Bez nadsázky se dá říct, že na cestě životem nehledá zkratky, ani se příliš neohlíží zpátky, nevrací. Žije ve shodě s pokynem Teď!, aniž by se utíkal k příliš abstraktním úvahám. Snad v bezděčném naplnění Tao, cesty, míří pořád kupředu, hledá a nalézá. Na cestách po Indii, Barmě, za ajúrvédou nebo lidmi v nemocnicích a sociálních ústavech, které umí potěšit i pobavit. A ty další v knížkách. Je totiž také na cestě stát se spisovatelem - moderátor Karel Voříšek.
Pamatujete si na váš první zážitek s lékařem, případně nemocnicí? Byl jste zdravé dítě, nebo pacientíček?
Tvář prvního lékaře si nepamatuju, s jistotou ale vím, že to byl porodník ve slánské porodnici. První vědomé zkušenosti s lékaři mi hlavou letí ve spojení se školou. Pravidelné očkování přímo ve třídě nebo preventivní prohlídky zubaře rovnou před tabulí na stupínku. Dodnes si pamatuju úlevu, když paní zubařka prohlásila „zoubky jako perličky“, znamenalo to, že jsme nemuseli k ní do ordinace, na křeslo pod zuřivý zvuk vrtačky nebo dokonce pod kleště. Pacientíček jsem rozhodně nebyl, do svých pěti let jsem vyrůstal na malé vesnici a moje babička Jarmila používala osvědčené metody. Popálil jsi se o plotnu? Utíkej si to počůrat, aby se to rychle hojilo. A nebreč, příště na rozpálená kamna rozhodně sahat nebudeš.
Pozdější zážitky byly asi dramatičtější. Před lety jste dokonce zkolaboval… Opakoval se ještě podobný případ?
Kolaps přímo v televizním studiu. Snažil jsem se ještě moderovat krátké zprávy, pět vteřin před vysíláním jsem blekotal z posledních sil, že omdlím, ale v režii si mysleli, že jsou to moje obvyklé vtípky. Nebyly. Pochopili to během přímého přenosu. Jazyk se mi pletl tak, že pár diváků do televize napsalo, ať mě vyhodí, že jsem vysílal opilý. Hned po závěrečné znělce jsem sebou seknul o zem a už volali záchranku. Dodnes nikdo neví, co to bylo. Verdikt vyčerpání organismu je příliš široký. Myslím si, že tělo samo si řeklo dost a na svém vnitřním počítačovém okruhu zmáčklo tlačítko restartovat.
Myslíte, že naše zdravotnictví je v krizi a hroutí se? Často slyšíme katastrofické scénáře, a přitom se zdá, že i v cizině náš systém obdivují.
Netroufám si vydávat všeobecné soudy. Je velmi snadné kritizovat bez znalosti podstaty věci. Zdravotnictví vidím jen ze strany pacienta. Škoda, přitom jsem měl být lékařem. Jako malý prcek jsem babičce sliboval, že půjdu na medicínu, budu doktorem, a že ji nikdy nenechám umřít. Nestalo se, ani jedno ani druhé. Ale co jsou lidské plány proti života běhu. Chceš pobavit Boha? Vyprávěj mu o svých plánech. „Všechno je, jak má být, a jestli není, pak je to stejně jedno, protože i tak to má být,“ řekl nám ajurvédický mystik Kumár v Indii a jeho slovy začínám i svoji novou knihu „Žij teď“. Ale zpátky k vaší otázce, abych nebyl jako někteří politici utíkající z odpovědi. Z mého pohledu není zdravotnictví v krizi a nehroutí se. Chybí peníze, kde nechybí, ale podle mého názoru, chybí i správné toky, aby finance dotekly na potřebná místa. Jedny z nejsmutnějších zpráv, které máme ve zpravodajském vysílání, jsou o nemocných dětech, jejich rodiče se na nás obracejí se zoufalstvím v očích. Kde vezmeme statisíce na záchranu života našeho dítěte? Kdo pomůže? Kde systém selhává, tam naštěstí ještě stále funguje lidská solidarita. Jenže kolik případů se do televize nedostane? Bojím se to jen odhadnout. To je jedna věc, která mě napadá. Druhá, možná podstatnější je dobře známý fakt, že vše stojí a padá s lidmi. Ve zdravotnictví to platí navýsost. Chápavé slovo lékaře a vlídný úsměv sestřičky dělají divy a často opravdu léčí. Možná pod tíhou administrativy a jiných povinností na to někteří nemají čas. Škoda. Čas v ordinaci stačí někdy jen tak tak na předepsání léku, žádné povídání s pacientem. Naštěstí, jak vím i z vlastní zkušenosti, to není případ všech lékařů a lékařek. Díky za ně.
