Rozhlasová publicistka a dokumentaristka Helena Tyburcová působí na první pohled velmi křehce. Myslím, že to mají ženy jako ona za to, že jsou ve skutečnosti nesmírně silné. Moudrá příroda má ráda rovnováhu. Na druhé straně jsem přesvědčená o tom, že by za trochu „robustnosti“ ženy jako ona daly i půl království. Někdy i celé. Jsou chvíle, kdy i ta nejstatečnější holka statečná být zkrátka nechce. Ale skoro nikdy se to nepozná. Jsou však knihy, v nichž se to spolehlivě dočtete. Jednou takovou je také ta Helenina s názvem Nepřestávej tančit.
Mezi vaší první knížkou Čas minisukní a zmíněnou - letos na jaře vydanou knihou – uplynuly více než tři roky. Namlsaný čtenář příběhem z éry, kdy navzdory všemu jsou ještě ve vzduchu cítit „zlatá šedesátá“, už si možná zoufal nedočkavostí. Byl pro vás ten čas „mezitím“ málo, akorát, dost dlouho…?
…bylo to tak akorát. Něco zabere příprava a sportovně řečeno podupávání na startovním bloku, na konci zas čekání na vyjádření nakladatelů. Denně usedáte k počítači, stavíte příběh, postupujete k nějakému tvaru, snažíte se znovu a znovu přesněji formulovat myšlenky, abyste nezdržovala zbytečnými slovy čtenáře…Podle mě jsou k napsání slušné knihy potřeba minimálně dva roky. Při vší úctě k autorům, kteří dokážou vydat titul rok co rok. Já to neumím. I když- obecně platí, že autor si nikdy nemůže být jistý, jestli je jeho práce hotová. Tedy ten, kterému nechybí pokora a pochybnosti. Jednak se neustále vyvíjí jeho pohled na svět, a to v každém věku a taky ho provází touha po dokonalejším výsledku.
Psát knihu donekonečna ale nejde. V jeden okamžik je třeba skončit. Risknout to. Jít na trh se svou osobní lidskou nedokonalostí. Vlastně je to kus odvahy, možná drzosti myslel si, že máte druhým co sdělit.
Nebudu se ptát, zda jste vůbec chtěla psát další knihu. Myslím, že chtěla. Co bylo tím momentem, kdy se ozvalo – teď – a vy jste poslechla?
Byl to hlavně můj manžel, kdo mě hecoval … že jedna knížka ještě nic neznamená … ( smích).
Mezi námi, myslím, že ani druhá nedělá z autora spisovatele. Obsah toho slova je zprofanovaný. Asi jsem staromódní, ale překvapuje mě, kolik lidí si ten titul osvojuje. Byla bych opatrnější. Někdo napíše knihu, vydá si ji sám nebo mu pomůže kamarád, prodává si ji sám, pak si sám dělá promo na sociální síti… Mně to připadá legrační a trochu nedůstojné.
Měla jsem za sebou šestnáct let rozhlasové práce a psaní mě lákalo jako nová disciplína. Odjakživa mě zajímali především lidi. To, co prožívají a jak se chovají. Hledala jsem téma, chvíli vyčkávala, ale taky se dál odvíjel můj vlastní život. A téma přišlo za mnou. K napsání Nepřestávej tančit jsem se rozhodla několik let po smrti rodičů. Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem se probolela tím časem náhlého ticha, prázdna po nich. Bylo mi třiapadesát a nechápala jsem, jak mě tu na světě mohli nechat samotnou. Kdekomu z mých přátel umírali rodiče a žádný z nich tak nevyváděl, netrpěl tolik jejich absencí. Všichni přece jednou umřeme (říkala jsem si). Ptala se sama sebe, jak je možné, že nás na tuhle životní etapu nikdo nepřipravuje. Potřebovala jsem se ní vyrovnat i kvůli dalšímu, co přináší.
