MUDr. Kvetoslava Kotrbová, ředitelka KHS České Budějovice: „Důležitá je ohleduplnost a osobní zodpovědnost.“

MUDr. Kvetoslava Kotrbová, ředitelka KHS České Budějovice: „Důležitá je ohleduplnost a osobní zodpovědnost.“
foto: Archiv K. K./MUDr. Kvetoslava Kotrbova
22 / 08 / 2020

Krajské hygienické stanice v celé republice prokázaly význam a nezastupitelnost jako informační a odborná centra. Minulé měsíce byly prověrkou pro mnoho dalších pracovišť, ale hygienici se ocitli ve světle reflektorů. Na jejich slova, výzvy i upozornění čekal doslova každý.

Mnohé z nich čeká modernizace, soustředěnější propojení s informačními sítěmi, zajištění pružnějšího provozu. To je ale normální vývoj, jen urychlený extrémní situací. Pracovištěm, které skvěle obstálo v náročné situaci, která zasáhla i Jihočeský kraj, je Krajská hygienická stanice České Budějovice. Na otázky nám odpovídala ředitelka, doc. MUDr. Kvetoslava Kotrbová, PhD.

Splnily a plní KHS svou roli - zajistit prevenci, chránit před onemocněním a informovat?  KHS informovala soustavně, přehledně a pravidelně. Ocení to obyvatelé, máte zpětnou reakci?

My jsme ještě před tím, než se do Evropy dostaly první pozitivní osoby, začali o nutnosti ochrany a prevence informovat jihočeské hoteliéry a subjekty cestovního ruchu, protože jsme očekávali rizika primárně ze strany zahraničních turistů v centrech, jako je Český Krumlov nebo Hluboká. V prvních dnech po zavlečení infekce jsme vydávali třeba i tři tiskové zprávy za den, protože rychlé validní informace byly v tu chvíli rozhodující. Bylo nutné edukovat veřejnost, poskytovat informace, týkající se správného chování, nutnosti používání ochranných prostředků a samozřejmě ji i uklidnit, protože obavy nejen starších spoluobčanů byly logické. Postupně, jak se usazoval systém zpracovávání epidemiologických dat, jsme přešli na denní frekvenci večerní tiskové zprávy a sumáře, který zahrnuje údaje za posledních dvacet čtyři hodin. Plus samozřejmě odpovědi na individuální dotazy jednotlivých redakcí. Od února tak informujeme denně včetně sobot a nedělí. Novináři si zvykli, že jim tyto informace pravidelně chodí z mého e-mailu z domova běžně v osm, v deset večer, protože zveřejňujeme pouze verifikované informace a prověření údajů, které například laboratoře hlásí do centrálních systémů on-line, vyžaduje z naší strany více času. Ale to, že se naše tisková zpráva, i přes pokročilou hodinu, objeví do několika minut na webech klíčových jihočeských médií, svědčí o tom, že veřejnost má o informace zájem.  Redakce se občas večer zeptají, do kolika hodin mají tiskovou zprávu očekávat, aby stihli uzávěrku. Šéfredaktorka jednoho z hlavních regionálních titulů mi jednou na mou omluvu, že se to dnes protáhne, odpověděla, že rádi počkají, protože se jim vždycky po zveřejnění přehledu zvedne sledovanost. Ale co považuji za důležité je fakt, že díky partnerské spolupráci s jihočeskými médii se nám podařilo edukovat Jihočechy a přesvědčit je, jak důležitá je ohleduplnost a osobní odpovědnost a díky tomu jsme po dlouhé týdny dosahovali v kraji tak dobrých výsledků. Stále máme nejnižší relativní výskyt ze všech krajů, ale od začátku července, kdy v Jihočeském kraji zbývalo už pouze do deseti pozitivních osob, nám do statistik zasahují především zahraniční pracovníci a importovaná onemocnění.      

Mají všechny KHS stejné metody a podmínky pro informování obyvatel?

