MUDr. Dušan Mach: Na Ukrajinu bych se chtěl zase vrátit. Ale jako turista, říká primář novoměstské nemocnice

Pro primáře anesteziologicko-resuscitačního oddělení (ARO) novoměstské nemocnice Dušana Macha nejsou válečné události ničím neznámým. S násilím a utrpením se setkal již dříve, například při svých misích v Jemenu, kterých se účastnil coby člen organizace Lékaři bez hranic.

A pod záštitou stejné organizace se před nedávnem vydal na ukrajinské území. A jak sám říká, tahle válka se od těch ostatních do určité míry liší. Strach z ní je mnohem hmatatelnější. Tato válka je totiž doslova nadosah. „Odjížděl jsem na Ukrajinu brzy po začátku války. Měl jsem strašný pocit z toho, že se dostanu do válečné zóny obyčejným dopravním prostředkem. Že tam ze své rodné země dojedu jednoduše vlakem. Že je to tak blízko. Když jsem odlétal do Jemenu nebo do jižního Súdánu, cestoval jsem přes půl zeměkoule. Tohle bylo ale kousek od našich hranic,“ vysvětluje své pocity primář ARO Nemocnice Nové Město na Moravě MUDr. Dušan Mach.

První předzvěstí válečného běsnění bylo zřejmě setkání s uprchlíky…

Ty jsme potkávali všude. Jeli jsme na Ukrajinu přes Polsko. Čím více jsme se blížili k polsko-ukrajinské hranici, tím byla kumulace lidského utrpení větší a větší. Na hranici byly kilometrové kolony lidí, kteří prchali před válečným konfliktem. To na člověka hodně zapůsobí. Všude bylo obrovské množství žen a malých dětí. Byli tam ale i muži, kteří se přišli rozloučit. Dojemné příběhy manželů, rodičů a dětí, kteří se spolu loučí. Muži musí do války a ženy a děti utíkají do cizí země. Přitom desítky hodin čekají na hranici, kde si ani nemají kam dojít na záchod, umýt se…

Kam vedla vaše první cesta?

Do Lvova. Bylo to v době naší přítomnosti uprchlické centrum s totálně přeplněnými nádražími. Bylo to místo, kam se přestěhovala většina zastupitelských úřadů i všechny mezinárodní humanitární organizace. Uprchlíci tam nemají takřka žádné zázemí.

Vy už jste v zemích ve válečném stavu byl. Věděl jste, do čeho jdete. Je něco, co vás překvapilo?

Je to jiné. Na Ukrajině žijí nám blízcí lidé. Lidé s podobným životem, mající podobné zvyky i životní standard. Mluvící slovanským jazykem. Je to úplně jiný zážitek z války než třeba v Jemenu. Tam se dostanu velmi rychle z letiště autem do nemocnice a odtamtud pak šest týdnů nevystrčím nos. Dělám tam svou práci. Na Ukrajině jsme neustále cestovali. Nejprve na východ do Vinnycji, Bile Cerkve a pak na sever do Kyjeva. Viděli jsme válku očima obyčejných lidí. Byli jsme vystaveni opakovaným leteckým poplachům a útěkům do krytů, kde jsme často museli strávit noc.

Co bylo na Ukrajině vaším úkolem?

Náš chirurgický tým – já jako anesteziolog spolu s italským chirurgem a francouzským lékařem urgentní medicíny - tam byl z Lékařů bez hranic jako první. Mapovali jsme, jak můžeme pomoci. Navštěvovali jsme tamní nemocnice, mluvili jsme s jejich lékaři a řediteli a nabízeli jsme pomoc. Naše nabídka byla trojího druhu. Nabízeli jsme personální pomoc, protože jsme byli plně funkční chirurgický tým, který může okamžitě začít pracovat. A pak taky materiální pomoc.

A vaše třetí nabídka?

Ta se nakonec ukázala jako nejpodstatnější. Nabídli jsme jim trénink. Nemocnice nejsou připravené na ošetřování válečných poranění v tak velkém množství. Nejsou připravené na to přijmout okamžitě desítky lidí se střelnými poraněními. Každá nemocnice má nějaký traumaplán. Realita je ale nakonec zcela jiná. Úplně odlišná je situace v mírové době, když se nabourá autobus s desítkou zraněných, než když se nemocnice musí postarat o množství válečných zraněných, kteří přicházejí trvale. Péče o ně má trochu jiná pravidla. Musí se samozřejmě okamžitě vyšetřit a kategorizovat, musí se stanovit priority, kdo bude na sále ošetřený první, kdo jako druhý. A taky samotné ošetření probíhá úplně jinak. My jako lékaři se v takovém případě zaměřujeme na to, abychom zachránili lidský život. Pracuje se velmi rychle. Chirurg musí co nejrychleji zastavit krvácení a vyřešit největší problém. Definitivní ošetření se však odkládá na další dny. Pacienta stabilizujeme a poté ho předáme na jednotku intenzivní péče. Takto se musí ošetřit v co nejkratší době co největší počet zraněných. Chirurgové znají tento přístup pod anglickým názvem „damage control surgery“.

Tyto pacienty pak čekají další operace?

Jejich poranění se začnou definitivně řešit až druhý nebo třetí den. Jde o úplně jiný přístup, než jaký známe u pacientů v mírových podmínkách. Lékaři na něco podobného nejsou zvyklí. V našem týmu byl skvělý chirurg s obrovskými zkušenostmi z válečných konfliktů. Já jsem zase mohl nabídnout své zkušenosti s poskytováním anesteziologické a intenzivní péče ve válečné zóně. Takže jsme byli schopni tamní lékaře trénovat v tom, jak si zorganizovat práci. Ukázat jim, co a jak musí dělat. Tak aby zachránili životy, a stabilizované pacienty pak mohli odsunout. Aby mohli zachraňovat další.