Našla jste pro sebe a vám v tomto podobně „postižené“ odpověď na otázku, proč tomu tak je?
Nejspíš to souvisí s naší ženskou podstatou. S citlivostí a potřebou starat se o druhé- to, jak těžko neseme ztrátu rodičů, odchod dětí z domova. V padesáti letech máme krom toho za sebou i všelijaké zatěžkávací zkoušky nebo jimi procházíme. Nepodařilo se nám udržet manželství, nedosáhly jsme na vysněnou lásku…, od chvíle, kdy se nám narodí děti, lavírujeme mezi rodinou a profesí. Aby toho nebylo málo, začínáme ztrácet své ženské pozice a jsou tu první prokluzy těla. V tom jsme si všechny podobné a těmi prožitky i blízké.
Pokud se řetěz s rodiči definitivně nepřetrhne- pořád to jde. A nemusíte s nimi ani mluvit. Jako by vás přece jen- i v dospělém věku- nějak zezadu chránili. Později, když už rodiče nebyli, se mi často před očima odvíjely situace, kdy jsem mohla, měla být osvícenější ve vztahu k nim. Přes veškerou péči o ně. Ne oni, to já měla být vstřícnější. Když to pozoruju kolem sebe, zdá se mi, že ne docela přirozeně rodiče zahrnujeme do svého dospělého života. Pořád nás tak trochu ruší, zdržují v našem rozletu a zatěžují a ono je to spíš o naší neschopnosti představit si svůj vlastní život za dalších pětadvacet let. Uvědomit si, že oni se těžko už budou vůči nám měnit, ale my máme ještě šanci.
Podle mého, lidi hodně láká pohled do zákulisí. Obecně. Je to kus čehosi tajemného a oni to objeví. Herci v šatnách, zpěváci v autech, politici v jídelnách … Takže spíše než co napsal, řekl, či zazpíval, si mnohý z nich si okamžitě vzpomene, že spisovatel Hemingway psal vestoje, malíř Kilian maloval vsedě, všichni vědí, že Gottův řidič se jmenuje Olda a že Mistr před koncertem nejí… Co vaše zákulisí? Píšete v noci? Máte své rituály? Děsíte se, když knihu vidíte na pultech, že se neprodává, když ji nevidíte, že ji schválně schovali, protože „se možná nelíbí“, …?
…mno. Řidiče nemám. Píšu vsedě a obvykle ráno. Někdy od pěti hodin a celé dopoledne. V noci už vůbec ne, v noci spím. Každý je jinak uzpůsoben. Já si vzpomínám na prof. Zdeňka. Neubauera - před lety jsem ho pozvala k rozhlasové besedě. Prosil mě, abych zajistila studio po ránu, maximálně do oběda, pokud ho nechci rovnou diskvalifikovat. Pak už nebývá tak ve formě.
Chápala jsem ho, rozuměla tomu ... Odpoledne se dá uklízet, malovat, pracovat na zahradě, scházet se s přáteli, jakož i večer. Čerstvost hlavy (zní to legračně) mívám taky spíš v první půlce dne, patřím ke skřivanům.
… možná teď „skřivani“ kývají a „sovy“ kroutí hlavou. No a co ty knihy na pultě, co to s vámi dělá?
… že bych se děsila, když vidím svou knihu na pultě, to ne. Naopak. Je to příjemný pocit. Nikam zatím nemizí, maximálně ji najdu i s tou první někde na jiném místě. Ale, že bych chodila po prodejnách a pátrala…
Když kniha vyjde, dostaví se euforie, která netrvá dlouho. Přes veškerou víru, že jste dala do své práce to nejlepší ze sebe a je - v mezích toho, co považujete vy osobně za kvalitu - dobrá, spadnete do reality. Uvědomíte si, že o vám chybí agent? Kdosi, kdo by vaše „papírové dítě“ postrkoval ke čtenářům. A nikdo se před vámi neposadí na zadek, pokud vy sama nesedíte – pracovně - na pozici, kde můžete ostatním něco nabídnout. Tak to prostě chodí.
