foto: www.zhkhk.cz/Mgr. Šárka Šatrová, ZHKHK
Když psychoterapeutka Šárka Šatrová začala před rokem spolupracovat s jičínskou nemocnicí, netušila, že nejvíce budou její služby žádat sami zdravotníci. Zatímco se v novinách psalo o bojovnících v první linii, sestry i lékaři na covidových odděleních se potýkali s dosud nepoznanou úzkostí.
„Byli jako plavci, kterým docházejí síly a potřebují se na chvíli přidržet doprovodného člunu,“ vysvětluje terapeutka svoji roli. Jedním dechem ovšem dodává, že první pomoc stačit nemusí. Těžké situace, kterých byli zdravotníci součástí, na mnohé z nich ještě dolehnou.
Kde vznikl impuls nabídnout psychoterapeutickou pomoc zdravotníkům?
Já jsem začala tak, že jsem nabídla nemocnici dobrovolnou pomoc účastí na anonymní krizové lince, kterou zřídilo psychiatrické oddělení loni na jaře. Měla jsem na starosti podvečerní čas a během telefonátů jsem si dělala statistiku, ze které jasně vyplynulo, že přibližně 90 procent volajících byli lidé z nemocnice, což mě překvapilo a uvědomila jsem si, že tato potřeba ze strany zdravotníků tu je. Z nemocnice pak začaly chodit přímo požadavky na terapie či mediace na některých pracovištích a na podzim jsem již začala ve své ordinaci pracovat přímo s jednotlivými zdravotníky, především lidmi z těch nejexponovanějších covidových oddělení. Bylo jasné, že pomoc akutně potřebují. V rámci své ordinace jsem jim proto dobrovolně nabídla bezplatnou krizovou intervenci. Bylo nutné je podepřít, když jim bylo nejhůř. Jen jsme hledali cestu, jak to udělat, aby to byl spíš bonus pro zaměstnance než status pacienta.
Koho ze zdravotnických profesí tato krize nejvíce zasáhla?
Byly to především matky od rodin, které byly silně exponované v práci, v situaci, kdy děti nechodí do školy, manžel řeší například pracovní a další problémy a do toho její náročný směnný provoz. Představte si, jak je matce, která jde do práce a doma je někdo, komu není dobře, kdo má starosti, děti se utápí, ztratily životní směry a cíle. Ona pak přijde do práce a tam je velké napětí, častá úmrtí, a navíc i organizačně vše složitější. A do toho můžou vstupovat vlastní obavy z nemoci nebo zdravotní potíže. To u mnohých žen vyústilo často do paniky nebo úzkosti. Nejsou to ovšem jen ženy, chodí za mnou i muži.
V nejexponovanějším období jsem slyšela od zdravotníků, že by ze všeho nejvíce potřebovali volno. Bylo možné jim pomoci přesto, že z té silně stresující situace neměli úniku?
Ano. Už jen tím, že to vše mají s kým sdílet. Terapeut by měl mít tu vlastnost, že nesoudí, zato naslouchá, což je více než že vás slyší. Já při terapii vždy vycházím z toho, co od klienta slyším a nikdy to nezpochybňuji. Pravda je vždycky subjektivní a tahle je ta jeho. Nemůžu mu říct, aby si vzal volno. Služby měli na druhou a do toho často nelehká a náročná situace doma. Volno je fajn, ale lidé, kteří jsou hodně vytížení, často ani nevědí, jak s tím volnem naložit. Setkávám se s tím, že např. muž manažer pak sedne na kolo a denně ujede 120 km na silničním kole. To sice může být dobrá kompenzace k celodennímu sezení v autě nebo u počítače, zároveň je to ale zase další honba za výkonem. Takže najít něco, co není o výkonu, a přesto si u toho může odpočinout je složité. Někdy pak člověka donutí k zastavení až nemoc.
Jak se podepsalo na psychice zdravotníků to, že se během pandemie setkávali se smrtí mnohem častěji než kdy dřív?
