Český sklon k pohádkovým řešením si někdy idealizuje lidi i funkce. Máme rádi krále Ječmínka, věříme, že dobrotivý král Václav a jiné veličiny se v převleku mísily mezi prostý lid za účelem výzkumu veřejného mínění. Někde na konci přání nebo potřeb je právo. Společnost si nastavila schémata, jimiž se řídí. Pokud se jedinec cítí znevýhodněn, šikanován, nespravedlivě souzen, a právo selhává, nastupuje ombudsman, neboli veřejný ochránce práv. Stále častěji se začínají zajímat o svá práva pacienti v nemocnicích. I tam jsou ombudsmani, ale na nejvyšším místě je agenda petřejší. V našem případě je to zkušená, a životem zkoušená žena, disidentka a chartistka, dříve i mluvčí Charty 77, od roku 2014 ve funkci - Anna Šabatová.
Je veřejný ochránce práv místem poslední naděje nebo službou občanům?
Dá se říct, že je obojí. Ombudsman pomáhá lidem. Kromě toho, že řeší potíže lidí s úřady nebo diskriminací se zabývá i prevencí špatného zacházení s lidmi, kteří se nacházejí v nějakém zařízení sociálních služeb, léčeben dlouhodobě nemocných apod. Ano, zejména pokud jde o úřady, někdy jsme poslední záchranou. Dokonce to tak i zákon koncipuje. Očekává se, že nejprve se každý sám snaží své problémy řešit, a teprve když všechno selže, měl by přijít na řadu ombudsman, takže je celkem logické, že řada lidí ombudsmana vnímá jako svou poslední naději. Pomoci se u nás dostane každému. I když se problémem z nějakého důvodu nemůžeme zabývat, snažíme se lidem alespoň poradit, co ve své věci mohou udělat sami, jak mají postupovat.
S čím se na vás lidé nejčastěji obracejí?
Ročně dostaneme více než 8 000 stížností a potíže, které lidé řeší, pokrývá snad všechny životní situace. Nejvíc problémů ale lidé řeší v oblasti sociální, ať už jde o důchody, příspěvek na péči, dávky pomoci v hmotné nouzi aj. Druhou velkou skupinou jsou stížnosti týkající se stavebnictví, což zahrnuje hlavně proces povolování stavby, ale také jde o stížnosti na nepovolenou výstavbu. Hodně podnětů se týká dětí a ochrany jejich práv, průtahů v soudních řízeních nebo postupu úřadu práce. Ve více než třech stovkách případů lidé také namítali diskriminaci, nejčastěji z důvodu věku či zdravotního postižení. Kromě jednotlivých stížností se ale zabýváme i prevencí špatného zacházení v zařízeních, kde jsou lidé omezeni na svobodě. Provádíme neohlášené návštěvy v domovech pro seniory, léčebnách dlouhodobě nemocných, psychiatrických nemocnicích, dětských domovech, věznicích apod. a ověřujeme, jaké v nich panují podmínky, zda nedochází k porušování práv klientů a není zasahováno do jejich důstojnosti. Na základě takto získaných poznatků pak formulujeme doporučení.
Nacházíte v dotazech, případech a kontaktech něco jako vznikající fenomén, příznak odosobnění doby, devalvaci vztahů nebo civilizační jev?
Takto bych to neformulovala. Spíš v podnětech od lidí zřetelně vidím, jak na běžný život dopadají některé zákony nebo jejich změny. Někdy jsou změny zákonů vedeny dobrou myšlenkou a s logickou úvahou, ale ne vždy je za nimi vidět zkušenost a promyšlení reálných dopadů v praxi. Snažíme se proto upozorňovat na rizika a nedomyšlenosti v rámci připomínek k návrhům zákonů, abychom právě na základě poznatků ze stížností lidí zabránili vzniku nových problémů. Musím říct, že se nám v tomto směru daří a většina našich zásadních připomínek je vyslyšena. I to je role ombudsmana – působit preventivně a pomáhat tím nejen jednotlivcům.
Je rodina základním prvkem, sestavou, která by měla poskytovat péči, zajištění a bezpečí?
Rozebrat všechny aspekty rodinné péče z pohledu jednotlivých aktérů by vydalo na několik článků. Rodina je důležitou součástí péče, ale nemůže na to být sama. Senior nebo nemocný člověk se samozřejmě cítí nejlépe ve známém prostředí se svými blízkými, často ale potřebuje i odbornou péči, kterou mu rodina poskytnout nemůže. Pro pečující rodinu je to také složité. Věnovat se naplno péči o blízkého má výrazné dopady na sociální i ekonomickou situaci pečující osoby i celé rodiny. Musí existovat dostatečná nabídka místně i finančně dostupných služeb, které rodině s péčí pomohou, odlehčí jí. Při své činnosti vidím, že právě v této oblasti má stát značné rezervy a nabídka různých typů sociálních služeb je zatím nedostatečná. Léta se ví, že péče v domácím prostředí je pro stát i ekonomicky výhodnější než pobytová služba v zařízení, přesto je podpora pečujících rodin nedostatečná.
Jakou kvalitu má péče poskytovaná v zařízeních zdravotním a sociálních služeb?
Podle mých zjištění poskytují zařízení až na výjimky péči dle předepsaných standardů. Každé zařízení je samozřejmě trochu jiné, takže někde doporučuji, aby zapracovali na zlepšení podmínek pro osoby trpící demencí (orientace v prostřední, přístup personálu), jinde na systému předávání informací mezi personálem nebo vytvoření systému pro prevenci podvýživy u klientů či pacientů. Obvykle také poukazuji na to, že řada zjištěných nedostatků v péči má původ v podfinancování a nedostatku dostatečně vzdělaného a zkušeného personálu. Tato doporučení jsou adresována kromě zařízení také zřizovatelům a ministerstvům.
Co by se mělo změnit zásadně a co nejdříve?
Systém správně směřuje k tomu, aby vytvořil podmínky pro co možná nejdéle možný život osob závislých na péči v přirozeném prostředí. Doma. A to prostřednictvím terénních a ambulantních služeb, jejichž nabídka je ale v tuto chvíli nedostatečná. Pokud situace člověka už brání tomu, aby mohl žít doma s podporou, nastává fáze ne vždy snadného hledání vhodného pobytového zařízení. Ani to není snadné. Pokud se ale ptáte, na čem by se mělo zapracovat nejdříve, odpovídám, že na podpoře a vzdělávání zaměstnanců zařízení. Bez správných znalostí a zkušeností, ochotě připouštět si vlastní nedokonalosti, bez motivace a chuti hledat nové přístupy nelze kvalitní péči poskytovat.
Text: Jan Hovorka
Foto: Wikipedia