Básnířka Václava Eiblová (1964, Havlíčkův Brod) vystudovala původně ekonomii – obor, poezii velmi vzdálený. Nebyl to její vlastní záměr, spíš tak vyhověla rodičům, hledajícím možná jistotu v době nejistého bezčasí. Byla to možná jedna z cest, jak se připravit na budoucnost, o níž nikdo nevěděl, jak bude vypadat.
Poezií se zabývá už víc než tucet let. Začala psát, když byla čerstvě a krásně zamilovaná – jak sama říká: Nic originálního! A vůbec se hodnotí pokorně a skromně. („Představa, že jsem básnířka byl jenom takový záblesk. Chvíli trvající příjemný sen, který se spolu s mojí neschopností udržet tužku v ruce rozplynul. Ale stálo to za to.“) Píše křehké, melodické verše, tak je hodnotí nakladatelé a recenzenti. Verše milostné, verše o lásce (což není totéž), i říkání jen tak, lehké a úsměvné. S podtextem erotickým, se zvláštním chvěním, se zvláštní pamětí chuti a smyslů. Zvláštní jsou i názvy sbírek: „Miluju Tě potichu“ nebo „Tibi et igni“ (Tobě a ohni).
Zaujatý čtenář by dodal – verše jako střípky, které hodíte z věže kostela a ony odrážejí zlomky chvil při pádu, a přitom zvláštně cinkají. Zlomky? Mladé básnířce se zrcadlo na střípky rozbilo. Roztroušená skleróza je těžká nemoc, ještě těžší je vyrovnat se s ní a přijmout vše, co s přiznání vyplyne, s přiznáním přichází. Vozík, lůžko, tíže každého pohybu. A zbývá jenom vnitřní svět… Nebo je objeven, objevován nový? Bohatší? Takový, kam je ostatním vstup zapovězen, který jiným lidem není dán? I o něm jsou střípky. Pro ně.
Pokud si vzpomínám na dobu dětství… Bylo ovlivněné dobou, ve které jsem vyrůstala. Přesto ho vnímám jako idylický čas. Dodnes mám hezké vztahy se sestrou i sestřenicí a bratránkem. Velmi si toho vážím. Taky na čtyři roky středoškolského studia vzpomínám s nostalgií a láskou. Moje spolužačka Jana je mi dodnes výbornou kamarádkou. Spolu s několika dalšími za mnou pravidelně jezdí.
Mí prarodiče, předci… Dobře si vzpomínám na svoji prababičku. Byla úžasná. Vdávala se, když jí bylo šestnáct a vychovala šest dcer. Všechny si byly půvabně podobné. Vzpomínku na mou babičku mám tu nejkrásnější, Božena Němcová by mohla závidět. Babička nedávno umřela, často na ni vzpomínáme. Byla všem dobrou rádkyní a nedovedete si představit, jak skvělá to byla kuchařka!
Rodný dům a rodné město… To by asi chtělo vybavovat si něco hezkého a příjemného. Takže snad růže na zahrádce, mého tatínka a renesanční domy na havlíčkobrodském náměstí.
Můj dívčí sen… Já to řeknu, ale je to asi trapné. Já jsem si nesnila o žádném pohádkovém rytíři, ani o cestách za hranice, to nebylo ani možné. Tomu se ani nedá říkat sen, jak je to přízemní. Já jsem chtěla učit. Hudebku a češtinu.
Moje milovaná dcera… Myslím, že krásné by bylo, aby byla šťastná. Aby žila svůj život tak, jak si přeje a jak vždycky chtěla.
ROZHOVOR
Co cítí člověk, když zjistí diagnózu, jako máte vy?
Když jsem se dozvěděla, že mám tuto diagnózu… tak jsem zdaleka ještě neměla tolik informací, jako mám teď. Takže jsem byla plná optimismu a nepřipouštěla jsem si sebemenší problémy. Smála jsem se, když jsem si představila, že jedu na vozíku.
Jak jste se s tím vyrovnávala…
Ještě jsem se s tím nevyrovnala.
Co bylo nejtěžší…
Chvíle, kdy jsem přestala úplně chodit, a stala jsem se závislá na svém okolí absolutně ve všem. Nejtěžší je pocit, že někoho neustále obtěžuji, aniž bych mohla cokoliv vrátit nebo dát.
Co vám nejvíc pomáhá…
Já vlastně nevím, co mi pomáhá. Právě, že mně nepomáhá už nic. Byla bych ale nespravedlivá a nevděčná, kdybych neřekla, že mám obětavého manžela, a že rodinné zázemí, které mám je skvělé. Moje dcera, která o mě pečuje a přitom se snaží plnit si i svoje představy o životě, je úžasná.
Do usnutí
Šeptá a šumí
Tma
Voní jak čaj s citrónem
Noc se vkrádá do vlasů
den do snů
Zamrzla i křídla labutí
Sakury pózují ve větru
úplně nahé
Smyslné proplétání
Připadám si jako na obláčku
Ježiš, to je tak hezký
chlapečku můj malinkej
A do usnutí zbývá
už jen jedno nadýchnutí