Dokonalost lékaře by měla dosáhnout vrcholu v "umění léčit", jak učí staré knihy pro studenty už čínské či antické medicíny. Trochu zrcadlový termín, léčba uměním, je cosi, co někdy přijímáme, aniž to víme. Velkou sílu mají herci, posilující energii mohou předat v divadle, ve filmu, či jiném zpracování - slovem, pohybem, hudou. Nás často zaujme blízkost lékařů k umění, a naopak. Herci a umělci vůbec mají blízko i k činnostem charitativním.
Jak silou osobnosti, tak popularitou pomáhají nadačním fondům, charitativním a dalším institucím či akcím, shromaždujícím prostředky pro podporu pacientů především se specifickými diagnózami. Jejich léčba komplikuje pacientům život. Především je však většinou nákladná, těžko dostupná, dlouhodobá, potřebuje účast rodinných příslušníků či asistentů. Jak může člověk pomoci bližnímu? I k tomu se dostaneme v rozhovoru, který nám poskytla populární divadelní, filmová i televizní herečka (a taky skvělá tanečnice!), Jana Plodková.
Na první pohled vyvoláte dojem křehké, plaché, nesmělé dívenky... je to pro herečku výhoda? Taktická ženská zbraň, využívající přirozených darů?
Výhodu svého zjevu vnímám především v herectví. Můj obličej je jako plátno, na které můžete namalovat cokoliv, a tím mi dáte příležitost být pokaždé někým jiným. Nikdy jsem nepoužívala svůj vzhled jako zbraň, jsem nakloněna upřímnému jednání. Každopádně je zvláštní, že mě lidé takto vnímají, protože ve skutečnosti plachost, nesmělost a křehkost jsou pojmy na míle mi vzdálené. Ty skutečně dokážu jen zahrát.
Jste populární. Co to pro vás, pro váš život a práci, znamená?
Popularita je součást práce, dokáže pomoci na místech, kde je to potřeba. V těchto případech ji vnímám pozitivně. Navíc otevírá brány komunikace s lidmi, se kterými bych třeba nikdy nemluvila, ať už se jedná o lidi, které potkám na ulici, či známé osobnosti. Jde to ruku v ruce a prozatím jsem se nedostala do nepříjemné situace, kdybych na svoje povolání a být viděna žehrala. Samozřejmě občas nějaký ten bulvár pomotá informace o mě a lidi je berou jako bernou minci. Ale pořád nějak doufám, že co je v bulváru psáno, není dáno.
Jaký je herecký svět, který běžný divák nevidí? Vztahy, prostředí. Utíkáte z něj, nebo se v něm zdržujete, i když právě (někde, nikde) nehrajete?
Není třeba z něho utíkat, protože ten svět mi je příjemný. A navíc se nejedná o nic mimořádného. Je to svět jako každý jiný, z jiného povolání. Akorát se scházíme nad tím, abychom nazkoušeli divadelní představení nebo natočili film. Pro mne je důležité mít těch světů nekolik a mít je propojené. Být v rovnováze s prací, soukromým životem, normálním životem.
Přála jste si někdy, aby vnější všední svět měl některé parametry toho hereckého? Máte v životě svého režiséra, nápovědu, kostymérku?
Nepřála. Být pánem svého života je natolik výsostné, že bych nerada do něj pouštěla někoho, kdo by mi ho dirigoval.
Kde je vaše doma? Jak to tam vypadá? Odpovídá to vaší vysněné představě, plánu, rozvržení životního prostoru, ideálu, odpovídajícím bytu slavné herečky?
Doma je všude, kde mi je dobře. Když jsem u rodičů, jsem tam doma. Doma jsem tam, kde žiju se svým přítelem Filipem. Když jsem žila půl roku v Londýně, byla jsem doma tam. Možná máte pocit, že sláva přináší zlaté poháry a sedačky z nejvytříbenějšího materiálu, ale opak je pravdou. Žijeme v klasickém bytě, který jsme uzpůsobili našim potřebám i našim kočkám, na terase jsem vytvořila zahradu. Byt je sice našim útočištěm, ale zároveň ho velmi rádi opouštíme za cestováním.
Měla jste někdy důvod radostí tančit? Nebo aspoň pocit.
Ten mám skoro pořád.