Blanka Kovaříková, spisovatelka: Neduhy slavných? Spíš strach ze stárnutí a osamělosti.

Novinářka a spisovatelka Blanka Kovaříková se zabývá osudy českých hereckých osobností, historií prvorepublikové policie, sbírá příběhy pražských domů a jejich obyvatel, ale věnuje se i tzv. retro žánru ve všech možných oborech – od pohostinství přes životní styl až po dopravu či legendární továrny.

Úvodem bych rád přiznal, že se spolu známe dlouho, a tak si v rozhovoru můžeme tykat.

Je pro mě docela symbolické, že spolu děláme rozhovor čtvrt století poté, co jsem poznala tvého otce dr. Jaroslava Hovorku. Šla jsem ho vyzpovídat o jeho přátelství s Janem Werichem a on mi při té příležitosti nabídl akupunkturu na moje psychosomatické potíže.

A pomohl ti?

Aplikoval mi jehličky a jako bonus jsem dostala frťana vodky s macerovaným kořenem ženšenu. To se opakovalo i při další návštěvě. Při odchodu z jeho ordinace mi bylo blaze. Navíc jsem se dozvěděla spoustu životních mouder a jedno z nich si pamatuju dodnes. Tvůj otec říkal, že tělo není žádný blbec a samo si řekne o to, co potřebuje. Na další léčbu akupunkturou jsem si počkala až do loňského roku. Měla jsem několik let úporné potíže s průduškami a hlasivkami, a nepomohl mi ani plicní lékař, ani kvanta léků, sirupů a různých čajů. Tehdy mi byl doporučen dr. Guan Xin, odborník na tradiční čínskou medicínu, který má ordinaci v pražské poliklinice v Revoluční ulici. To jsem vůbec netušila, jak úzce s ním spolupracuješ. Po pouhých pěti návštěvách, kdy mi aplikoval jehličky, moxu a bylinky, všechny moje potíže zmizely. Doteď to považuju za zázrak!

Napsala jsi řadu knih o českých hereckých legendách. Zajímala ses přitom také o jejich nemoci?

Většinu hereckých legend počínaje Milošem Kopeckým přes Svatopluka Beneše, Stellu Zázvorkovou, nebo Slávku Budínovou, abych jmenovala alespoň symbolicky, jsem poznala v jejich pozdním věku. Bylo přirozené, že trpěli různými nemocemi, ale podle mě jejich největším problémem bylo stáří samo a s ním spojený i jistý pocit samoty. Proto jsem se před lety pokoušela oživit a podpořit projekt hereckého domu, na nějž kdysi do Československa poslal peníze Hugo Haas. Náš stát ale nikdy projekt nerealizoval, i když se o něm čas od času mluvilo. Herci jsou tak specifický druh, že by jim podobné zařízení v poslední etapě jejich života jistě pomohlo.

Pro významné a kladné postavy ve slavných dramatech si autoři často volí lékaře. Kdo z českých herců je nebo byl takový ideální doktor?

Všichni si pamatujeme Miloše Kopeckého jako doktora Štrosmajera v Nemocnici na kraji města. Byl inteligentní, jízlivý, ale jako doktora bych si raději vybrala Ladislava Chudíka, primáře Sovu, s jeho rozvážností. Pokud by měl léčit humorem, pak by to pro mnohé byl Vladimír Menšík, pro mě by byl ale vhodnější decentní humor Miroslava Horníčka. Ostatně nahrávky jeho pořadů poslouchám často před spaním stejně jako cédéčka s vyprávěním pana Wericha. Osobně nejsem třeba přílišný nadšenec Švejka, ale ve Werichově podání je kongeniální a najednou mu rozumím docela jinak.

A byli lékaři také vyhledávanými přáteli a důvěrníky herců?

Velmi často. Vždyť lékaři jsou také napůl umělci a k umění všeho druhu tíhnou. Vzpomínám si, jak mi třeba Josef Vinklář vyprávěl o klubu Realistického divadla, kde se po představení scházeli herci se svými přáteli a mezi nimi byla právě spousta lékařů. Herci jsou lidé velmi emotivní, a tak jim pomůže, když se mohou někde vypovídat, svěřit, a k tomu jsou doktoři ideální. A je celkem logické, že jimi nezřídka bývají i psychiatři.

Tématem našeho aktuálního čísla je lázeňství, tématem lázeňských příběhů byly šviháci, sezónní romance a prchavé lásky. Máš v archivu nějaký pěkný příběh lázeňského dobrodružství?

Herci vždycky milovali lázně! Snad jejich nejčastějším návštěvníkem byl slavný Kristián Oldřich Nový. Rekord učinil v lázních Lipová, kde byl údajně sedmatřicetkrát! Důvod byl možná docela pragmatický. Pan Nový měl přímo panickou hrůzu z nadváhy a v Lipové tehdy prováděli Schrothovy dietní kúry, spočívající v mnohahodinových mokrých zábalech a půstu, prokládaném povinným pitím vína. To se mu mohlo líbit. Pěkné historky z lázní měl Jiří Sovák, který jezdil každý rok do Karlových Varů a chválil si lékaře i pobyt samotný. Nejraději ale pozoroval při svých korzech po kolonádě lidi a jejich charaktery. To se mu pak ohromně hodilo před kamerou nebo na jevišti.