Je běžné, že i díla nejlepších autorů končí brzy ve skladech. Nedávno jsem četla Kinžál Jiřího Kamena a musela si knihu po roce, kdy vyšla, objednat. Pět set stran textu, který vyžadoval určitě velkou přípravu - krásná práce, ale kolik lidí si ji asi mohlo koupit? Velká část čtenářů u nás, spíš starších, jsou konzumenti Blesku. Drbů. Mlsají povrchnosti. Čtou cokoliv, při čem není třeba se příliš soustředit. Čím kratší, tím lepší. Nestojí o nějaká sdělení, poselství. Stačí jim rozptýlit se. Stojany v knihkupectvích se obměňují týden co týden novými tituly a nejvyšší místa žebříčků v prodávanosti okupují kuchařky a všelijaké návodné knihy - na hubnutí, jak založit zahradu, atp. Méně často díla dobrých spisovatelů. No a pokud nejste kupř. M. Viewegh, H. Pawlovská, B. Nesvadbová, mediálně vskutku známá osobnost, která se z toho titulu může o šíření své knížky dobře postarat, asi nic moc nenaděláte. Můžete doufat a radovat se z menšího množství vděčných čtenářů.
Víte, že je mi z vašich slov skoro až smutno? Nemáte tam něco veselejšího? Třeba, že vestoje psát nejde, že jste to zkoušela a Hemingway kecal. Nebo možná ti, co to o něm šířili …
… bohužel, je to tak. Na druhou stranu je možné si všimnout, že se o knihy mnohem víc začínají zajímat mladí lidé. A to je dobrá zpráva, ne? Nevím, zda pro vás bude ještě veselé, že… Vedle počítače mívám stát červené víno a nesmí na mě nikdo mluvit, jinak jsem nerudná. Neustále přepisuji, dokud mi věty nezní čistě a pravdivě. To už bez vína. Novou chuť k pokračování si beru čtením už napsaného, hotovějšího. A samozřejmě je důležitý k dokončení odstup. Kvůli chybám a nezbytnému tahu na branku. Myslím tím usilování o pozornost čtenáře v jednom zátahu. Přeji si, aby knihu nechtěl odkládat, nechodil ani čurat.
Tomu rozumím, něco jako „mít vztek“ že už brzy dočtu a šetřit si to. Pak je to dobrá kniha a z prodejen asi rychle mizí, taková věc se přece musí rychle rozkřiknout nebo ne?
Nebuďte naivní. Jedna věc je napsat dobrou knihu a druhá docílit, aby se o ní vědělo. A to je běh na dlouhou trať. Už jsem to naznačila. U nás se předpokládá, že v první řadě autor ji bude šířit všemi dostupnými prostředky. Jenže, píšete-li, obvykle nejste současně nadána obchodním duchem. Chce to knihu před lidmi předčítat, objíždět města, zajišťovat si besedy. Přiznám se, že ještě předčítat druhým to, co napíšu, mi nepřipadá přirozené. A už vůbec se mi to nezdá snadné. Každý nemiluje scénu, já osobně raději věci vymýšlím. Od toho jsou tu herci, profesionální přednašeči, odosobnění od toho, čím autor prošel. Já se nechci znovu dojímat a rozrušovat, dokonce se nechci ani smát nad tím, čemu se čtenářky pak smějí. Je to za mnou. Je to hotová práce. Že by to byl autorský stud?
Nevím … Mně se to jeví spíše jako pokora - nezní to doufám moc pateticky! Příjemná pokora, žádné vynucované ovace. I když myšlenka, že dobrá kniha se ke čtenáři dostane sama, je zřejmě v každé době spíše pošetilá …
Celé psaní je vlastně hrozná pošetilost. Vezmu-li jen čas, který strávím nad rukopisem…, a není to přece pouze o čase. A pak ten směšný honorář. Odměnou jsou ve skutečnosti reakce, které se nakonec někudy k vám dostávají. Od známých i neznámých lidí. A zvlášť od mladých čtenářů.
