Hospitálský řád sv. Jana z Boha „Ordo Hospitalarius S. Joannis de Deo“ je společenství laických bratří zasvěcených službě nemocným. Jejich převor Fr. Martin Richard Macek OH nám popsal, komu pomáhají a jak do dnešní uspěchané a často odosobněné doby zapadá milosrdenství.
Jakou ozvěnu dnes vyvolávají slova: milosrdenství, péče o bližního, služba?
V dnešní době si lidé jsou vědomi, že soucit spojený s konkrétní pomocí může přispět a přispívá k pomoci tam, kde je toho potřeba. Žijeme v moderní době hospodářského rozvoje a spolupráce napříč všemi státy ve světě. V době svatého Jana z Boha byla informovanost obyvatel velmi omezena. Dnes nám moderní komunikační technologie dávají možnost se zapojit do pomoci tam, kde bychom toho jinak nebyli schopni. Přesto, že životní standard se stále zvyšuje, jsem si jist, že se i prohlubuje citlivost pro pomoc těm, kdo ji potřebují. Důkazem solidarity je otevřenost obyvatel vůči charitativním akcím, které jsou různě neziskovými organizacemi vyhlašovány. Samozřejmě hovořím o většinovém obyvatelstvu, protože se mezi námi vždy najdou i ti, které zajímá především jen jejich osobní život.
Kdo jsou vaši spolubratři, členové Milosrdných bratří? Hledali cestu, mají vyvinutější cit pro druhé? Jak byste je charakterizoval?
Moji spolubratři, stejně jako já, se rozhodli žít v komunitě a sloužit těm, kteří to potřebují. Zde bych chtěl vyzdvihnout dva aspekty tohoto rozhodnutí. Jednak je to služba bližnímu, která se odráží ve slibu hospitality, jenž je jedním z našich čtyř slibů. Tento nás zavazuje, že nemocný je pro mne prioritou. Dal bych příklad - s jakou radikalitou naplnění tohoto slibu přistoupili moji spolubratři z Afriky, když ošetřovali nakažené virem ebola. Přesto, že jim bylo jasné, že choroba není léčitelná a že proti ní nedisponujeme žádnou vakcínou, zůstali u nemocných i v době, kdy se sami nakazili, až do vlastního vyčerpání. To je pro mne absolutní naplnění hospitality - lásky k bližnímu. S těmito extrémními případy se však nesetkáváme vždy a všude. Nicméně nás tato služba zavazuje zůstat u nemocného v každé chvíli. Nemyslím si též, že by se bratři věnovali nemocným více, než jiní zaměstnanci. Takovéto hodnocení bych nechal na pacientech samotných. Znám mnoho spolupracovníků, kteří se s láskou věnují těm, co to potřebují, nad rámec svých povinností. Konečně druhý aspekt je odevzdání se Bohu, žít v komunitě s určitým režimem - řádem. Tento druhý aspekt bych viděl v dnešní době, zvlášť mezi mladými lidmi, jako daleko problematičtější. Zřeknutí se vlastní rodiny pro Boží království, pro službu Bohu. Asi největší obava je ze ztráty vlastního rozhodování. Tato zřeknutí však odkrývají nové možnosti realizace a člověk dostává od Boha i plno darů pro tuto službu. Nežijeme již v době středověku, dnes mají řeholní komunity významný zájem na formování a osobnostní růst každého člena a dávají mu k tomu potřebné prostředky.
Řád existuje víc než půl tisíciletí. Nacházíte něco, co je v lidském údělu, nebo utrpení, stále stejné, opakující se?