Měl jste možnost sledovat válku i pohledem obyčejných lidí. Jak to vypadalo u ukrajinského hlavního města?

Lidé se tam stále snaží žít obyčejný život. Chodí po ulicích, nakupují… Všechny restaurace a podobná zařízení jsou zavřené. Není možné se někde posadit a dát si třeba pivo. Ale nakupovat se chodit musí, život běží dál. Pak začnou řvát sirény a oznamovat blížící se letecký útok. Lidé musí neprodleně do krytu. I to už je součástí života lidí na Ukrajině. Ne každá siréna znamená, že začnou padat bomby, ale je to varování. A je to také obrovský stres. To je taky důvod, proč už se deset milionů Ukrajinců sebralo a opustilo zemi.

Další miliony tam ale stále zůstávají.

A zůstávají v situacích, s nimiž si ne vždy dokážou poradit. Maminka s dětmi odjede, tatínek nastoupí k domobraně a prarodiče zůstanou doma. Oni se tam narodili a jsou rozhodnuti zůstat. To generuje další obrovské problémy. Většina seniorů je chronicky nemocná. Ale selhává primární péče. Nemá kdo předepisovat léky. A když ano, tak léky nejsou dostupné. Válka vystavuje obrovskému stresu všechny nemocné. Diabetiky, hypertoniky, kardiaky… Tyto problémy jsou skryté. Denně vidíme hrůzné snímky z okupovaných měst, ale tato stránka nám uniká. Je to obrovské neštěstí, kterému jsou vystaveny miliony lidí.

Podobně nešťastné příběhy, také často skryté, zažívají i uprchlíci.

Ani oni to nemají jednoduché. Když si člověk představí, že si vezme dvě tři tašky a musí opustit svůj domov a neví, co s ním vlastně bude, to je ta hrůza, která vlastně není z fotek vůbec vidět. Stačí se jednou vyspat v krytu na betonu a člověk má naprosto jasno v tom, o čem migrační vlna je. Já bych vzal svoje děti a utíkal bych. Jestli toto někdo zpochybňuje, neví, o čem mluví.

Jak je to se solidaritou mezi tamními lidmi?

Je tam obrovská vlna solidarity. Pomáhají si navzájem. Když jsme cestovali ze Lvova do Vinnycji, vezla nás tam zdarma dívka, co se rozhodla dělat řidiče pro humanitární organizace. Říkal jsem jí, že má moc hezké auto. A ona mi odpověděla, že není její. Že její auto je zaparkované v Irpini. Irpiň ale byla kompletně srovnaná se zemí, takže ona v té chvíli už žádné auto neměla. Přesto pomáhala. Studenti tam zase pomáhají s překladem. Všichni tam jsou připravení podat všem zdarma pomocnou ruku.

Vraťme se ale ještě k ukrajinským nemocnicím. Na jaké jsou úrovni, a je tamní zdravotní péče srovnatelná s naší?

Je na o něco nižší úrovni než zdravotní péče u nás. Nicméně nemocnice fungují a některé z nich jsou vybavené poměrně dobře. Jiné by si samozřejmě zasloužily poněkud oživit. Jak přístrojově, tak ze strany léků. Ale všechny nemocnice, které jsme navštívili a kde jsme pomáhali, byly připravené. Byly vyprázdněné, lékaři tam propustili všechny pacienty, které mohli. Nemocnice byly jak personálně tak prostorově nachystané na to, aby mohly ošetřovat zraněné. Paradoxně jsme občas přišli do prázdné nemocnice, která čekala na prvního zraněného pacienta. Ale i to k válce patří.

Takže si ukrajinští lékaři zatím vedou dobře?

Na mnoha místech určitě. Velice si cenili toho, že od nás dostali léky a materiální pomoc. A vítali, že jsme jim zprostředkovali naše zkušenosti z válečné zóny. Ještě těsně před odjezdem domů jsme pro ně vytvářeli prezentaci s výukovými videi s ukrajinskými titulky. Tu jsme pak rozesílali do nemocnic, kam jsme se nedostali.

Setkal jste se tam určitě s řadou lidí a každý z nich měl svůj příběh. Vzpomenete si třeba na někoho, kdo vás rozesmál nebo rozesmutněl?

Život tam, to je jeden příběh za druhým. Většinou jsou ale ta vyprávění smutná. Spíš bych chtěl dokumentovat rozměr lidského utrpení, které nemá hranic. Viděl jsem uprchlíky z Ruska, kteří se snažili dostat přes ukrajinsko-moldavské hranice. A byli stejně zoufalí, jako ukrajinští utečenci. Navíc měli ještě ten problém, že byli Rusové na ukrajinském území. Lidské utrpení prostě nemá hranice.

Počítáte s tím, že se na Ukrajinu zase vrátíte?

Chtěl bych se tam vrátit. Ale jako turista. Všem zemím, které takto trpěly, je potřeba pomoci. A my jim pomoci musíme. V tom by měla významnou roli sehrát i Evropská unie. A obyčejní lidé jim mohou pomoci tím, že tam třeba začnou jezdit na dovolenou.

                                                                                                                      Helena Zelená Křížová

www.nnm.cz