Těžko si při pobytu v nemocnici představit příjemnější zpestření než dobrou knihu. Víš, jestli lidé čtou v nemocnici i ty tvé?

Nevím, zda čtou mé knihy přímo v nemocnici, ale mezi svými čtenáři mám nemocné lidi. Zrovna nedávno se mi přihlásila maminka šestnáctiletého Samuela, který trpí mj. Aspergrovým syndromem a čte jí nahlas kapitoly z mých knížek o pražských domech. Požádala mě o podpis a věnování synovi, že mu to udělá velkou radost. Samuel ale hlavně udělal radost mě, protože jsem si do té chvíle myslela, že píšu jen pro dospělé.

Může kniha léčit?

O tom bych ani vteřinu nepochybovala. Léčí humoristické romány, ale někoho může léčit i bible. A pak také každá kniha, v níž si člověk najde něco moudrého pro sebe, nějakou zkušenost, s kterou se může konfrontovat a teď tím nemyslím prvoplánovou literaturu typu jak jsem překonal rakovinu.

Znáš osobně nějakého doktora, který je také umělec nebo alespoň inspirátor?

Velmi jsme obdivovala imunologa Miroslava Holuba, který vnesl do české poezie svět vědy a medicíny. A to jsem netušila, že je nejpřekládanějším českým básníkem. Mně se od něj ale ohromně líbila i reportáž z USA Anděl na kolečkách, pojatá docela jinak, než by čtenář očekával. A musím ještě zmínit alespoň jednoho lékaře ze současnosti - stomatologa dr. Nováka, o němž sice nevím, že by něco tvořil kromě krásných zubů, ale debaty s ním jsou vždycky inspirující. Nikdy bych nevěřila, že se díky tomu budu těšit do zubařského křesla.

Jaký osud čeká v blízké budoucnosti knihy - nahradí ty klasické nové technologické prostředky, nepřijdou čtenáři tak trochu o kouzlo doteku?

Knihy to všechno přežijí a doteky určitě také. A to říkám jako pesimista, zrozený ve Štíru na Dušičky.

Kterého z hrdinů svých knih máš nejraději?

I když jsem o hercích napsala hodně knih, nejradši mám policejního radu Josefa Vaňáska, kterého český národ zná jako Vacátka ze seriálu Hříšní lidé města pražského. To se ti přihodí jednou, nanejvýš dvakrát za život, že potkáš hrdinu, i když už jen prostřednictvím jeho potomků, pamětníků a spisů, a přiroste ti k srdci a ty si řekneš, že jeho odkaz musíš připomínat.

Životy a osudy těch, které jsi dobře poznala při psaní, jsou většinou uzavřeny. Vracíš se k nim někdy v duchu, povídáš si s nimi?

Já si povídám i s domy, o nichž jsem psala. Každé místo, které mám spojené s osobním setkáním, je pro mě nezapomenutelné. Kdykoli půjdu kolem domu v Nerudovce, kde jsem navštívila Janu Brejchovou, vzpomenu si na ni. Povídám si i s Vyšehradským nádražím, které asi brzy spadne, nebo s Železničním mostem. To jsou takové ikony mého dětství.

Mohly by se nemocnice lépe starat o knihovničky, zvát třeba autory, přiblížit novinky a zajímavé publikace lidem, kteří mají nečekaně čas více číst?

To by bylo určitě moc pěkné, ale zdá se mi, že v nemocnicích řeší příliš jiných problémů a o tuhle „nadstavbu“ se zřejmě nemá kdo starat. Domovy seniorů ale autory na besedy zvou. Já třeba každý rok ráda jezdím na Mikuláše do takového domova v Rudné a je to pro mě ohromně osvěžující. Mnohé klienty už dobře znám, a přesto mě vždycky překvapí svými reakcemi. Třeba vloni mi tam jedna paní vyprávěla neznámé historky o herci Janu Pivcovi.

Co je tvé zatím poslední dílo, proč by si je měli lidé přečíst?

Nedávno mi vyšla knížka Retro příběhy, kde se prolínají moje osobní vzpomínky s příběhy lidí a věcí, které jsem potkala a které mě zaujaly. Začínám školou na Hrádku, pokračuju na tajemný Albertov, na vyšehradské šance a k emauzskému klášteru, ale nejde o žádného průvodce Prahou. Posbírala jsem své retro texty z posledních let a vydala se za vůní řeky, šminek i špekáčků. Každý by si tam mohl najít něco.

 

Vše o autorce na www.bkovarikova.cz

Jan Hovorka

Foto archív Blanky Kovaříkové