Domnívám se, že důsledek toho nás ještě čeká. Ještě se to v nich neusadilo. Oni aktuálně řešili to, co bylo pro ně nejžhavější – každodenní situace, každodenní rutina. Ale v podvědomí se to všechno ukládá. A následné úzkosti obecně přichází, když si po nějaké době řeknete: tak a teď jedu na měsíc na dovolenou, to je paráda! Tam vypnete, ale překvapivě přijde první zásah. A oni se ptají proč? Vždyť jsem byl na dovolené. Tato traumata mají dozvuk, přichází v takové vlně až poté. Takový posttraumatický šok nebo panická ataka jako důsledek stresové situace. Vidíme to například u rozvodů. Dokud lidé řeší vyrovnání, děti, konflikty, tak se drží. A první taková vlna je zasáhne až třeba rok po rozvodu, kdy jim najednou dojdou širší souvislosti.
Necítili zdravotníci pocit zmaru z toho, že se intenzivně starali o člověka, který nakonec i přes jejich usilovnou snahu boj s nemocí prohrál?
Ta beznaděj tam je. Od současného zdravotnictví jsme očekávali, že se dokáže s mnohým vyrovnat, máme nové možnosti, léky. Koronavirus nás zaskočil v tom, že najednou je tu něco, co nikdo není schopný ovládnout, rozumět tomu.
Co mají zdravotníci, kteří vyhledají Vaši pomoc, společného?
Úzkost, bezradnost, pocit, že chci z toho okamžitě pryč, ale čest mi to nedovoluje. Obava z vlastního selhání, spíše morálního. Jestli zůstat, jestli případné další a další vlny mohu ustát. Je ale zajímavé, že se většinou utuží v přesvědčení, že zůstanou. Ať už kvůli pacientům, kolegům nebo sami sobě.
Ptají se vás na radu? Na váš názor?
Ano, docela často dostávám otázku, co bych dělala já. Ale terapeut by neměl radit. Já jsem vystudovala také koučink a mohu tedy kombinovat, pokud je to vhodné, tyto dvě techniky. Vždycky je ale nejcennější, když své odpovědi nalézá klient či pacient v terapii sám. Někdy se stačí jen dobře ptát a nabízet klientovi nové úhly pohledu. Moc ráda používám narativní přístup, tedy vybudování a převyprávění jeho příběhu nově. Já mu nemohu říct, že to vidím jinak. Mohu ho ale pootočit tak, že on sám si uvědomí, že takto o věcech nikdy nepřemýšlel a dokáže na svoji situaci nahlédnout jinak.
Jak byste chtěla svou práci v nemocnici rozvíjet dál?
Jsem zaměstnaná jako psychoterapeut a krizový intervent na ambulanci psychiatrického oddělení, kdy mojí převažující náplní je péče právě o tyto pacienty. Ale během svého působení v nemocnici jsem si uvědomila, že bych mohla poskytovat také podporu i pacientům z jiných oddělení, kteří ji z různých důvodů potřebují. Může to být žena po potratu, onkologický pacient nebo kdokoliv, kdo cítí úzkost v souvislosti se svým pobytem v nemocnici. Jsem přesvědčená, že by tato služba mohla pomoci řadě lidí. Přijít za konkrétním pacientem, naslouchat mu, povzbudit ho. Nyní hledáme cestu, jak tento nápad uvést oficiálně do praxe.
Jak se covid-19 promítl do Vaší soukromé praxe?
