Primáře Zděnka Kaisera si pamatuje každý, kdo se někdy léčil na zubním oddělení Nemocnice Hořovice. Charismatický „doyen“ hořovických primářů oslavil v říjnu 2013 jubilejní 70. narozeniny. Kromě péče o chrup se zajímal o problematiku strachu a úzkosti. Jeho znalosti z oboru psychiatrie a psychoterapie ocenila Česká psychiatrická společnost udělením Pamětní Heverochovy medaile. Letos v lednu mu ocenění předal MUDr. Luděk Pelikán, ředitel Nemocnice Hořovice. Při té příležitosti mu také poděkoval za dlouhodobý přínos Nemocnici Hořovice. A jaký byl jeho celý profesní život, si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.
Jak jste přišel na to, že budete studovat na medicíně stomatologii?
Promoval jsem v roce 1965 na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy se sídlem v Plzni, obor všeobecné lékařství, směr stomatologie. Medicínu jsem chtěl studovat již od svých čtyř let, kdy mi tatínek řekl, že budu panem doktorem. Vzal jsem to smrtelně vážně, takže - pokud se dobře pamatuji - mě kamarádi titulovali (jistěže s notnou dávkou sarkasmu) „doktore“ už od mých deseti let. Stomatologii jsem samozřejmě dělat nechtěl. Nic jsem o ní nevěděl, a tak mi nepřipadala ani dost heroická, ani dost vědecká. Nemaje však potřebná doporučení od tehdy příslušných orgánů (psal se rok 1959), byl jsem rád, že jsem se dostal k přijímačkám. Myslím, že jsem u nich nijak neoslnil a tak jsem vděčný alespoň za tu „zubárnu“. Počítal jsem s tím, že později přestoupím na všeobecnou větev. Tehdy to bylo možné, první ročníky byly stejné a dále se kmeny moc nelišily. Od prvního ročníku jsem pracoval v teoretickém ústavu. První publikaci jsem vydal jako osmnáctiletý. Samozřejmě ne ze stomatologie, ale z neurohistologie. V době klinické praxe jsem zjistil, že mám pro obor nadání. Díky výtečným učitelům jsem nejen řádně odpromoval, ale i získal nadstandardní praxi, zvláště v čelistní chirurgii. Zaječí úmysly jsem transformoval do širokého a hlubokého zájmu o související obory.
Kde začala vaše profesní kariéra?
Po promoci jsem nastoupil na umístěnku v Chebu. Krásný čas začátků a prvních konfliktů s autoritami jsem prožil v Aši. Po roce jsem nastoupil na základní vojenskou službu a rok 1968 jsem již prožil jako voják z povolání. Praxe v armádě představovala obrovskou školu. Lékař jako lékař: musel jsem řešit vše – od kožních problémů až po chirurgii. Navíc můj první šéf byl psychiatr, dnes známý sexuolog. Naneštěstí následky srpna 1968 postihly i mne. Stačil jsem ještě atestovat ve svém oboru a v oboru sociálního lékařství, ale konec roku 1969 byl pro mne i koncem vojenské kariéry. Nastoupil jsem do místa v Praze, po pár měsících jsem však už pracoval na klinice. Volné bylo jen místo na dětském oddělení. Díky úžasným osobnostem, s nimiž jsem se tam setkal (nejmenuji, abych někoho neopomněl), jsem nejen získal cenné zkušenosti, ale i lásku k tomuto oboru, jemuž se většina stomatologů ráda vyhýbá. Velmi brzy se mi to hodilo. Jednoho dne si mě pan profesor zavolal, aby mi sdělil, že do školství dorazily prověrky a že lituje, ale na klinice mě neudrží. Vystřídal jsem poté více míst, kde jsem využil především své pedostomatologické erudice, léta jsem dělal i ortodoncii. Prohluboval jsem své znalosti v dětské traumatologii. Abych si při rutinní práci v terénu udržel nadstandardní dovednosti, trávil jsem všechny dovolené na klinice v Motole.
Co vás vedlo k tomu, abyste se zároveň se stomatologií začal zabývat otázkami, které souvisejí s „nitrem“ člověka - s psychologií či psychiatrií?
Práce stomatologa zahrnuje nejen technické dovednosti. Nikoli nepodstatnou složkou je nutnost vypořádat se se strachem, úzkostí a sbolestí pacienta. Tato složka je samozřejmě mnohem akcentovanější (a také komplikovanější) v dětské praxi. To mě vedlo ke studiu problematiky strachu a úzkosti a tak jsem zabrousil na pole psychiatrie a psychoterapie. Této problematice jsem věnoval podstatný kus svého života, své zkušenosti jsem předával na kongresech, přednášel a učil jsem i v zahraničí. Ocenění od České psychiatrické společnosti (Pamětní Heverochova medaile) si sice nezasloužím, ale přesto je ilustrací úsilí, které jsem vyvinul.