Nemoci a utrpení se v dějinách lidstva stále opakují. Toto utrpení má ve velmi hrubém chápání dva důvody. První je lidmi neovlivnitelný, nebo jen málo. Jedná se o nemoci a následné utrpení, jako je tomu například v Africe, které vychází z daného regionu a stavu zdraví obyvatel. Obyvatelstvo, které má i nižší hygienické návyky, vychází z historické kultury lidí. Druhý důvod je zdravým rozumem těžko pochopitelný. Jsou to veškeré nemoci a utrpení zapříčiněné válkami, teroristickými útoky a podobně. Vědomě se jedna skupina lidí snaží dosáhnout svých zájmů, na úkor lidského utrpení jiných a až na úkor smrti druhých. Tento druhý důvod je jen těžko pochopitelný, protože ani ve světě zvířat taková agrese neexistuje. Samozřejmě jen na úrovni zachování a uživení daného druhu, což je ve sféře zvířat přirozený vývoj. První důvod je ovlivnitelný jen větším zájmem rozvinutějších zemí o ty chudší a vzájemnou pomocí. To se myslím i děje. Druhý důvod se v dějinách lidstva též opakuje, bohužel. Zde je zcela pokřivená morální hodnota člověka a úcta k druhým.
Pomáháte po celém světě, nyní i proti epidemii eboly v Africe. Jak je řád propojen s mezinárodními společenstvími pomoci? Spolupracujete například s Červeným křížem, Charitou, Člověkem v tísni a dalšími?
Ve světě spolupracujeme s různými zdravotními neziskovými organizacemi. Jsem přesvědčen, že to ani jinak není možné. Jsou oblasti, které státy zajišťují málo, nebo nedostatečně. A to z různých důvodů. Situace v západní Africe je tomu příkladem. Zde nejsou státní organy schopny vzniklou epidemii řešit, není vybudovaný alespoň základní funkční sociální systém rovný pro všechny a zdravotní péče není též všem dostupná. I z těchto důvodů se místí obyvatelé utíkají k jiné formě léčby. Naše nemocnice v Sierra Leone a v Liberii byly v loňském roce postiženy virem ebola, kde nám zemřelo 18 spolubratří a spolupracovníků. Nemocnici jsme museli zavřít. Celou vzniklou situaci jsme řešili na té nejvyšší možné úrovni - v Římě. Odpovědnost za místní obyvatelstvo byla provázena odpovědností za personál, který jsme zde měli. Během doby, kdy byly nemocnice uzavřené, jsme stále personál vypláceli, protože jinak by se dostal na sociální dno a vyskytl by se další problém. Po vleklých problémech, desinfekci celého zařízení a povinné karanténě jsme nemocnici v Libérii zase mohli otevřít. Našim cílem je zajistit ošetření pacientů. Ebolu jako takovou cíleně neřešíme, nicméně musíme mít v našich zařízeních pro tyto případy připravená lůžka na přísně izolovaných infekčních odděleních. V tomto směru spolupracujeme s organizací Lékaři bez hranic, která se této epidemii cíleně věnuje. Naším cílem je však zajištění základního zdravotního ošetření a tím i snížení dalších možných zdravotních komplikací až epidemií.
Jak fungují nemocnice a zařízení vámi zřizované u nás?
Provozujeme nemocnici ve Vizovicích. Tato byla po pádu komunismu v polovině roku 1993 znovu obnovena jako první církevní nemocnice v naší zemi. Zařízení je poměrně malé, je zde 65 lůžek dlouhodobé péče. Jsou však stále využita. Součástí nemocnice je i komplement ambulantní péče: rentgen, interna a rehabilitace. Poslední jmenované oddělení je na vzestupu a nabízí jednak hospitalizovaným pacientům, tak i ambulantním stále se rozšiřující nabídku rehabilitační péče. Personál nemocnice je neustále školen a naší prioritou je individuální přístup. Protože je nemocnice církevní, klademe důraz i na duchovní servis a spolupracujeme s vizovickou farností. V nemocnici funguje pastorační komise, jsou nabízeny svátosti, jednou týdně se slouží mše svatá. Pacienti mají též možnost sledovat mediálně přenášené bohoslužby na velkoplošné obrazovce. Péče, kterou poskytujeme, je zasazena do historické budovy, v jejímž okolí je krásná zahrada. To jen umocňuje fakt, že je naším cílem, vytvořit maximálně klidné a vlídné prostředí pro naše pacienty.
Co vám chybí v české medicíně a systému zdravotnictví?
