Kolínská nemocnice patří k největším a nejvýznamnějším nejen ve Středočeském kraji. Regionu a jeho obyvatelům slouží už 160 let. Stejně jako v dalších krajských nemocnicích v celé republice musí denně řešit spoustu problémů, které pacient ale ani neregistruje. Kvalitní ošetření mu poskytne kvalitní personál. Tato definice předpokládá, že podmínky pro zaměstnance musí být prvořadé pro jejich ředitele.
Vlídného přijetí a zacházení se dostane pacientům od spokojeného personálu. Vlídná sestra a empatický lékař jsou základem ideálního zdravotnického zařízení, samozřejmě modelově. Aby se skutečnost blížila modelu co nejvíc, to je úkolem vedení. Jaká je tedy situace, podmínky a výhledy dnes? Zajeli jsme si popovídat s ředitelem ON Kolín, MUDr. Petrem Chudomelem.

Zřizovatelem většiny nemocnic jsou kraje. Je to podle vás ideální model? Funguje spolehlivěji než třeba nestátní zařízení?
Autonomie nemocnic ve Středočeském kraji je poměrně velká, a myslím, že je to tak správně. Nejsem příznivcem holdingových uspořádání, protože se domnívám, že konkrétní nemocnice mají své postavení v regionu, nějak se historicky vyvinuly a stabilizovaly. V případě Středočeského kraje se určitá výjimečnost postavení krajských nemocnic projevuje tak, že spolu prakticky nespolupracují. Jsou umístěny v okruhu kolem Prahy, a všechny čerpají superkonziliární, superspecializovanou péči výhradně tam, nikoli v sousedních středočeských nemocnicích, takže v odborném nebo provozním ohledu prakticky nespolupracují.
Někdy si zdravotníci kraje tak trochu postesknou: všechno jde do Prahy, my bychom tady také chtěli něco víc... Máte s tím problém?
Kraje jsou dány a Praha zaujímá pozici uprostřed našeho Středočeského. S tím nikdo nic neudělá, nelze Prahu vzít a přestěhovat. Je jasné, že tak je pro nás těžkým, ale přirozeným konkurentem. S tím se však musíme vyrovnat. V Praze jsou většinou nemocnice přímo řízené Ministerstvem zdravotnictví, a z mého pohledu je tam i jednoznačná lékařské přezaměstnanost. I z hlediska lůžkových kapacit. To se ale obecně ví.
Projekt např. kampusového typu v Kolíně by nebyl určitou, možná zajímavou nabídkou?
Vzhledem k tomu, že pražské kapacity jsou dostatečné, tak si myslím, že z hlediska péče, kterou po nich žádáme a čerpáme, je na místě využívat těchto kapacit v Praze. Myslím si, že první kroky kraj tvoří, protože s některými nemocnicemi chce vytvořit rámcovou smlouvu o spolupráci mezi krajskými nemocnicemi a těmi pražskými.
Je to obdoba smouvy se záchrankami?
Tak to nevím, tento záměr přesně neznám. Tam se osobně neangažuji, záchranka je samostatný subjekt zřízený krajem.
Myslíte si, že zdravotnictví je v těžké krizi a v případě, že ano, jak se projevuje ve vaší nemocnici?
Tak v těžké krizi....nevím. Vím, že zdravotnictví v současné době prochází těžkým obdobím personálního nedostatku zejména nelékařských pracovníků, to znamená sester. V některých spíše menších nemocnicích dominuje nedostatek lékařů, v důsledku jejich nedostatečných možností k postgraduální výchově, v těch větších a středních dominuje nedostatek středního zdravotního personálu.
Myslíte si tedy, že nedostatek personálu mohou způsobovat určitým dílem i příliš velké nároky na postgraduální vzdělávání, jeho intenzita, dlouhá doba, tudíž i dostupnost?
Otázka vzdělávání je nesmírně důležitá. Pokud nemocnice nemají akreditovaná pracoviště, tak se tam začínající lékaři nesmějí vzdělávat a musí někam dojíždět. Výsledkem je, že je platí ta nemocnice, kde nepracují. V oborech to trvá různě dlouho, třeba dva roky, a za tyto dva roky jsou schopni si vytvořit nové kontakty. Pokud se v novém pracovišti, respektive v tom akreditovaném pracovišti, kde se vzdělávají, prokáží jako zajímaví z hlediska zaměstnavatele, tak je i přetáhnou.
A přetáhli vám nějaké?
Samozřejmě, stává se to. A samozřejmě do Prahy, protože my máme akreditovaná pracoviště právě tam.
A doktoři do Německa, Anglie nebo jinam do zahraničí od vás neodcházejí?
Velmi sporadicky. To naše bolest není, a neděje se tak ani u sester, díky ekonomickému oživení a klesající nezaměstnanosti. Nedostatek sester má dalších několik příčin. Jednak dnes toto povolání není atraktivní, máme zjištěno, že už na střední školy se budoucí sestry nehlásí, prostě tam nechtějí. Zaznamenali jsme to i na zdejší, kolínské střední zdravotní škole. Systém pregraduálního vzdělávání, tedy doba, než se stane ze sestry nebo zdravotnického asistenta specializovaný zaměstnanec, trvá celkem sedm let! Teď byl aktuálně přijat zákon, který by alespoň tři roky v tomto procesu zkrátil na jeden, což vítáme. Přechodně by to mělo pomoci, ale nikdo nepracuje s atraktivitou povolání. Jde o to změnit něco, aby uchazečky, které ukončí základní školu, prostě a přirozeně chtěly nastoupit do 1. ročníku střední zdravotní školy.
