proč jste se rozhodla po absolvování gymnázia nasměrovat svou profesní dráhu právě k medicíně?

Když jsem se hlásila na vysokou školu, nebyla jsem vyhraněná. Nicméně mě určitě ovlivnila moje maminka, která byla zdravotní sestra, proto jsem odmalička důvěrně znala prostředí nemocnice. S maminkou jsme asi do mých deseti let bydlely v internátě zdravotních sester, kde byli všichni ze zdravotnictví. Už jako malou holčičku mě sestry braly na služby, když nebylo hlídání. Po gymnáziu jsem sice zvažovala, že bych zkusila žurnalistiku, ale pak jsem si to rozmyslela. V té době byla medicína smysluplnější volba.

Když se ve svých vzpomínkách vrátíte ke svým studentským létům, co vás přivedlo právě k rozhodnutí věnovat se v medicíně oboru oftalmologie?

Moje maminka pracovala na chirurgii a já tam jako medik ráda chodila pomáhat na sál. Věděla jsem, že bych se chtěla věnovat nějakému chirurgickému oboru. Jenže pro „velkou“ chirurgii jsem neměla fyzické předpoklady, jsem moc drobná a dlouhé hodiny na operačním sále jsou vyčerpávající. Bála jsem se, abych neskončila jako praktická lékařka, to by mě nebavilo.

Jak to tedy dopadlo?

Tehdy opět zasála moje maminka, která šla se mnou na ředitelství Krajského ústavu národního zdraví na personální oddělení. Řekla jim, že ona sama celý život dělala v nemocnici a i já bych ráda pracovala v nemocnici. Přímluva maminky zabrala a začala jsem pracovat na oční klinice. A jsem ráda, protože oftalmologie je krásný obor. Musím mamince poděkovat, že pro mě tuto možnost vybojovala.

Co vás na tomto oboru dodnes nejvíce baví?

Baví mě především oční chirurgie. Není to ovšem pouze chirurgie, čím je pro mě obor zajímavý. Baví mě také diagnostika a léčba, řada celkových onemocnění souvisí i s okem. Za tu dobu, co se oboru věnuji, prošel neuvěřitelným pokrokem.

Máte spočítané, kolik očních operací jste již provedla?

Spočítané to nemám, ale vzhledem k tomu, jak dlouho operuji, odhaduji, že celkový počet přesáhl 30 tisíc.

Jak se liší první operace oproti tomu, když máte za sebou už letité zkušenosti na sále? Vnímáte stále jistou dávku trémy, anebo si musí být chirurg stoprocentně jistý?

Stoprocentně jistý si člověk nemůže být nikdy v ničem, ani v běžném životě. Samozřejmě poté, co mám za sebou už tolik úspěšných zákroků, je to něco jiného, než když jsem začínala. Přesto vždy musí být operatér plně koncentrován a tato koncentrace znamená i určitou dávku stresu. V Japonsku dělali studii, kdy sledovali kardiovaskulární funkce oftalmochirurgů během operace a zjistili významné zvýšení krevního tlaku, protože je zákrok zkoncentrován do poměrně krátkého úseku, na rozdíl od jiných typů operací, které trvají i několik hodin. Vždy je na místě velká míra opatrnosti, abych udělala všechno pro zdárný výsledek. Určité postupy jsou samozřejmě rutinní, ale vše rutina být nesmí. Při každé operaci k tomu tak přistupuji. A když vím, že by situace mohla být komplikovanější, o to víc soustředěný člověk musí být.

Pamatujete si na svou první operaci?

To už asi ne, ale protože mám již dlouhou praxi, zažila jsem i takzvané intrakapsulární extrakce šedého zákalu. To bylo něco jiného než dnes! Udělal se velký řez a čočka se přimrazila koncovkou kryoextraktoru, zkalená čočka se vyjmula celá z oka, rána se šila a výsledkem bylo, že oko zůstalo bez čočky. Proto se potom předepisovaly tlusté brýle plus deset dioptrií, které nahrazovaly odstraněnou čočku. Teprve v roce 1987 jsme začali na oční klinice v Brně implantovat umělé nitrooční čočky. Dnes je oční chirurgie mikrochirurgickým oborem a při operacích používáme mikroskop.