Nechtěl bych tuto otázku bagatelizovat či paušalizovat na všechna zařízení, nicméně mi v českém zdravotnictví chybí více odpovědnosti vůči někomu, kdo je mi svěřen. Byli jsme v minulých letech bohužel svědky, kdy si zdravotní personál může prosazovat vlastní cíle na úkor těch, kdo právě pomoci potřebují. Pro náš řád je nepřijatelné, aby se takovým způsobem postupovalo. Práce s člověkem je přeci jen něco jiného, než když "zastavím výrobní pás". Dále si myslím, že máme rezervy v týmové spolupráci. Každý pracovník tohoto zařízení má určité pracovní zařazení a i určitou odpovědnost. Tu nejvyšší odpovědnost, která je spojena i s výsadou směřování zdravotního zařízení má potom management. Nicméně každý je zde potřeba. Když se nezatopí, nebo když se špatně uvaří oběd, má to na pacienta velký vliv. Není to jen o práci lékařů, ale týmu jako celku. Asi ta nejvíc nešťastná situace může nastat, když je chod zařízení politicky ovlivňován.
Daří se vám vyhledávat, prosazovat či podporovat i metody preventivní, následné nebo léčebné péče, účastnit se aktivně rozvoje medicínské péče, z hlediska odborného, výzkumného...? Jsou mezi milosrdnými bratry i lékaři?
V naší komunitě v Brně máme jednoho lékaře, který si v současné době dodělává atestaci. Lékaři jsou však i v jiných komunitách či provinciích jako je Polsko, Itálie či Španělsko. V oblasti výzkumu pracují naši bratři jen výjimečně. Nicméně je snaha každého z nás ze své pozice a v rámci své odbornosti přispívat k rozvoji péče o člověka. Každá doba nese své požadavky. Proto hledáme cestu, jak na ně včas dobře reagovat. Zmínil bych možná jeden příklad, když se v naší rakouské provincii v současné době velmi aktivně věnujeme rozvoji a zvýšení standardu ošetřovatelské péče a jeho kvalitní funkce. Jednak aby náš pacient dostal tu nejkvalitnější službu a personál mohl využívat dostupnou moderní technologii,ale zároveň aby zůstal u pacienta a nevytvářel se jen soubor standardizovaných úkonů.
Milosrdní bratři v osobě C. Opitze byli průkopníky medicíny a léčby. Studujete i metody nekonvenční a alternativní medicíny, tradiční čínské medicíny, etnické místní zkušenosti?
Samozřejmě není naším cílem zůstat stát na jednom místě. Snažíme se hledat i jiné možnosti léčby. Dnešní doba nám nabízí a tak trochu vnucuje moderní medicínu, která má za sebou obrovský kus cesty. Jenže si nejsem jist, zda budoucnost medicíny spočívá v tom, že svěřím pacienta do "rukou" přístrojů a budu čekat, až mi "vypadne zdravý pacient". Jistě to může pro mne být přínosem, ale nevytěsňoval bych právě tu medicínu tradiční. Protože jsme řádem působícím po celém světě, můžeme sbírat i zkušenosti z oblastí Asie, jižní Ameriky či dalších regionů. Zde se utvářela medicína po mnohá staletí.
Kdo a proč je letošním oceněným a obdrželi Cenu Celestina Opitze, zakladatele anesteziologie?
Komise vybírá na základě nominací od široké veřejnosti zpravidla dva laureáty, kteří jsou vyzváni k převzetí tohoto ocenění. Komise se snaží vybírat osobnosti z různých míst a z různých úrovní lidské pomoci. První letošní oceněný, P. Petr Hruška, katolický kněz, který je spoluzakladatelem a předsedou správní rady obecně prospěšné společnosti Hospice sv. Jiří, mobilního hospice v Chebu. Vybudoval charitativní činnost na Chebsku a slouží jako duchovní u nemocných. Druhou oceněnou je paní Marie Ovesná, která se svým manželem pečuje o maminku svého manžela, která trpí Alzheimerovou nemocí. Kromě toho vychovávají devět dětí, z nichž dvě jsou v pěstounské péči. Příklad jejich přístupu integrace stáří a aktivizace mládí je pro dnešní společnost velmi důležitý. Zároveň to chápu i jako podporu pro mnoho takovýchto rodin, které se o nemocné členy rodiny již starají.
Jan Hovorka