Josef Kubáník: (Ať) Všechno dobře dopadne

Prázdná divadla jsou noční můrou herců i režisérů, o producentech nemluvě. Pandemie zhasla všechna jeviště a herci jsou rázem mezi těmi, kteří se musejí starat sami o sebe ve zcela nové situaci. Někdy dokonce jako hrobníci či pokladní, taxikáři... Kdo chce za každou cenu zůstat blízko oboru, musí být hodně kreativní.

Autorská tvorba sice hned obživu nepřinese, ale je na ni aspoň čas. Online komunikace s uměleckým obsahem se rodí a vznikají nové žánry, dramaturgie obsahu i technická řešení. Promo akce a propagace nesmí chybět. Pokud chcete poznat někoho, kdo dokáže propojit výše zmíněné činnosti, seznamte se: herec Slováckého divadla v Uherském Hradišti, autor a producent Josef Kubáník.

 

Divadla jsou prázdná, nemocnice se plní… vy důvtipně tuto situaci propojujete. Jak mohou hospitalizovaní pacienti potěšit nehrající herce, a naopak?

To mi hned v úvodu dáváte pěkně těžkou otázku a bohužel na ni nemám odpověď. Myslím, že hospitalizovaní pacienti si jen přejí, aby byli z nemocnice co nejdřív doma a na nehrající herce moc myšlenek nemají. A my, kteří máme teď znemožněno hraní, jim jen můžeme držet palce, aby to co nejdřív vyšlo.

 

Jste také v kontaktu s osamělými lidmi, seniory, co jim může dát herec takhle na dálku?

Ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, které je mojí domovskou scénou, jsme na jaře, tedy během první kronavirové vlny, vymysleli akci Jako na zavolanou. Telefonovali jsme osamělým seniorům a povídali si s nimi o tom, co se kolem nás děje, aby věděli, že na všechny ty starosti a obavy nejsou sami. Bylo to pro mě tak silné, že v tom pokračuji pořád a stále si s některými volám a na každý telefonát se těším. Moc mě to povídání obohacuje.

Herec v této situaci je vlastně také osamělý. Můžete srovnat pocity, pojmenovat rozdíl mezi prožitkem kontaktu s obecenstvem a prožitkem třeba prostřednictvím telefonu?

To je samozřejmě nesrovnatelné. Vždycky se těším na to, až večer poprvé vkročím na jeviště, protože jednak cítím neuvěřitelnou vůni, když se míchají dohromady všechny parfémy diváků a pak je až hmatatelná energie zaplněného hlediště. Nic z toho v telefonu nezažijete. Ale zase máte možnost osobního rozhovoru, ke kterému by jinak nemohlo dojít.

 

Byl jste dlouho nejbližším člověkem Květy Fialové, mimořádné herečky. Hovoříte s ní někdy v duchu? Jak by tuhle situaci komentovala?

Ano, s paní Fialovou si povídám pořád. Jen tak v myšlenkách. Ale na otázky bohužel neodpovídá, tak se můžu některé věci jen domnívat… Myslím, že teď by byla smutná. Ta nemožnost potkávat se večer co večer s diváky, by ji hodně zasáhla. Nezapomeňte, že celý život prožila na jevišti a když měla jeden volný den, už byla nesvá. Dokonce i prázdniny, kdy by mohla odpočívat, si zpříjemňovala různými návštěvami a cestováním. A teď by nic z toho nemohla. Nesla by to těžce.

 

 

Připravujete originální projekt Neříkej.mi, co vás inspirovalo? Vlastní zkušenost, pozorování, empatické sdílení?

V září mi u nakladatelství Zeď vyšla kniha Herec, ve které vyprávím příběh známého a obletovaného herce Jana, který se zaplete do anonymní konverzace s neznámou dívkou. A celou knihou se jako červená nit nesou slova herce Robina Williamse, který řekl: „Každý, koho potkáte, bojuje v bitvě, o které nic nevíte. Buďte hodní. Vždycky.” Tato výzva k toleranci mě přivedla až k projektu Nerikej.mi, o kterém mluvíte. Jeho podstatou je instagramový účet nerikej.mi, kam mi mohou lidé psát o tom, co nechtějí od svého okolí slyšet. Co je zraňuje, co je trápí. Věřím, že když to společně pojmenujeme, můžeme bolest zmenšit.

Vaše kniha Herec má velmi značný ohlas. Co je ale pro vás nejsilnější zážitek, poznatek z její cesty do světa a k lidem? Co se vám vrátilo?