Vzpomínáte na své první zaměstnání?

Ano, nastoupila jsem na oční kliniku ve Fakultní nemocnici u Svaté Anny v Brně. 

Jaké autority vás v profesním životě ovlivnily?

Určitě starší kolegové na klinice, kteří mi předávali zkušenosti.  Po roce 1989 se naskytly možnosti absolvovat zahraniční stáže na renomovaných pracovištích například na oční klinice v Tubingenu nebo v Mnichově. Tyto zahraniční stáže mi daly mnoho, stejně jako příležitost jezdit na zahraniční kongresy, které jsou rovněž zdrojem dalších informací. Dodnes nejraději chodím na kongresech na video session, kde se promítají videa z očních operací. Každá oční operace se dokumentuje i obrazově a díky tomu se dá ze záznamů zjistit spousta vylepšení, která se potom dají aplikovat v praxi. 

Utkvěla vám v paměti nějaká zajímavá profesní zkušenost anebo osobnost, které jste zlepšila zrak?

Když jsem pracovala na oční klinice ve Fakultní nemocnici U Svaté Anny, spektrum chirurgie bylo pestré. Dělala jsem kromě operací šedého zákalu i operace odchlípené sítnice, antiglaukomové zákroky, operace šilhání... Jednou jsem například operovala mladého pacienta s odchlípenou sítnicí. Vše dopadlo dobře, oko má i po letech v pořádku. Mám radost, když se na mě s důvěrou pacienti obracejí i po mnoha letech a přicházejí za mnou, často mě znají ještě z Nemocnice u sv. Anny.

V Brně jsem operovala i řadu osobností, které měly šedý zákal. Například pana Erika Knirsche, což byl známý kapelník, který měl v 60. a 70. letech slavný orchestr. Nebo paní profesorku Alenu Veselou, výbornou varhanici, která učila na JAMU. Také jsem nedávno operovala známého hudebního skladatele Miloše Štědroně. Výjimečných pacientů byla celá řada. Nejstarší pacient, kterému jsem operovala šedý zákal, měl 104 let, jak vidíte, i v tak vysokém věku je operace katarakty pro pacienta přínosem.

Je v tomto oboru něco, co byste si chtěla zkusit a ještě se vám to nepodařilo?

Možná by bylo zajímavé vyzkoušet si práci s přístrojem, který ve 3D zobrazuje operaci, takže chirurg se vlastně dívá na obrazovku, podobně jako u laparoskopických zákroků v jiných chirurgických oborech. Takto se operuje hlavně sítnice, ale provádějí se tak i operace šedého zákalu. Možná v budoucnu se stane oční operace robotickým zákrokem.

Jak jste zmínila, v současné době působíte v privátní sféře, jste primářkou Oční kliniky NeoVize Brno. Kudy vedla cesta, která vás na soukromou oční kliniku přivedla?

Z fakultní nemocnice jsem odešla do privátní sféry oční kliniky v roce 2009. Dnes jsem ráda, že jsem tento životní krok udělala. Tehdy jsem prakticky neznala refrakční chirurgii a dostala jsem tak příležitost osvojit si zase něco nového. I když já sama refrakční laserové operace přímo nedělám, indikuji pacienty a provádím nitrooční refrakční zákroky, jako jsou implantace fakických čoček u lidí, kteří nejsou vhodní pro laserové operace s odstraněním dioptrií. Moje oblast působnosti se tedy opět rozšířila o další zajímavé poznatky. Dnes se zejména operace šedého zákalu významně přesunula do privátních center, protože se jedná o jednodenní chirurgii. Oceňuji, že v NeoVizi můžeme pracovat s dokonalými materiály, sledujeme nové trendy v oftalmologii, máme špičkové přístroje, používáme laserem asistovanou operaci šedého zákalu.

V NeoVizi jste primářkou. Myslíte, že je pro ženy obtížnější než pro muže prosadit se ve vedoucí pozici?