Hodně cestujete, máte zkušenosti s lékařskou péčí v zahraničí, v exotických zemích? A kam se chystáte teď?
Klepu, kde se dá. Nemoci se mi na cestách vyhýbají a pevně věřím, že budou i nadále. Mám sice základní očkování do exotiky, ale jinak se přehnaně nehlídám. S přítelem vždy dáváme přednost originálním, „echtovním“ restauracím a pokrmům. V Tibetu, ale i jinde, když jsme někdy omylem nahlédli do kuchyně, smáli jsme se, tady by se hygienici vyřádili. V Barmě nám majitelka malého bistra pekla ryby na ohni přímo před námi, nabírala je holýma rukama, žádné gumové rukavice kvůli hygieně či čemu. Kdysi jsem měl tu čest seznámit se s doktorem Vladimírem Kozou z Plzně, při osvětě kolem dárcovství kostní dřeně, jednou jsme se bavili o obavách před přehnanou čistotou. S nadsázkou říkal, že škodí. Organismus nemá šanci vytvořit si patřičné obranné látky. Takže když jsem v Thajsku spadnul z lodě do řeky Kwai a pořádně si loknul ne zrovna čisté vody, vynořil jsem se a přesvědčil svůj organismus, že trénuju a že se rozhodně neotrávím. Stejně i letos v Indii. V chrámu Slunce mi mnich z otlučeného kýble nalil sběračkou posvěcenou vodu do dlaně. Po vzoru místních jsem nezaváhal ani vteřinu a vypil ji rovnou z dlaně. Hned jsem se sice zarazil, v hlavě mi blikal varovný nápis „nepijte vodu z neznámých zdrojů“, ale už bylo pozdě. Buď jsem měl štěstí nebo mi pomohlo moje přesvědčení, že všechno je v hlavě. Když se budete bát, že se stane, něco špatného, tak se to určitě stane. Jak praví můj oblíbenec Buddha „jsme tím, o čem přemýšlíme, že jsme“. A to platí nejen o pití vody v indických chrámech.
Účastníte se charitativních akcí v nemocnicích?
Ano. Rád, alespoň trochu pomohu. Od návštěv v nemocnicích pro děti až po hospice, které jsou podle mě hodně opomíjené. Jako bychom se báli dotknout se smrti.
Který špitál byste si vybral, kdybyste měl naordinovanou rekonvalescenci s lehkým vyladěním organizmu? Nebo třeba diagnózu, k níž je hospitalizace nezbytná.
Kdo četl moji zatím poslední knihu „Žij teď“, která popisuje cestu za ajurvédou na jih Indie, zná odpověď. Při vší úctě k našim oázám k vyladění organismu, které jsem popravdě ještě neměl tu čest využít, bych v případě potřeby zamířil na jih Indie do některé ajurvédické vesničky. S partnerem Vláďou jsme tam byli už dvakrát a pokaždé ráj na zemi. Absolutní nirvána, odpočinek a očista jak těla, tak mysli. Skvělé vegetariánské jídlo, které, i když jste na maso, připomíná nebeskou manu, čtyř-ruční masáže s litry teplého oleje dvakrát denně, různé očistné rituály a hodně volného času na meditaci, jógu nebo jen čistě pro sebe. Pravda, jak popisuju v knížce, poprvé to na mě bylo moc volného času. Dostal jsem depku z ráje, chtěl zdrhnout, ale naštěstí mě Vláďa udržel v ráji na uzdě a nepustil ven. Zjistil jsem, že evropské mozky nejsou zvyklé na lenošení, i když tělo si lebedí.
Existuje lékař, kterému se obdivujete, protože má navíc, kromě znalostí medicínských, taky velký lidský rozměr?
Trefa do černého. Bingo. Lékař nebo lékařka s lidským rozměrem je přesně ten ideál, o kterém jsme už mluvili. Měl jsem a mám to štěstí, že jich v mém životě je kolem mě hodně. Nerad bych jednoho jmenoval, protože bych zcela jistě na jiného zapomněl. Co mi například chybí, je prototyp rodinného doktora. Lékaře, který by léčil už rodiče a prarodiče, stará se o vás a vaši rodinu, provází vás celým životem, zná nejen zdravotní anamnézu ale i rodinné výhry a prohry, a jehož děti se stanou zase lékaři a zůstanou rodině věrni.
Hodně lékařů se ve volném čase zabývá uměním, hrají na hudební nástroje, malují, píší knihy. Myslíte, že mají v sobě i po umělecké stránce něco víc než my, obyčejní pacienti?