Jak jste se zvykal na poměry, které nastaly po pádu minulého režimu?
Po roce 1989 jsem byl rehabilitován, byla mi vrácena hodnost a vrátil jsem se do armády. Do splnění závazku jsem pracoval na vedoucí pozici. Jako čerstvý důchodce jsem se rozhodl dále studovat obory, které mě přitahovaly – například teologii. Využil jsem svých znalostí a zkušeností odborných a organizačních jako ředitel Charity, vedoucí drogového centra, pracoval jsem s vězni (převážně vrahy), s umírajícími. Nakonec jsem se však vrátil ke svému mateřskému oboru. Příležitosti k snadné privatizaci jsem již promeškal. Důchodci nikdo nepůjčí a z charitativní praxe příliš nenašetříte. Vystřídal jsem dvě místa u významných stomatologů, být námezdní silou mě však neuspokojovalo. Potřeboval jsem zázemí, které by mi umožnilo rozlet. Tuším před sedmi lety jsem narazil na inzerát Hořovické nemocnice.
To bylo v době, kdy se rozbíhal proces privatizace středočeských nemocnic…
Nabízela místo s možností privatizace. Ordinace byla pozůstatkem zrušeného stomatologického oddělení. Vybavení bylo na úrovni sedmdesátých let, bez laboratoře. Odcházející pan primář sice odváděl na stávající poměry vynikající práci, změna situace v oboru (kterou zcela právem ze svého hlediska kritizoval), mu však vzala chuť realizovat nějakou vizi. Po analýze situace jsem sice (zcela chybně) usoudil, že privatizace pracoviště není reálná, nicméně jsem dostal chuť zkusit, na co ještě moje síly stačí. Nemocnice se mi líbila, připomínala mi časy mého mládí. Zkušenosti z práce u moderních stomatologů a z řízení vojenského zdravotnictví mi pomohly rychle se orientovat nejen v odborné, ale především v provozně ekonomické problematice. Pracoviště se rychle dostalo ze ztráty a začalo dosahovat i slušných ekonomických výsledků.
Jak na vás zapůsobil řecký majitel nemocnice? Padli jste si do noty?
S příchodem nového majitele došlo k radikálním změnám v dosud poklidné existenci malé nemocnice. Jeho charisma mě okouzlilo. Po několika mých vzteklých výstupech s jeho ekonomy jsme nalezli společnou řeč a pracoviště se začalo měnit v moderní oddělení jednadvacátého století. Ing. Zavalianis sice měl legraci z toho, že na zubním má „generála“, nicméně na mne zapůsobilo především právě to, že naše jednání mělo právě onen charakter, jehož jsem si cenil v armádě u dobrých nadřízených: totiž že byl schopen vyslechnout návrh či požadavek, posoudit zdůvodnění, a poté, co se přesvědčil, že vím, o čem mluvím, rozhodl a jednal. Zjevně také dovede ocenit výsledky. Největší dojem na mne udělal (a stále dělá) fakt, že existuje jasná vize vysokého standardu. Z mého pohledu bych ji charakterizoval asi takto: Najděte člověka, který něco umí, a chce to dělat. Získejte ho pro nás a dejte mu ty nejlepší možné podmínky k tomu, aby ukázal, co v něm je. Rozpoznávejte takové osobnosti i mezi těmi, kteří již u nás pracují. A nepodporujte ty, kteří takovému pojetí dlouhodobě nevyhovují.
Jak byste zhodnotil současný stav Nemocnice Hořovice?