Asi ano, přestože v oftalmologii je více žen a není to tolik obtížné jako například v klasické chirurgii.

Jak jste uvedla, oční chirurgie prošla za poslední dekády až neuvěřitelným vývojem. Napadlo vás v počátcích vaší kariéry, jaké možnosti bude tento obor jednou nabízet pacientům i operatérům?

Vůbec! Pacienti dříve leželi týden po operaci katarakty nebo odchlípené sítnice v nemocnici, měli zalepené oči. Dnes je většina očních operací jednodenní ambulantní chirurgií. Pacient absolvuje operaci a jde domů. Přesun k ambulantním operacím znamenal velký přínos, což umožnil i technologický pokrok.

Jaké změny považujete za nejpřevratnější?

Jednak zahájení éry laserové refrakční chirurgie a dále rozvoj technologického pokroku v operacích šedého zákalu, technologii nitroočních čoček, které se stále zdokonalují. Pak je to rozvoj operací zadního segmentu oka, tedy onemocnění sítnice a sklivce, která se před vynálezem přístroje zvaného vitrektom vůbec operovat nedala. Naději přináší rovněž biologická léčba v oftalmologii v léčbě makulární degenerace sítnice, která je nejčastější příčinou významného poklesu vidění u seniorů.

Jaký pokrok byste si přála do budoucna?

Přála bych si, aby se objevila genová léčba pro vrozená degenerativní a dědičná onemocnění, která dosud neumíme léčit. Postihují děti nebo mladé pacienty, protože progredují během života. To by byl obrovský pokrok!

Pokud se nevěnujete práci, jak trávíte svůj volný čas?

Musím moc poděkovat svému muži, který mě vždy ve všem podporoval. Nebyl ten typ, který by vyžadoval dokonalé zázemí s teplou večeří. Když mám volno, moc ráda chodím po horách, lyžuji, hraji golf, ale mám ráda i kulturu. Milujeme s manželem kino, koncerty, rádi si posedíme s přáteli a také jsme často chodili do divadla. Sama jsem před lety amatérské divadlo i hrála, dokonce jsme se tam s mým mužem seznámili.

Co dalšího vás zaměstnává mimo operační sál?

Mám i pedagogický úvazek na Katedře optometrie a ortoptiky na lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Pravidelně přednáším také pro Univerzitu třetího věku ve spolupráci s Masarykovou univerzitou. Řada mých pacientů, kteří ke mně přicházejí kvůli operaci šedého zákalu, říká, že mě odtud znají. 

Máte nějaký rituál před operací, který vás na zákrok připraví?

Myslím, že nemám. Zkrátka přijdu na sál, převléknu se, umyji si ruce a jdu na to. Jsem ráda, že mám práci vyváženou: půl dne jsem na sále a půl dne v ambulanci. Není to stereotyp a práce je pestrá. Zároveň je to ale zodpovědnější proces. Osobně provedu indikaci, sama pacienta odoperuji, odpovídám za výsledek a následně s ním komunikuji. Vždy musím s pacientem umět pracovat, aby byl spokojený, protože nespokojený pacient je pro lékaře to nejhorší, co může být. Myslím, že řadě chirurgů, kteří jen operují, ta zpětná vazba chybí.

Vaše dcera Karolína je dnes také uznávaná oční lékařka. Jste ráda, že se vydala ve vašich šlépějích a rozhodla se věnovat stejnému oboru?

Těší mě, že si vybrala tento obor a jsem především ráda, že ji to baví. Hned po medicíně nastoupila na doktorské studium na oční kliniku. Už na medicíně využila možnost studovat v Innsbrucku v rámci Erasmu. Mimo jiné jí to pomohlo i v tom, že se zdokonalila v němčině. V průběhu doktorandského studia odjela na stipendium do německého Tübingenu. Byla tam rok, zabývala se výzkumem zornicových reakcí na klinice neurooftalmologie. Do Tübingenu se pak ještě vrátila a spolupráce s německými kolegy jí pomohla publikovat v zahraničních časopisech, což mělo význam pro získání docentského titulu.

Radíte se někdy spolu nad pracovními záležitostmi?