Myslím si, že je to odreagování. Práce lékaře je velmi náročná profese. Nejen co se týká celoživotního vzdělávání ale i emocí, se kterými se potkává. Tolik lidských příběhů, někdy vítězných, často velmi bolestivých. Umění nebo sport může být u některých lékařů cestou ven z kruhu.
A nemálo lékařů se věnuje politice. Našel byste důvod, proč to dělají?
Napadá mě odpovědět, že politika je také umění. Nebo by měla být. Už Machiavelli o tom psal. Možná že právě lékaři jsou jednou z cest k celkové kultivaci naší politické scény. Navíc, jak tvrdí zlí jazykové, mnoho lékařů, zvláště psychiatrů, jde do politiky, aby si ohlídalo některé své pacienty přímo v terénu. Ale to jsou zlá slovíčka, jak by řekl klasik.
Napsal jste tři knihy, chystáte další. Je to pro vás terapie, ventil, nebo touha sdělit vlastní zkušenosti, pocity, vzkazy?
Všechno. Terapie, touha i ventil. Napsal jsem čtyři knihy, „Jak být přesvědčivý a neztratit se v davu“ s docentkou Jitkou Vysekalovou, o mluvení na veřejnosti, objevování sebe sama, v „Osudové životních šansoniérů“ přináším svoji poezii, třetí je titul „Štěstí se dá naučit“ o tom, jak jsme se zbavoval nejrůznějších strachů ve své hlavě a čtvrtá „Žij teď“, popisuje cestu do Indie a objevování ajurvédy, vědy o životě staré pět tisíc let. V žádném případě, ale nejde o univerzální rady a porady, jak na život. Nic takového neexistuje. V posledních dvou knihách popisuju svou vlastní cestu, svoje prohry i vítězství. Každý si ale musí svou stezku životem prošlápnout sám. Můj pohled na svět může někomu pomoct, inspirovat, ale to hlavní je na každém čtenáři a čtenářce. Zbavit se strachů z odsudků našeho okolí, žít svůj život, a ne životy ostatních, nenechat si od nikoho kecat do svého života a mít rád sám sebe, umět se pochválit, odpustit si a jednat. Tady a teď. Neodkládat žití na příště.
Jste úspěšný v oboru. Existuje podle vás recept na životní úspěch?
Jak postupem let nabírám životní zkušenosti, tak jsem došel k jedné, myslím si, zásadní. Spokojený život není možný bez pevného usazení na bytelné trojnožce. Jednou její nohou je zdraví, druhou je rodina nebo přátelé kolem a třetí je profese. Je dost lidí, kteří nemají to štěstí, že mohou dělat, co je baví. Děkuju nahoru a pro jistotu i dolu a na všechny strany, že se mi takového štěstí dostalo.
A recept na zdraví?
Nebrat sebe ani život příliš vážně. Duševní nepohoda, stresy a strachy jsou krůčkem do zdravotních malérů. Žít teď. V Indii nám jeden starý hinduistický mnich poradil svůj recept na život: „Pass is bulshit, future is mother fucker, live now“, v knize přeloženo: „minulost jsou kecy, budoucnost mizera, žij teď.“ Podepisuju a trénuju. Je to ale běh na celý život.
Máte informace, nebo využil jste znalostí někoho, kdo se zabývá Tradiční čínskou medicínou, ale i třeba ayúrvédou, tibetskou medicínou, jihoamerickými přírodními metodami, Kneippovou metodou a podobně?
Z všeho, co jste vyjmenoval, mě zatím míjí jihoamerické přírodní metody. Tibetskou i ajurvédskou medicínu jsem potkal na svých cestách a jsem s nimi stále ve spojení. Tradiční čínskou medicínu objevuju v Praze, v jejím centru v Opletalově ulici. Z vaší otázky ale krásně vyplývá, jak je důležité a správné propojení všech medicínských směrů včetně našeho takzvaného západoevropského. V Indii nám jeden stařičký ajurvédický doktor řekl, „obávám se, jestli ajurvéda naplno nefunguje jen u nás, v Indii“. Přesně tak. Ajurvéda mě hodně zaujala, čerpám z ní, stejně jako například z tradiční čínské medicíny, ale vážím si i nesmírných úspěchů naší medicíny, šikovnosti našich lékařek a lékařů. Militantní lpění na jedné zdánlivě pravdivé pravdě a opovrhování jinými názory, a neplatí to jen v medicíně, je cestou do pekel. A tam se mi rozhodně nechce. Alespoň zatím. Jednou možná, kdoví.
Text: Jan Hovorka
Foto: Lenka Hatašová