A co by to mohlo být podle vás, ona atraktivita, zajímavý prvek...?
V první řadě zcela určitě finance, potom zlepšení a zkrácení systému zdravotního vzdělávání, navýšení kompetencí sester. Ony sice studují déle, ale kompetence mají stejné. A konečně něco, co ovlivnit nemůžeme, a to je narůstající nával práce, stresové prostředí, narůstající administrativa, a samozřejmě i narůstající nároky pacientů a jejich příbuzných. To je takový balík procesů, zvětšující objem práce v již tak stresovém prostředí.
Pomoc v nějakých formách ze strany MPSV v oblasti sociální podpory sester by se nenabízela? Např. byty, garsonky...?
To jde všechno zatím za námi. Ze strany ministerstva o ničem podobném nevím, ale faktem je, že my, všichni ředitelé nemocnic, se snažíme zlepšit příjemnost toho prostředí, optimalizovat podmínky nejen pro sestry. V našem případě konkrétně budeme budovat novou svobodárnu se studijním centrem, mateřskou školkou, příspěvky na důchodové pojištění, máme benefitní program. To ovšem v nějaké míře mají téměř všechny nemocnice, je to už samozřejmost.
Když už jsme u sester, máte koncepci intenzívnější péče o seniory, jejichž počet roste? Populace obecně stárne, starý člověk je většinou nejvíce nejproblematičtější, neboť nejvíc zatíží lůžko, pracovní čas...?
My jsme toho názoru, že starší pacienti by se neměli oddělovat, ale naopak by se měli integrovat, neměli by mít vyloženě speciální oddělení. I když chápu, že specifika tohoto životního období jsou jiná. Tak jako dítě není zmenšenina dospělého, je to úplně jiný obor s jinými problémy, tak lidé starší nebo senioři nejsou zvětšeninou tedy toho dospělého, mají jinou kvalitu problému. Já se domnívám, že vyčleňovat je z běžných principů léčby není správné.
Já jsem neměl na mysli vyčleňování z běžného systému léčby, ale poskytnout jim podporu, kterou člověk v lepší fyzické kondici nebo s méně příznaky únavy organismu nepotřebuje. Takže spíše následnou péči nebo preventivní ve smyslu, že předcházíme infarktu po šedesátce, mozkovým příhodám a podobně.
Nám se pro tyto případy osvědčila loni založená a nově zřízená domácí péče. Projekt, jako nemocnice sami provozujeme, se ukazuje jako velmi efektivní. Máme velmi dobré ohlasy. Pacienta, který není třeba sám schopen se o sebe postarat a musí být z důvodů kapacitních propuštěn, přijímá naše domácí péče. Jakmile dojde k nějaké nestabilitě ve vývoji onemocnění, je schopná okamžitě a pružně ho manifestovat do nemocnice a při zhoršení stavu okamžitě převzít zpátky. Je to samostatné středisko s vlastními kompetencemi a samostatnou smlouvou s pojištovnou.
V jednotlivých krajích zkoušejí využít metody Tradiční čínské medicíny (TCM), praktikovat je samostatně. Plánujete nějak zkoumat tyto možnosti? Hejtman Petera například podporuje spolupráci mladoboleslavské nemocnice s provincií Sečuan, podobné projekty jsou i v jiných krajích.
Zatím jsme o tom takhle nepřemýšleli. I když proti TCM nic nemáme, zaměřujeme se na západní způsoby medicíny, tzn. medicínu založenou na důkazech, ověřenou. Ale jak říkám, nemáme nic proti, spíše jsme o tom nepřemýšleli. Rozhodně bych se tomu nebránil jako doplňkové léčbě, ale v současné době to není naším úplně bezprostředním předmětem našich úvah. Jako primární otázku vnímám stabilizovat personál.
Daří se vám to?
Zatím ano, mám pocit, že se to daří, ale že bych mohl říct, že to máme bezpečně a definitivně zvládnuté, tak to bohužel říci nemohu.
Vy jste chirurg a specializoval jste se i na intenzívní péči. Jakou máte vazbu a zkušenosti se záchrankami? Jste nemocnice, kam se vozí náhlé případy?
Záchranky jsou v podobné situaci jako my, také mají problémy zejména s lékaři. My samozřejmě se záchrankou spolupracujeme velmi široce, každodenní počet příjezdů vozů záchranné služby rok od roku roste. K nám letos přijelo zhruba 2700 záchranek, do Kutné Hory asi 900, tzn. 3 500 záchranek za kvartál, což je hodně. Příčina je jednoduchá. Systém primární péče víceméně nefunguje. Záchranáři nemohou nic dělat, pokud si je pacient zavolá, tak ho musí přivézt, zejména pokud jedou bez lékaře. Zhoršuje to samozřejmě situaci na nemocničních ambulancích, kdy tito pacienti ze záchranek mají přednost při ošetření ,a přitom tíže jejich onemocnění tomu velmi často neodpovídá.
Kdybyste měl možnost udělat tři úkony, vydat tři pokyny nebo tři rozhodnutí ku blahu nemocnice, co by to bylo? Takovou zlatou rybku, kdybyste ulovil.
Tak především bych stabilizoval personál a přidal bych ve mzdách. Jak sestrám, tak lékařům. Doopravil bych nemocnici, to co chybí, je to asi 20% procent objektu a areálu, jinak je již celkem v pořádku. A třetí by bylo konstatování, že příjemné prostředí plus spokojený zaměstnanec a personál rovná se spokojený pacient. Tak by to mělo být!