Určitě. Karolína je velmi dobrý neurooftalmolog, tuto specializaci se naučila na stáži v Německu, takže se s ní v této oblasti radím.  Ona za mnou zase přichází s věcmi stran chirurgie, protože mám delší zkušenosti. Naopak se nevěnuji laserové refrakční chirurgii, kterou dělá dcera. Vlastně se vzájemně doplňujeme.

Je pravda, že i vaše druhá dcera je lékařkou?

Ano, druhá dcera je neonatoložka. Věnuje se péči o novorozené a především nezralé děti. Myslím, že ji to baví. Teď je na rodičovské, ale chodí nadále sloužit, aby z oboru nevypadla, což praktikovala i Karolína, když byla na mateřské dovolené. Myslím, že jsou obě spokojené s výběrem medicínského oboru. Osobně medicínu vnímám jako velmi smysluplné povolání.

Jste už tedy babičkou?

Mám už tři vnučky, s těmi staršími jezdíme pravidelně na hory lyžovat v zimě a v létě zase na letní dovolenou.

Některé výzkumy poukazují na fakt, že člověk se vlastně nejlépe cítí po 60. roce, protože je v tomto věku už klidný, vyrovnaný, za ničím se nežene a tím pádem je i spokojený. Je to i vaše osobní zkušenost?

Nemohu s tím plně souhlasit, protože se vlastně cítím pořád dobře. Myslím, že pokud jde o lékaře, roky praxe mu přidávají na jistotě a klinické zkušenosti, protože toho už hodně viděl. A toto vlastně dělá doktora doktorem. Už tam není nejistota. Dříve jsem se samozřejmě ptala zkušených kolegů, když jsem něco nevěděla. Dnes už si mohou začínající lékaři najít ledacos na internetu, proto je to trošku jiné. Přesto pořád musí být v člověku pokora. Nejsem vševědoucí, nejsem všemohoucí, nemohu si vždy být vším stoprocentně jistá. Ona pokora je velmi důležitá, protože nutí člověka, aby si informace ověřil, podíval se na situaci ze všech stran, přemýšlel, co by bylo nejlepší, nebyl zbrklý...

A jak vnímáte pokročilejší věk nejen jako lékař, ale jako člověk, žena?

Je to dobré v tom, že si užíváme volného času s mým mužem. Nemusím brát ohled na to či ono, i když se nyní hodně věnujeme nejmladší vnučce, které je 1,5 roku. Pokud nám to čas dovolí, staráme se o ni. Na druhou stranu stárnutí přináší určitá fyzická omezení. Ráda jsem třeba chodila na ferraty, teď už nevím, jestli bych si troufla. Už mám obavy, abych se nezranila a nepřihodilo se mi něco, co by mě

limitovalo v práci a v životě. Bylo by ideální zachovat si určitou moudrost stáří, ale ubrat tělu pár let. Ale musím to brát tak, jak to je – spokojená jsem.

Plánujete tedy věnovat se práci i nadále?

Jsem ráda, že mohu ještě pracovat! Mladší dcera se mě někdy ptá, jak dlouho bych ještě chtěla pracovat. Odpovídám: „Dokud to půjde.“ Tím, že se věnuji práci maximálně, nemám vyloženě hobby, u kterého bych si řekla, že bych se mu chtěla věnovat více než své profesi. To, co ráda dělám, například lyžování nebo chození po horách, na to potřebuji být v kondici. Ale hlavní je ta mentální kondice! Vidím to i na svém muži, který je také rád, že může stále ještě učit. I přes pracovní povinnosti si stihneme užívat a cestovat, co to jde. Stěžejní ovšem je, že mě práce pořád baví. Jakmile přestanu mít tento pocit, anebo se budu domnívat, že toho je na mě moc a nebudu to zvládat, nechám toho.

Jednou z vašich specializací je katarakta, která se objevuje zejména v pokročilejším věku. Máte ze své praxe zkušenost, že kvalita zraku souvisí s psychikou seniorů? Ovlivňuje zrak subjektivní vnímání kvality života, například proto, že seniorům lepší zrak umožňuje více aktivit, a proto se cítí šťastnější?