Vždycky je pro mě důležité, abych ve čtenářích vyvolal emoce. Aby potom, co knihu zavřou, v nich ještě chvíli rezonovala a přemýšleli nad ní. Když mi loni vyšla kniha Poslední deník Květy Fialové, ve které vyprávím o paní Květě a popisuji ji takovou, jakou jsme ji znali jen my nejbližší včetně jejího smutného odchodu, lidé mi psali, jak je zasáhla, protože si uvědomili, že i oni mají ve svém okolí někoho, kdo prožívá podobný osud. A poté, co vyšla kniha Herec, mi čtenáři zase píší, jak je příběh dostal autentičností a místy jim připadal až děsivý. Ano, takový Herec opravdu je. Podtitul “Skutečný příběh, který se může stát i vám” to všechno ještě zesiluje a mě jako autora těší, že tak v lidech rezonuje.

 

Napsal byste sám sobě monodrama? Nebo o sobě?

Vidíte, nad tím jsem ještě nepřemýšlel. To je dobrý nápad, děkuji za něj. Když budu mít silný námět, tak se třeba do něčeho pustím. Ale o mně určitě nebude.

Hrajete v seriálu Sestřičky, jak vnímáte rozdíl mezi autorskou fikcí a dnešní realitou?

Myslím, že je přirozené, když na obrazovkách vidíte něco, co je ve skutečnosti trochu jiné. Ne, že bychom vám jako divákům či čtenářům chtěli lhát, ale způsob vyprávění, ať už v televizi, nebo v divadle, či v knize, je jiný. Musíte pracovat se zkratkou, potřebujete vyprávění zhustit, vybudovat napětí. Nikoho by nebavilo sledovat rozvláčné situace v reálném čase, jak to v životě bývá. Byla by to strašná nuda.

Často se ptáme na to, že postava doktora je v dramatu nebo literatuře převážně kladná, až andělská. Jaké jsou vaše zkušenosti s lékaři, nemocnicemi, zdravotnictvím?

Myslím, že je dobře, že jsou postavy lékařů kladné, protože nám dávají naději, že takoví budou i skuteční doktoři. Představte si, že bychom všichni hráli jen lumpy, podvodníky a doktory Cvachy. Vy byste se pak nebál jít někam na vyšetření? Já teda ano. Ale abych odpověděl na vaši otázku - všech mých ošetřujících lékařů si vážím a obdivuju je. Pokud si to teď přečtou, tak moc dobře vědí, o koho jde.

Byl jste pro Květu Fialovou nejbližší bytost, opora, přítel, vrba… co jste si odnesl z role průvodce na poslední cestě?

Od odchodu paní Květy uplynuly v září tři roky a pořád je to pro mě bolestné vzpomínání. Pamatuju si, jak už všechno spělo k tomu smutnému konci, paní Fialovou jsem navštěvoval v Alzheimer centru, jak to jenom šlo, jezdil s ní po zahradě a při našem předposledním setkání, když už byla slabounká, mi řekla: „Pomoz mi…” Když jsem se zeptal, s čím, tak odpověděla: „Se životem.”

Sám vynalézavě rozvíjíte online komunikaci v tvorbě, je to nouzové řešení, nebo pokrok, kterému se neubráníme, jen přišel nečekaně dřív?

Kromě hraní a psaní se věnuji i PR, tedy public relations, kdy za nejrůznější instituce komunikuji s diváky, se čtenáři, a to nejenom prostřednictvím novin, televizí a rádií, ale i přes sociální sítě. Sám mám osobní instagramový účet, kde si s lidmi píši. Myslím, že je přirozené, že se online prostor tak zvětšuje a zrychluje, doba je už zkrátka taková. Ale o to víc bychom měli myslet na to, že knížka, osobní setkání, nebo divadlo se se světem internetu nesrovná. 

Nahradí IT technologie divadlo? Čtečky knihu? Čipy kontakty mezi lidmi?

Myslím, že nenahradí. Divadlo tady máme tisíce let, knihy stovky a když vidím ve Slováckém divadle a v jiných divadlech plné hlediště a u přátel v knihovně nové knihy, tak jsem optimista.

Co nabídnete v příštím roce, knížku, hru, nový projekt…?

Před nedávnem jsem měl u nás v Uherském Hradišti premiéru komedie Deskový statek v režii Igora Stránského, kde hraju hlavní roli pana Fistra. Když jsme ji ještě mohli hrát, diváci se u ní náramně bavili, tak se těším, až se k ní zase vrátíme. Kromě toho jsem začal s režisérem Michalem Zetelem připravovat slavné Tři sestry, pořád natáčím seriál Sestřičky, stále něco píšu, tak jen to zdraví, aby nám všem sloužilo a dobře to všechno dopadne.

Autor: Jan Hovorka 

Foto: Archiv Josefa Kubáníka, Jaroslav Jiříčka, Jan Karásek,, Nakladatelství ZEĎ