Neumím hodnotit klady a zápory nemocnice z jiného úhlu, než z pohledu osobních preferencí a z pohledu svého oddělení. Osobně se mi stýská po starosvětském vzhledu a atmosféře nemocnice. Ale když přehlédnu svoje pracoviště, vždy pocítím záchvěv pýchy na to, co se tu v poměrně krátké době vykonalo. Začínal jsem sám s jednou sestrou, nyní máme dvě ordinace, moderní diagnostiku, přístrojové vybavení na úrovni doby, laboratoř, hygienistku, zatím celkem osm zaměstnanců. Vynikající lidé, vynikající vztahy. Plánujeme výstavbu další ordinace, modernizaci laboratoře. A především širší využití možností, které skýtá zázemí dobře fungující nemocnice. Čeho si právě cením nejvíce, je ono zázemí nemocnice, které nám umožňuje i zákroky v celkové anestesii, ošetření v premedikaci, bezpečné zákroky u rizikových pacientů. Spolupráce s ARO a s dětským oddělením je vynikající a je limitována pouze dosud omezenými kapacitami. Osobně mě uspokojuje konziliární služba pro ostatní oddělení, kdy alespoň zčásti realizuji svoji vizi o začlenění stomatologie po bok ostatních specializací jako plnohodnotného medicínského oboru. Zde vidím, vedle stálého zdokonalování rutinní péče o běžné ambulantní pacienty, dlouhodobou perspektivu nemocničního stomatologického oddělení. Po odchodu starého ředitele, který výrazně pozitivně ovlivnil náš pohled na ekonomickou stránku řízení, s nástupem nového ředitele stoupla i úroveň porozumění jak pro potřeby oboru, tak i pro možnosti uplatnění naší specializace ve prospěch ostatních oddělení. Jako veliký dluh cítím to, že se nám z kapacitních důvodů dosud nepodařilo plně rozvinout dětské léčebně preventivní programy. Ovšem právě v této oblasti cítím výraznou podporu vedení.
Realizace plánů má účel nejen v uspokojení očekávání našich klientů, ale také vytvoření prostředí, které umožní získat další odborníky – specialisty k rozšíření spektra naší nabídky. Mým snem je, abych při svém odchodu na odpočinek za sebou zanechal dobře fungující a prosperující centrum stomatologické medicíny, dobře propojené s ostatními odbornostmi.
Jaké ponaučení si odnášíte za těch x let…
Už 48, prosím!
… kariéry zubního lékaře, popř. co byste doporučil svým mladším kolegům?
Necítím se příliš oprávněn poskytovat knížecí rady. Snad jen tolik: Dbejme na důstojnost svého stavu. Ukážu na příkladu. Šlechtický stav v době svého vzniku měl jistá privilegia. Nicméně tato privilegia byla vyvážena povinností o ty, vůči nimž privilegia uplatňoval, řádně pečovat a chránit je až do hrdel a statků. Dávno jsou pryč doby medicíny z lékařských románů, které jsem hltal jako chlapec. Nicméně pojem stavovské cti v původním pojetí, jakkoli dnes destruován, můžeme a máme moc obnovovat jen a jen my sami. Nezáleží na oboru, ale na duchu. A ještě možná poznámku, vycházející ze zkušeností právě z pomezí somatoterapie a psychoterapie, v němž jsem se většinou svého odborného života pohyboval. Za předpokladu, že vaše odborná úroveň odpovídá tomu, co právě děláte (conditio sine qua non), rozhodující jsou osobnostní kvality. Jakákoli znalost psychologických triků, přesvědčivost, či jiné podobné dovednosti, nemají cenu, nemáte-li pod kontrolou své motivace, neuvědomujete-li si protipřenos svých emocí vůči pacientovi. Pouhé komunikační dovednosti vedou pouze k manipulaci. Nedovedu si totiž představit člověka, který by se chtěl stát lékařem, aniž by měl sklony k ovládání a nevědomou touhu po omnipotenci a omniscienci. Důsledky obecného nezvládání těchto tendencí jsou příčinou kritiky soudobých trendů medicíny. Doba se mění a s ní i charakteristiky našich klientů. Přibývá akcentovaných osobností na úkor klasických neurotických projevů. Ovlivnění chování a jednání pacienta (dětského i dospělého) se zřetelně přesouvá z pole psychoterapeutického na pole pedagogické. Není to v lékařské literatuře příliš diskutováno. Zkušenosti na tomto poli se získávají letitou praxí a osobnostním dozráváním. Nemohu než vřele doporučit vyzkoušet psychoterapeutické působení na vlastní kůži, především Bálintovské kurzy. Sám jsem v nich strávil měsíce svých dovolených v dobách, kdy to jinak nešlo.
Děkuji panu řediteli nemocnice a jeho tiskovému mluvčímu, že zlomili můj zuřivý odpor a donutili mě takto se zamyslet. Také děkuji mé skvělé manželce za trpělivost a oporu. Přeji všem, majiteli a jeho týmu, kolegům a personálu nemocnice takovou míru uspokojení, jaké mně poskytl slovutný stav lékařský. A našim klientům, aby ve svých svízelích v nás nacházeli shovívavé a chápající partnery (neboť odborníky již samozřejmě jsme).
nemocnice-horovice.cz