Každoročně se ocitá nová Miss pod drobnohledem, a objevují se úvahy nad smyslem těchto soutěží. To leckdy zastře tu nejprostší skutečnost – každá z dívek je osobitá, nezaměnitelná a svá, soutěž jí „jen“ dala prostor a šanci. Jak ji využije? To se ukáže, roli v tom hraje povaha, štěstí, trpělivost, empatie či výdrž. Nebo všechno dohromady.
Kateřina Sokolová je zrozena ve znamení Berana, k jehož vlastnostem patří schopnost velkých výkonů, stanovení náročných cílů (a jejich dosažení), soutěživost, nadbytek energie, vysoké ambice. Ale taky nadšení, odvaha, impulzívnost. Korunku Miss získala v roce 2007, byla nástupkyní Taťány Kuchařové. Příběh fádní a stereotypní o krásné nevěstě bohatého obdivovatele, nebo hýčkané celebritky na pár let, ale nezačal. Na to je Kateřina příliš osobitá, ctižádostivá, příliš Beran. Vystudovala úspěšně střední i vysokou školu (V3S Obchodní s titulem Ing.), zdokonalila se v několika jazycích, (možná) udělala první kroky k herecké kariéře. A klišé o charitativních modelkách se u ní, řízením osudu, změnilo v poslání. Jak k tomu došlo?
Jako Miss vás čekal svět třpytivý a vábivý, popularita, luxus a sláva. Alespoň tak si představují život (a práci) modelek, nebo dokonce “missek”, diváci přehlídek. Bylo tomu tak?
Ano, máte pravdu. Výhra v soutěži Miss v roce 2007 mi v mých čerstvých osmnácti letech obrátila život vzhůru nohama. Byla to pro mě skvělá zkušenost a škola života. Nicméně i titul Miss sebou přináší určité oběti, kterými je například ztráta soukromí a zvlášť po vítězství velká časová vytíženost. Ve srovnání s tím co vše mi ale soutěž dala jsou to zanedbatelné záležitosti. Jak říkám, je to skvělá zkušenost a šla bych do toho klidně znovu.
Zaměřila jste se na nadační čin- nost. Proč jste se začala věnovat právě sdružení AutTalk?
Vím, že spojení vítězek Miss či modelek s charitou už zní trochu jako klišé, nicméně troufám si říct, že u mě je to trochu jiný případ. Mojí hlavní motivací je můj osmiletý bráška Radovan, který trpí těžkou formou autismu. Myslím si, že na mém místě by se stejně zachoval úplně každý a snažil se využít svého postavení a kontaktů k pomoci dobré věci.
Myslíte, že děti s autismem vnímají, že jsou jiné? Nebo jsou tak ponořeny do vlastního světa, že okolní nevnímají...
Nahlédnout do světa dětí s autismem bohužel neumím. Vím jen, že někte- ré působí dojmem, že okolí vlastně nevnímají, některé naopak velmi silně reagují na každý nezvyklý zvuk, hlas, světlo, množství lidí, změnu situace. Navíc existuje celá řada různých forem a stupňů autismu v kombinace s různým stupněm rozvoje inteligence, děti často nemluví... Jsou lidé s Aspergerovým syndromem, kteří jsou si vědomi, že vnímají svět jinak, a dokáží o tom vyprávět. Můj bráška sice velmi citlivě vnímá okolí, své vlastní odlišnosti si ale myslím vědom není.
Pochopila jste někdy jejich stav, vcítila jste se do blízké situace, víc než běžná pozorovatelka? Vzhledem k tomu, že je Radovan můj bráška, tak si troufám říci, že vím o čem každodenní život s autistou je. Brášku vychovává můj otec a spoluzakladatel našeho Nadačního fondu AutTalk Jan Sokol. Já už sice s tátou od svých 18 let nežiju, ale jezdím je oba často navštěvovat. Radovan trpí nejtěžší formou poruchy autistického spektra – tedy nízkofunkčním autismem. Má asistentku, která je s ním často, někdy i 24 hod denně a bez její pomoci by se neobešel.
Máte tuto činnost jako součást osobního příběhu? Obracejí na vás často lidé soukromě, s pros- bou o pomoc s podobnými problémy?
Ano, autismus je pro mě velmi osobní téma a budu se snažit zvyšovat povědomí o něm a prostřednictvím činností našeho Nadačního fondu AutTalk usnadňovat život jak samotným autistům, tak jejich rodinám. Chceme se zaměřit zejména na podporu rodičů, protože péče o děti s autismem může být velmi náročná, u těžkých případů autismu pečujícího zcela pohlcuje a postupně i vyřazuje z běžného pracovního i společenského života. Rodičům se často nedostává peněz, a proto jim chceme nabízet nanční příspěvek na cokoliv, co jim ulehčí každodenní péči o dítě. Kromě peněz chybí pečujícím rodičům často i sdílení, kontakt s lidmi, kteří jsou v podobné situaci. Proto postupně chystáme i podporu ve formě rodičovských setkání, poradenství různého typu (psychologické, výchovné, sociálně právní) a on-line diskuzních fór pro rodiče i odborníky. Do budoucna se chceme určitě věnovat problematice asistence, jejíž dostupnost je pro rodiče zásadní, a začít nančně podporovat také organizace i jednotlivce poskytující služby rodinám.