Uvedu konkrétní příklad: Devadesátiletý pan doktor, kterého přivedl jeho syn, pan primář Brychta z neurologie. I přes pokročilý věk byl pořád doma činný, četl, ale byl trošku omezený pohyblivostí. Měl už velmi pokročilý šedý zákal a do toho přišel covid. Zalekl se a zůstal raději doma, operaci odložil. Určitý typ šedého zákalu, označuje se jako „nukleární“, se rozvíjí pomalu. Pacienti vidí do blízka, protože vzniká tzv. indexová krátkozrakost. Změnou indexu lomu čočky začnou tito lidé dobře vidět do blízka, ale čočka přitom tvrdne a hnědne, říkáme tomu brunescentní katarakta, lidově řečeno „brunka“. Tím, že tento pacient zůstal doma a operace se musela odložit, došel do stádia, kdy přestal vidět. Zhoršil se i psychicky. Když konečně přišel na operaci, úplně ožil! I jeho manželka a syn říkali, jak se celkově změnil, že byl najednou jako v jiném světě, úplně ho to psychicky zvedlo.

Vypráví vám senioři po operaci šedého zákalu, v čem jim zákrok změnil život? Co všechno si mohou po operaci užívat a před operací to pro ně bylo komplikované?

Špatný zrak limitoval zejména ty, kdo měli pokročilejší šedý zákal. Poté, co začali po operaci znovu dobře vidět, začali dělat zase spoustu věcí. Mohli se opět věnovat koníčkům, které při šedém zákalu dělali jen omezeně, anebo s nimi úplně přestali. Důležitá je ale samozřejmě celková kondice a je to dáno i intelektuálním pozadím. U pacientů, kteří sice nejsou tak staří, ale jsou ztrápení nemocemi, je to rozdíl oproti těm, kdo jsou jinak zdrávi a po operaci šedého zákalu začnou zase řídit auto, cestovat, lyžovat...

Přednášíte nejen na Univerzitě třetího věku, ale rovněž vyučujete studenty na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity. V čem myslíte, že to mají dnešní mladí lékaři jednodušší a v čem naopak obtížnější než vy, když jste s medicínou začínala?

Učívala jsem mediky, studenty všeobecného lékařství. Nyní učím optometristy, tedy studenty bakalářského a magisterského studia. Současní medici to mají jednodušší v tom, že mají daleko více zdrojů informací a možností odborné studijní literatury. Nicméně mají zároveň daleko větší objem nutných znalostí oproti tomu, co jsem se musela naučit já. Výhodou je, že v Brně se postavilo jedinečné simulační centrum – SIMU, které je součástí lékařské fakulty Masarykovy univerzity, studenti tam docházejí a mohou si zde nasimulovat veškeré zdravotnické činnosti: sesterské úkony, úkony v terapeutice, propedeutice, mohou se učit poslouchat pacienta, proklepat ho, procvičují první pomoc a mohou simulovat i operační zákroky, to je velká výhoda! Něco takového samozřejmě dřív nebylo

Máte pro začínající mediky nějakou radu?

Stále záleží na studentech, jak jsou cílevědomí a co všechno chtějí znát, jestli se brzy rozhodnou pro konkrétní obor a chodí se na něj dívat, navštěvují prázdninové praxe, zajímají se o to, čemu by se v budoucnu rádi věnovali. Mnozí z nich, možná až do pátého či šestého ročníku nevědí, který směrem se ubírat. Člověk obvykle spíše ví, co dělat nechce. Doporučila bych jim, aby byli sebevědomí, ale přistupovali k medicíně s pokorou. Aby věděli, že doktora dělá doktorem až klinická praxe. Na klinice jsem vždy nováčkům říkala: Když se budete chtít zeptat, přijďte a ptejte se, já vám velmi ráda zodpovím všechny dotazy. Ale záleží už na nich, aby se ptali.

Jaké je vaše životní motto?

Být dobrým člověkem.

 

Autor: Vladimíra Svobodová

Tagy článku