Když už jsme v tom poodhalování – herce, resp. jeho život si divák velmi často zcela ztotožní s životem některé z postav, rolí, které ztvární (za všechny – Ladislav Chudík – primář Sova). Nepochybně si i u vaší druhé knížky zapřemýšlí o tom, jak dalece se příběh hlavní hrdinky prolíná s vaším osobním. Dalece? A je vůbec dobré tento poměr vyzrazovat?
Proč ne. Vedou se o tom neustále diskuze. Co je to literatura. Nakolik je dobré psát přes sebe, či ze sebe. A zdali je to pak pravá literatura. Padají slova jako oblouk, hluboké propracování charakterů postav, literární přesah…atd.
Pro mě jako čtenáře je podstatné, abych knihu nechtěla odložit. A vyšší stádium, abych si ji naopak šetřila. A je mi jedno, jestli autor píše v první osobě nebo ve třetí a nakolik fabuluje kolem postav. Musím tu knihu cítit až fyzicky.
Mně se nejlíp píše o tom, co jsem sama zažila, čím jsem si prošla anebo co mám dobře odpozorované. Bez velké stylizace a složitých konstrukcí. Kdykoliv se víc odchýlím, vrátí mě to k co nejpravdivějšímu a ořezanému vyjádření. Znám příběhy svých přátel a blízkých lidí a vím, že žijeme v jistém ohledu stejné životy. Jde jen o to zachytit ty situace, pojmenovat to všechno, co nás spojuje.
Vaše knihy se těší možná větší oblibě mezi čtenářkami. Upřímně si myslím, že když si Nepřestávej tančit přečte nějaký muž, možná by mohl aspoň něco pochopit… Nejsem opět naivní? Co na to vaše zpětná vazba?
Pravda je, že mi přicházejí reakce převážně od čtenářek. V podstatě se všechny shodují v tom, že četly v jednom kuse. Jo a brečely střídavě dojetím i smíchy. Tak snad je to tak v pořádku. Obdivným čtenářem byl ale kupříkladu i otec tří dcer a tří vnuček, skutečný znalec ženského světa. Jeho odezva mě moc potěšila.
Tak mě napadlo – jak se dozvídá autor knihy o její úspěšnosti? O neúspěšnosti zřejmě rychle, ale je-li tomu naopak….?
…jestli se spokojíte s výkladem, že kritériem úspěšnosti výrobku je jeho prodejnost, pak je to počet prodaných výtisků. Ale jinak, já nevím, kde se doptat. Radši se ani nepokouším. Pár slušných recenzí od lidí z branže a náznaky nakladatele, že mají dobré ohlasy, mi stačí. Když přijde nadšený dopis od čtenářky, je mi skoro líto, že nevisí před knihkupectvími. Mám jich dost, ale končí u mě. Lidi se ostýchají napsat čtenářskou recenzi. Jenže, co já s jejich hodnocením? Aspoň mívám hned lepší den. Nestěžuji si. Přes veškerou pokoru, člověk by neměl uhýbat ze své cesty, měl by trvat na svém a věřit si.
Kniha má podtitul Životní osudy čtyř žen. Heleno – věříte na osud?
Věřím spíš na to, že jsme oběťmi svých povah. Toho, z čeho jsme utkaní. Geny, výchova v rodině… A ve výsledku si pak stále dokola nabíháme. Děláme pořád stejné chyby. Platíme za svou nedokonalost. A všichni máme rezervy. To je utěšující.
Úplně na závěr mě tak napadlo – myslíte si, že Hemingway fakt psal vestoje?
…no, nejspíš to svědčilo jeho tělu. Možná si vsedě stlačoval žaludek, kdoví? Zahledám ve zdrojích….
Eva Hlavsová