Kdo jsou lidé, s kterými ve fondu pracujete?
Nadační fond AutTalk jsem založila společně s mým otcem Janem Sokolem. S rozjezdem fondu nám pom hala Simona Bagarová, v současnosti se fondu aktivně stále věnujeme já i táta. Kromě nás se fondu věnuje naše manažerka Karolína Puttová. Nemohu také opomenout další členy naší správní a dozorčí rady jako jsou Josef Šindelář, Vilém Anzenbacher, či paní profesorka Anna Strunecká, jež v našem nadační fondu dohlíží na odbornou stránku věci a sama o au- tismu napsala několik publikací. Postupně navazujeme spolupráci s dalšími odborníky – terapeuty, sociálními pracovníky, psychology. V současné době se seznamujeme s organizacemi, které se věnují autis- mu, a hledáme možnosti pro budoucí spolupráci.
Jak sháníte prostředky na činnost, provoz, propagaci?
Jak jsem říkala na začátku rozhovoru, chci využívat svého postavení a kon- taktů. Snažím se vysvětlovat situaci pečujících rodin, záměry a cíle fondu a nadchnout tím pro spolupráci lidi z prostředí byznysu, ale také třeba osobnosti ze světa umění, módy či sportu. Jsem vděčná všem těm, kteří se rozhodli fond podpořit, ať už nanční částkou nebo poskytnutím nějaké služby zdarma, zorganizováním nějaké akce apod.
Co je vaší třeba trochu tajnou, vysněnou, vítanou odměnou, řekněme “oplátkou” za vše, co lidem kolem sebe, kteří jsou výjimeční diagnózou i vnímáním vztahů, dáváte? V jaké podobě se vám obětavost vrací?
Já tyto věci dělám, aniž bych oče- kávala, že se mi něco vrátí. Beru to tak, že až díky bráškovi a jeho onemocnění si plně uvědomuji jak moc mi bylo dáno – jsem zdravá, úspěšná, vystudovala jsem dobrou školu, mám kariéru. O to více mám pocit, že bych měla na oplátku něco „vrátit zpět“. Asi největší odměnou by pro mě bylo to, kdyby začal Radovan mluvit a jeho stav se zlepšil.
Spolupracujete s konkrétními lékaři, týmy, nemocnicemi, třeba na projektech výzkumu a aplikace léčby?
Tak dalece činnost našeho nadačního fondu nesahá. Náš fond nespolupracuje na projektech výzkumu a pokud v České republice nějaké existují, nemám o nich informace.
Zkoušeli lékaři někdy metody řekněme alternativní léčby, psy- choterapii, hlubinnou psycho- logii, tradiční čínskou medicnu, hypnózu a podobně?
Já si nejsem odborník na autismus a nemám přehled o tom, co se v medicíně děje, proto jsem si dovolila požádat o odpověď paní profesorku Struneckou – předsedkyni naší dozorčí rady. “Naše medicína lege artis prezentuje autismus jako neurologickou poruchumozku, která je neléčitelná a genetického charakteru. Z uvedeného je zřejmé, že tedy o žádnou léčbu autismu pomocí alternativních přístupů v medicíně lege artis nejde. Lékaři jen velmi zřídka zkoušejí metody alternativní léčby, ale jistě se najdou i vyjímky. Ne všichni rodiče se s verdiktem beznadějné situace smiřují a hledají možnosti zlepšení v celostní medicíně a jejich snažení je často pozoruhodně úspěšné.” říká prof. Anna Strunecká.
Vy sama jste Tradiční čínskou medicínu nevyzkoušela? Máte k Číně aktuálně pracovní vztah...
Ano je pravda, že s Čínou jsem jistým způsobem spjata, ale musím se přiznat, že čínskou medicínu jsem doposud nevyzkoušela.
Objevíte se v premiéře jako herečka v česko-čínském seriálu. Byl to váš sen nebo záměr i na začátku kariéry, když jste prvně vyšla na molo? Molo a na něm červený koberec?
Herectví nebyl můj sen ani záměr. Spíš to byla souhra několika náhod, díky kterým jsem se do tohoto filmového světa dostala. I když já na náhody nevěřím, takže jsem asi byla ve správnou chvíli na správném místě, jak se říká. Musím konstatovat, že celé tříměsíční natáčení, které probíhalo střídavě v Česku a v Číně pro mě byla obrovská zkušenost, za kterou jsem nesmírně vděčná.
Co byste ráda vyslovila jako konstatování, shrnutí, hodnocení dosavadní činnosti fondu?
Jsme pořád ještě na začátku, získáváme informace, zkušenosti, kontakty, partnery, spolupracovníky... Mám radost, že se na nás obracejí rodiny, že můžeme sdílet příběhy, že se o fondu začíná mluvit. Jsem vděčná všem těm, kteří nám věří a hned na začátku nás podpořili. Jsme a chce- me být otevření. Jsem si jistá, že dokážeme hledat a nacházet smys- luplné způsoby, jak zlepšovat kvalitu života pečujících rodičů, a věřím, že k tomu najdeme stabilní partnery.