Především mi narostl opět počet teenagerů v terapii. Z mých klientů tvoří nyní celých 40 %. Chybí jim sociální kontakt, ztrácí a nenachází životní cíle, doma jim všem, včetně rodičů, začíná být těsno. Dále mám velkou skupinu lidí, kteří po prodělaném covidu mají stavy úzkosti, které se jim buď vrátily z dřívějška, nebo se objevily nově, a to i přesto, že pro ně ta nemoc nebyla přímo život ohrožující. Souvisí to určitě i s mediálním tlakem, který na nás byl vyvinut. V tomto odvedly média velmi špatnou službu. Informace a dezinformace se objevují jedna přes druhou, lidé tak ztrácí mnoho energie tím, že se nadměrně věnují něčemu, co ovlivnit nemohou. Nejčtenější jsou jak známo bulvární deníky, protože lidé si potřebují přečíst o něčem, co je horší než jejich vlastní starosti, tím se odreagovávají ale jen zdánlivě. Doporučuji jim omezit sledování na minimum nebo některé zdroje úplně vypustit. A třetí skupinou jsou pak lidé, kteří se nestihli rozloučit se svými zemřelými příbuznými. Například s lidmi v pečovatelských domech či nemocnicích, kam nemohli chodit na návštěvu.
Jakou sílu má myšlenka?
Myšlenky mají velkou sílu, ale to, co je činí mocnými, je především způsob, jakým o sobě a svém životě smýšlíme. Jeden lékař mi vyprávěl svůj osobní poznatek, že pacienti, kteří jsou optimističtí a udrží si dobrou náladu, se zpravidla uzdraví rychleji než ti, kteří odevzdaně čekají na to, co s nimi zdravotníci udělají. Neméně důležitá je ale i síla a vědomí, s jakou emoci prožíváme. Obavy, strach, úzkosti prociťujeme intenzivněji a nějak snadněji. To ovšem ale rázem spouští nepříjemné fyzické pochody a k nemoci je jen kousek. Pokud tohle umí strach, proč by zcela opačné pochody, tedy cestu z nemoci do zdraví, nemohlo zajistit pozitivní myšlení, procítěná radost, štěstí, naděje či víra.
_______________________________________________________________________________
3 otázky pro primářku psychiatrie ONJ MUDr. Ivu Tláškovou:
Přinesla Vám pandemie více práce?
Přinesla a ještě přinese. U pacientů, které máme stabilně, jako jsou psychotici, je stav přibližně stále stejný, ale přibývají ti, na které doléhají těžkosti současné situace, takže je více úzkostných a depresivních lidí, projevuje se nadužívání alkoholu, chodí ale také hodně vystresovaných studentů, mladých lidí. Zajímavé jsou statistiky Národního ústavu duševního zdraví, kteří porovnávají studii z roku 2017 o výskytu duševních poruch v populaci a současný stav, kdy je velký nárůst všech sledovaných duševních onemocnění včetně rizika sebevraždy během lockdownu. Oni pracují s vysokými čísly, ale my to vidíme v našem menším měřítku stejně.
Jaký očekáváte po této stránce další vývoj?
Myslím, že dopad to bude mít roky. Naše životy se změnily, nic už nebude stejné jako dříve. Hodně to pošramotilo také vztahy, lidé se nemohli stýkat, nebo se odcizili, spousta lidí ztratila své blízké. Otázka je, jak se projeví dlouhé období online výuky. To vše uvidíme až časem.
Uvítala byste možnost psychoterapeutické péče o pacienty v náročných situacích?
Jednoznačně ano. Spolupráce mezi naším oddělením a některými dalšími odděleními v nemocnici již funguje. Někdy jsme voláni k pacientům, jejichž duševní stav se náhle zhorší. Umím si představit intenzivnější spolupráci s některými odděleními jako jsou například onkologie, neurologie či gynekologie. Lékaři by ale jistě brzy zjistili, že s pacienty, kteří tuto podporu dostávají, se jim lépe pracuje. Pacient je mnohdy stresován už tím, že je v nemocnici a pokud s ním někdo promluví o tom, jak se cítí, jak mu v té situaci je, hodně pomůže. Pokud by se tato spolupráce rozšířila, budeme ale pravděpodobně narážet na personální limity.
Autorka: Lucie Chytilová, Zdravotnický holding Královéhradeckého kraje
www.zhkhk.cz