 To skutečně nemohu ze své pozice posoudit, každý z ředitelů KHS má samozřejmě své nástroje, postupy a priority.  Například naše KHS nemá tiskového mluvčího, ale k odborným výstupům se vyjadřují určení odborní pracovníci. Za zcela klíčové ale považuji budování dobrých vztahů a důvěry nejen s médii, ale i s kolegy z Jihočeského kraje, z krizového štábu a ze všech složek integrovaného záchranného systému, s řediteli nemocnic, se starosty dotčených obcí… To je základ úspěchu při řešení konkrétních problémů, ale i v oblasti komunikace. Když novináři vidí, jak se snažíte, že vám o něco jde, jak těžké to někdy moji kolegové v terénu mají, ale i to, jak dokážeme jednotlivé problémy zvládnout a že se jim snažíte poskytovat skutečně rychlé a věcné informace, sami se stávají tím, kdo vám aktivně a profesionálně pomáhá svými otázkami a výstupy v osvětě a šíření edukativních informací, které jsou prospěšné pro celou společnost. Spolupracujeme s kolegy z tiskového odboru kraje, složek integrovaného záchranného systému a nemocnic, využíváme navzájem, pokud je to ku prospěchu věci, vlastních nosičů k šíření informací a myslím, že tato úzká spolupráce a otevřenost má pozitivní vliv i na náladu veřejnosti, která přeci potřebuje mít důvěru k těm, kteří mají za úkol chránit jejich zdraví.  Za nesmírně důležitou považuji videokonference se starosty obcí s rozšířenou působností a především přímou komunikaci se starosty či manažery dotčených firem a institucí. Chápu jejich odpovědnost a to, že potřebují naši radu a pomoc.  

Co bylo na jaře na počátku pandemie největším problémem?

Nedostatek validních informací a zkušeností s chováním tohoto typu viru.  Některá rozhodnutí jsme museli dělat jen na základě intuice a zkušeností. Ale to byl obecný problém hygieniků a epidemiologů ve všech zemích. My jsme jako jedna z prvních hygienických stanic zavedli ještě před nástupem pandemie u nás informační linku pro veřejnost. Sloužila jsem první víkendovou službu a valily se na nás desítky telefonátů Jihočechů, kteří se vraceli z benátského karnevalu nebo lyžování v Alpách a my jsme podle mapy a místa jejich pobytu museli definovat míru rizika, zda se mohli nakazit a jaký postup jim doporučit. A nakonec prvními případy v kraji nebyli zahraniční turisté ani naši v Alpách, ale jihočeští pendleři, kteří pracovali v Rakousku a Bavorsku. A my v krajích jsme jako první museli ukazovat rozhodnost, vzít na sebe odpovědnost a začít umísťovat první rizikové kontakty do karantény a později do izolace či v řádu dnů rozvinout síť odběrových míst pro testování. Řadu rozhodnutí a opatření jsme v kraji udělali opravdu včas a razantně a to byl podle mne důvod, proč se nám podařilo držet tak nízký relativní výskyt. Nerada ale vzpomínám na případy, kdy onemocnění proniklo do nemocnic a zařízení pro seniory, tady cítíte odpovědnost a závažnost rizik v plné intenzitě.             

Dost často se objevují stížnosti na pomalost, neochotu a těžkopádné jednání některých KHS. Má HS sloužit jako úřad, nebo flexibilní, pohotovostní pracoviště?

Samozřejmě jsme úřad, konáme v intencích služebního zákona, vydáváme rozhodnutí podle správního řádu a řady dalších zákonů, ale zároveň postupujeme dle zákona o ochraně veřejného zdraví. Musíme proto stíhat obojí. I když naléhavost a závažnost situace už půl roku vyžaduje, abychom primárně řešili koronavirus, který se nás neptá, jak a zda na to máme dost sil. Na naší KHS se na práci protiepidemického odboru v celém kraji běžně podílí jedenadvacet lékařek a odborných referentů. Záhy po nástupu pandemie jsme je museli posílit o kolegy z dalších odborů, abychom zvládali depistáže, protože na rychlosti trasování závisí, zda se vám podaří zachytit a minimalizovat problém v jeho počáteční fázi. Z dalších oddělení jsme proto převedli více než čtyřicet kolegů, takže na řešení koronaviru se podílelo na pětašedesát pracovníků, to je více než polovina všech odborných pracovníků celé KHS.  A podobně museli postupovat i kolegové v dalších regionech, aby to nepředstavitelné kvantum práce a informací zvládali. Víte, pracuji v hygienické službě téměř pětatřicet let, ale na to, co prožíváme posledních sedm měsíců, na to vás nepřipraví žádná škola ani sebedelší praxe. Tlak na nás a naše kolegy je obrovský a každá nedůslednost je okamžitě vidět. Ale svou práci zvládáme, i když to enormní nasazení trvá už opravu dlouho a nárůst nových případů a vznik velkých ložisek v posledních týdnech zvyšuje riziko, že něco můžete opomenout nebo že něco trvá zdánlivě dlouho. Je to vždycky o lidech, vztazích, organizaci práce. A proto jsem tolik vděčná za partnerské prostředí, jaké se nám podařilo v jižních Čechách v rámci krizového štábu kraje nastavit.          

