Mladí lékaři to nemají lehké, a ještě těžší, pokud se jedná o partnery, jako je tomu u čerstvě vystudované Jany Horváthové a ortopeda Miloslava Rouska z trutnovské nemocnice. I přes všechny chyby a problémy, které vidí oba dva v životě i ve své profesi, jsou oba rozhodnutí: Nevzdávat se a věnovat se tomu, co má opravdový smysl.
Stát se lékařem není jednoduché. Mnoho let studia, které pokračuje zase těžkou prací, odpovědností, a neustálým učením se nových věcí. Co člověka motivuje školu dokončit a v profesi setrvat?
Jana: Mohu zatím odpovědět pouze na první část otázky, ale pro mě je to postupné stoupání po schodech, a jakmile překonám stupínek, chce se mi stoupat dál a vědět a učit se víc. Stupínky byly u mě zatím jen zkoušky - můžu říct, že nejvíc mě posunuly dopředu ty zprvu neúspěšné, protože když to člověk nevzdá a vyburcuje všechny síly, co mu ještě zbyly (i když už si myslí, že žádné nejsou), a pak úspěšně ze zkoušky odchází, je to výhra hlavně uvnitř sebe sama.
Miloslav: Smysluplnost. Doktořina je pro mě nejsmysluplnější lidská profese. Člověk je - někdy chtěně, někdy nechtěně - zapojený do příběhu jiných lidí a to s sebou nese zvláštní adrenalin – s hořkou příchutí při neúspěchu a sladkým zadostiučiněním, když se daří.
Nosíte si jakožto dva mladí lékaři práci také domů? Povídáte si spolu o ní?
Miloslav: Ne, práci se snažím nechat v bílém plášti ve skříni, domů ji nechci. Práce a živobytí mladých lékařů závisí na přesčasové práci – službách, což náš čas trávený v práci oproti běžné populaci násobí bezmála dvěma… chtělo by se vám povídat o publicistice po 14 hodinách psaní každý všední den?
Jana: Všechno zajímavé, co jsem zatím na stážích v nemocnicích zažila, jsem Mílovi vyprávěla, protože je to pro mě všechno nové a jsem takový „sdílecí“ typ. Nicméně je mi jasné, že s přibývajícími roky a počtem hodin v práci povídání o ní určitě nebude tak časté, ale věřím, že zajímavé momenty, o které v medicíně není nouze, si sdělíme. Díky povídání o endoprotézách mě u státnice z chirurgie musel profesor utnout, jelikož jsem mluvila už moc dlouho. Když ale přijde přítel po celodenní ambulanci, tak hovory o práci nezačínám a radši ho nechám v tichosti a jdu vymyslet něco k večeři.
Jaké jsou dnes největší problémy mladých lékařů?
Jana: Už sehnání volného místa na obor, který si mladý lékař vybere, je těžší, než se zdá. Např. na menší obory, jako je oční, kožní... Končí pak často na interně, kterou by si třeba ani nevybral. Na druhou stranu, interní kmen nabízí dostatek možností, kam se vydat dál, např. i na praktického lékaře… Co mi přijde ale jako jeden z největších problémů je to, že je absolvent hozen do vody a snaží se často jen svépomocí plavat, někdy více někdy méně úspěšně, a není u něho nikdo, kdo by se mu soustavně ze začátku věnoval, radil mu a dohlížel na něj. Často je na oddělení nedostatek lékařů, a tak není čas ani prostor pro věnování se nováčkovi. Samozřejmě starší kolegové a primář oddělení tuto „funkci“ mají, ale nestačí to. Začínající lékař by se přece neměl bát se zeptat, a to i opakovaně. Často mladí lékaři začnou sloužit po velmi krátké době, kdy na to ještě nejsou připraveni. A myslím, že to není dobré ani pro ně, ani pro pacienty. O nástupním platu se rozepisovat nebudu… Teprve budu nastupovat do práce, takže pevně doufám, že narazím na staršího kolegu, od kterého se hodně naučím a který hlavně bude ochoten mně svoje zkušenosti předávat, protože medicína se jen z knížek učit prostě nedá,ale bohužel většina mých kolegů ze školy, kteří už pracují, nemá zrovna dobré zkušenosti…
Miloslav: Málo volného času – již zmíněné dvě zaměstnání, málo peněz – opět vezmu-li v potaz úvazek 1,8 a hektické a chaotické postgraduální vzdělávání.
Myslíte, že pokud jsou oba partneři lékaři, je to spíše těžší nebo lehčí? S plánováním volného času, tím, jak jej společně trávit, nebo i třeba s plánováním rodiny...?
Jana: Zatím to vidím jako výhodu, protože co se týče povolání se navzájem chápeme, ale obecně se říká, že výhodnější je pár lékař-sestra. Nevím, teď už se s tím nedá nic dělat. Každopádně až budu sloužit noční služby, bude to chtít dobrou organizaci času, abychom si doma nepodávali jen kliku. Ale už jsme s Mílou zvyklí trávit spolu volný čas, takže věřím, že si ho na sebe najdeme vždycky. Pro jistotu jsme si ale zvolili alespoň jedno odpoledne i s večerem v týdnu(mimo víkend),kdy jsme jen spolu a trávíme ho sportem nebo procházkou se psem na horách.
Miloslav: Dva lékaři – partneři, to je jeden z nejtěžších a možná i nejrizikovějších životních modelů. Ale to je I medicína samotná. Koho by bavilo, kdyby to bylo jednoduché a idylické?
Obecně založení rodiny je u lékařek velké téma. Jako pár lékařů je skloubení kariéry a rodinného života ještě těžší, je to tak?
Jana: Určitě ano. Muže-lékaře tohle téma moc netrápí, zato pro ženu-lékařku je to hodně složité a plánování rodiny se pak podobá spíš scéně z Básníků, kdy po dovolené v Jugoslávii následuje první dítě… Ale bohužel se s tím asi nedá nic dělat. Možná je lepší založit rodinu hned po skončení fakulty a teprve potom sbírat zkušenosti a připravovat se k atestaci bez přerušení, ale kolik absolventů je na tom finančně tak dobře, aby si toto mohli dovolit? Za prvé k této skupině nepatřím a musím říct, že se po dlouhých letech učení do práce docela těším a hlavně jsem ráda,že se budu specializovat už na určitý obor, což se během studia neděje. Pak bývá problém, jestli když 2 děti, tak rychle po sobě nebo s větším věkovým rozdílem. Nemáme zatím naplánováno, kdy rodinu založíme a je to spíš na mně, takže uvidíme, ale skloubit to určitě chceme. Zatím máme kocoura a psa.
Miloslav: Je to tak, když někde přidáte, někde musíte ubrat. Ale pokusíme se společne tu starou pravdu překonat.
Jak jste se rozhodovali při výběru oboru, který nyní děláte?
Miloslav: Ortopedie je chirurgický obor velmi sympatický svou rozmanitostí a v neposlední řadě atraktivní potenciální možností soukromé praxe.
Jana: Chtěla bych zkusit ARO. Je tam tenká linie mezi životem a smrtí a ráda bych si vyzkoušela, jestli mi to půjde. Rozhodovat se ve vteřině, zachránit život, ale i smíření se se smrtí… ARO obsahuje také hodně interny a ta mě baví, protože dává smysl. A anesteziologie je obor, který se mi pro ženu zdá hezký. Na druhou stranu, dělala bych ráda jakýkoliv obor, který by mi alespoň trochu šel. Když na mě ARO bude moc psychicky náročné nebo mně to zkrátka nepůjde, můžu si zvolit dráhu rehabilitačního lékaře, kde bych měla výhodu studia fyzioterapie, ale zatím si stojím za AREM. Tak uvidíme.
A co další zájmy? Máte na ně vůbec čas?
Miloslav: Času je nemilosrdně málo. Moje neživá, živoucí láska jsou hory – a abych si je mohl užívat co nejvíce, musím po nich běhat a jezdit co nejrychleji – v keckách nebo na lyžích.
Jana: Mám za sebou poslední prázdniny, takže času na zájmy bylo dost, ale paradoxně stíhám víc věcí, když jsem plně vytížená a když mám hodně volného času, mám sklon k lenivění. Jako malá jsem milovala koně a dlouho jsem se jezdectví věnovala, ale to je koníček bohužel velmi časově a finančně náročný, takže si ho nechávám v záloze pro budoucnost. Jinak ráda si zajdu zaběhat se psem do přírody, na tenis, na hory, v zimě na sjezdovky, běžky a od letošních Vánoc, kdy jsem od přítele dostala skialpy, tak i na ty, ale to jen když si najde čas a vytáhne mě na výlet po horách, sama po vršcích si netroufám. Od tatínka k promoci jsem dostala zrcadlovku, takže to je takový nový zájem, jsem ještě úplný začátečník, ale baví mě to, těším se už na podzim, to je krásné světlo i barvy a na Rýchorách (naše oblíbené místo ve východních Krkonoších) je nádherně.. Taky ráda vařím a peču.
Je něco, co byste ve vaší nemocnici rádi změnili? A co se vám naopak líbí?
Miloslav: Neměnil bych rodinnou atmosféru a jídlo ve čtvrtek, ale drobné, vesměs individuálně – personální změny bych zde uvítal, to nutno podotknout.
Jana: Nemůžu odpovědět.
Co je pro mladého lékaře na začátku nejtěžší? A je to v něčem lepší – třeba že máte blíž k některým pacientům?
Jana: Nedokážu zatím odpovědět.
Miloslav: Na začátku je nejtěžší všechno, vstáváním na hlášení o 7. hodině počínaje, konče prvním pokusem o samostatnost. No a práce s nemocničním počítačovým systémem? Horor.
Když můžete takto srovnávat, máte pocit, že v oboru je velký rozdíl mezi lékaři a lékařkami? Ať už v přístupu k nim, nebo v tom jejich?
Jana: Jsou jistě rozdíly, určitě obecně v chirurgických oborech. Myslím, že se žena v takovém oboru musí více snažit než muž, aby ji kolegové vzali mezi sebe a uznávali ji. Co jsem měla možnost vidět na stážích na ARO, tak mi síly připadaly celkem vyrovnané a i to se mi na tom líbí, není tam důležitá fyzická síla jako třeba v ortopedii. Obecně si myslím, že žena i muž mohou dělat výborně jakýkoliv obor,když pro něj mají vlohy.
Miloslav: V chirurgických oborech jsou dámy v menší nevýhodě, ale o to větší uznámí a respekt zasluhují, jsou-li ve svém konání úspěšné. Rozhodující je pro mě odpověď na otázku: Nechám sebe nebo své blízké od této bytosti léčit/operovat nebo ne? Na výslednou odpověď nemá pohlaví žádný vliv, rozhodující je atribut kvality, zkušenosti a důvěry.