Není systém práce KHS už přežilý, do letošní pandemie vlastně nijak výrazně do života společnosti nemusely zasahovat? 

Nevím, zda je možné označit jako přežilé něco, co je prověřené, efektivní, účinné a za co v praxi reálně nemáme náhradu. Depistážní postupy samozřejmě běžně používáme v rámci řady jiných činností, které ale nikdy nebyly pod takovým mediálním drobnohledem a veřejnost o nich proto příliš neví. To ale neznamená, že je nevykonáváme a že nejsou důležité. Samozřejmě že nové technologie mohou některé procesy, třeba vzpomínkové mapy v rámci trasování, významně urychlit. V současné situaci jsou ale stále efektivním doplňkem, nadstavbou klasických procesů, které mohou vykonávat jen epidemiologové se zkušeností. Nemohou je plně nahradit, ale synergicky doplnit a vylepšit. Telefon, tužka, papír a řízený rozhovor, jak se v médiích zkratkovitě uvádí, zůstávají základními pracovními nástroji epidemiologů všude ve světě.      

 

Máte zkušenosti a srovnání ze zahraničí, jak podobné instituce fungují, jako mají pravomoci?

Myslím, že instituce členských států ECDC pracují na podobných principech. Neznám rozsah jejich kompetencí, ale pravidelně pracujeme s jejich informačními výstupy, my v Jihočeském kraji především s daty rakouských kolegů a Kochova institutu v Německu, podobně jako oni využívají prostřednictvím evropské informační sítě data naše. V souvislosti se zahraničními, především agenturními pracovníky, jsem v případě řešení zvýšeného výskytu onemocnění v konkrétních jihočeských firmách spolupracovala přímo s ambasádami dotčených zemí a musím pochválit jejich věcný přístup.   

 

Co by měli lidé nejen dnes a nejen v Jihočeském kraji dodržovat, bez výzev a příkazů?

Stále opakuji, a to platí obecně nejen pro Jihočechy: Žádná instituce nemůže bezezbytku vymezit pravidla chování, každý je manažerem svého zdraví, virus tu mezi námi je a bude a učíme se s ním žít. Ale každý se přeci může chovat k sobě i druhým zodpovědně, i nad rámec příkazů, vyhodnocovat rizika a podle toho jednat. Musíme si zvyknout, že rouška není stigma, naopak, je projevem zodpovědnosti. A mám-li pochybnost, mám právo chovat se tak, jako bych sám mohl být pozitivní a jako by ti kolem mne mohli být pozitivní. Tento model chování se nám v prvních měsících osvědčil, ale rozumím tomu, že třeba teď v létě mohou být roušky obtěžující. Ale když jdu do obchodu nebo přeplněného autobusu, dá se to vydržet. My už dnes z pozorování jako základní epidemiologické metody vidíme, jaká prostředí jsou pro přenos riziková – pracovní kolektivy, prostory barů, uzavřená místa s bezprostředním déletrvajícím kontaktem více osob. A věřte, že si žádný orgán ochrany veřejného zdraví nevymýšlí případná omezení svévolně a zbytečně, ale že opravdu přemýšlíme nad tím, aby se co nejméně dotkla kvality života, ekonomických aktivit, ale aby zůstala účinná. 

 

Doc. MUDr. Kvetoslava Kotrbová, Ph.D.

Ředitelka Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje

V roce 1985 absolvovala Lékařskou fakultu hygienickou UK Praha, má atestace z hygieny a epidemiologie, doktorát a habilitaci z veřejného zdravotnictví  

Stála u zrodu katedry veřejného zdravotnictví ZSF JU, kterou několik let vedla

Založila a vedla první kontaktní centrum pro drogově závislé v regionu

Celý profesní život pracuje pro jedinou instituci, dnešní KHS Jihočeského kraje, od roku 2016 je její ředitelkou

 

Autor: Jan Hovorka

Foto: Archiv K. K.

Tagy článku

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace