Andrea Buršová: Divadlo? Cesta, která otevírá obzory dřímající dětské duše

Andrea Buršová: Divadlo? Cesta, která otevírá obzory dřímající dětské duše
foto: Alena Hrbková/Švandovo divadlo/Herečka Andrea Buršová
24 / 05 / 2020

V našem seriálu rozhovorů (s pracovním názvem DIAGNÓZA V KARANTÉNĚ) se zaměřujeme na herce a umělce vůbec. Jsou důležitými zprostředkovateli signálů a stavů, které společnost diagnostikují. Naštěstí pomalu končí doba, kdy "múzy mlčely", a my přinášíme další povídání, tentokrát s herečkou Švandova divadla v Praze Andreou Buršovou.

Při vaší košaté umělecké činnosti, zájmech a zkoumání - není činohra jen taková zastávka, na které teď jste, než se vydáte zase dál? (Nic neznevažuji, jen se ptám…)

Pokud by to měla být jen zastávka, uvědomuji si, že už na ní stojím léta, která součtem vydají na růst jedné generace. Když počítám i léta studentská na JAMU. Tam to všechno začalo. A pokračovalo dál přes Divadlo Husa na provázku do Švandova divadla na Smíchově. Pro mě je činohra jedním z odvětví divadelní práce, které se věnuji, u níž se zastavuji a ráda setrvávám. Můj divadelní záběr je rozšířen o pedagogickou činnost na JAMU, na kontě mámPokud by to měla být jen zastávka, uvědomuji si, že už na ní stojím léta, která součtem vydají na růst jedné generace. jednu vědeckou práci s divadelní tematikou a na tři desítky písní s divadelním podtextem. Vše, co dělám, se nějak týká divadla. Činohra může být jen zastávkou, ale divadlo pro sebe vnímám jako cestu, která otevírá obzory dřímající dětské duše, je v mnoha směrech náročná, ale po které kráčím velmi ráda.

Hra Pankrác 45/Foto Ivo Dvořák

Když člověk sleduje vaši životní pouť geograficky, zdá se, že na místě, kde žijete, nejste nijak závislá. Brandýs nad Labem, Příbor, Zlín, Brno, Vídeň, Praha… Máte nějaké místo, které je opravdu „vaše“? A proč?

Moje rodina je rozeseta snad všude po Čechách (kromě severu) i po Jižní a Severní Moravě. Města, která zmiňujete, souvisí hlavně s mým dětstvím, anebo se studiem. Ze všech těchto míst na mě dýchá trocha domova, mám k nim silný vztah. I ve Vídni jsem na čas našla tzv. umělecký domov, a to v jednom malém původně exilovém divadle “Theater Brett” (o němž jsem napsala disertační práci a později knihu). Nyní žiji v Praze, kterou mám moc ráda. Ovšem v době koronaviru jsem se na čas přesídlila na Mělník, do prostoru svého raného dětství. Ocitám se zde v blízkosti míst, která kdysi bývala “ta moje”. Nacházejí se v blízkém okolí – na Kokoříně. Nyní se k nim přidaly polabské stezky na Mělnicku a další objevy v Českém středohoří. Je tady nádherná příroda a klid. 

Plujete ve dvou jazykových oblastech zcela samozřejmě, a můžete tak vnímat jazykový rozdíl v dramatické tvorbě: Je čeština pro herečku a šansoniérku výrazně jiná než němčina? 

Je nutno říct a přiznat, že němčina se nikdy nestala jazykem, kterým bych se mohla svobodně dorozumívat. Mám zkušenosti s recitály (Vídeň, Stuttgart), které jsem si v němčině připravovala, a pak je také německým slovem provázela, v německém jazyce jsem i zpívala. Nicméně v běžné komunikaci ve vídeňském prostředí jsem si stále častěji vypomáhala angličtinou a na divadelních prknech jsem v němčině nehrála. I proto pro mě zůstala (a nadále zůstává) cizí řečí. Hraji i zpívám hlavně v češtině, protože mi dovoluje vyjádřit se v nuancích, do nichž mě cizí řeč kvůli její nedostatečné znalosti zkrátka nepustí. Obrazy písní, které zpívám a příběhy, které písněmi sděluji, u mě daleko lépe vyznívají v mateřštině. Tam jsem doma. Proto v cizích jazycích zpívám i hraji jen okrajově.

Dotýkají se vás bolestné situace, osudy, stavy lidí? Máte sama zkušenosti s nemocnicí, s nemocí, léčbou? 

V posledních dvou letech jsem prodělala dvě zásadní zkušenosti, které mi obrátily život vzhůru nohama. Přeskládaly mi hodnotový žebříček... Dvě osoby, k nimž jsem měla velkou citovou vazbu, dlouhodobě bojovaly s rakovinou. O jednu jsem intenzivně pečovala půl roku před smrtí (2018) a zažila s ní veškeré fáze odcházejícího těla a situace s tím spojené, včetně nemocniční léčby. O druhou jsem se starala o něco kratší dobu, domácí péči pak nastoupila moje maminka a nakonec jsme babičku navštěvovali v hospicu (2019). Když se člověk dostane ke dnu skrze utrpení bližního, kterému nemůže ve zvoleném druhu léčby pomoct jinak, než láskyplnou přítomností a péčí, postupně se mu převrátí a promění veškeré prozatímní hodnoty. Navrací se k sobě a čerpá sílu a pokud možno klid odkudsi zevnitř. Přestane (se) litovat, objevuje hladinu soucitu a pomáhá do poslední chvíle. Začne si uvědomovat, co je v životě opravdu důležité a co méně. – Ano, dotýkají se mě bolestivé situace, osudy i stavy lidí, ale na úrovni soucitu a s vědomím toho, že je na místě naslouchání a pomoc, která se odvíjí od reálných možností a je zcela individuální. 

Může, myslíte, divadlo léčit?

Jak kdy a jak koho – a myslím nyní na herce i diváky . Jako pozitivum vidím to, že je divadlo ve smyslu divadelního  představení pospolitou záležitostí. Ať už nás herců na scéně (pokud nejde o monodrama) nebo diváků v hledišti. Sdružuje lidi. Přináší mezilidský kontakt a zážitek. Divákovi nabízí možnost sdílení toho, co v něm zhlédnuté vyvolalo. Vzniká tak téma k hovoru, k popovídání se. V tom nevidím přímo léčivou funkci, ale profylaktickou ano.

Lékaři se poměrně často věnují umění, aktivně, nebo mu i dost rozumějí jako příjemci. Myslíte, že znalost lidského těla a duše otevírá víc dveře i do umělecké sféry, máte s tím nějakou zkušenost?

Čím citlivější jste pozorovatel a vnímavější posluchač druhých a okolního světa vůbec, tím máte otevřenější dveře k tvorbě, která o životě vypovídá. Myslím si, že lékaři dnes a denně právě s tímto druhem empatie pracují, a proto často rozumějí i dobře míněnému uměleckému dílu.

Myslíte, že třeba Čapkova Bílá nemoc je víc kýč nebo poselství?

V protinacistickém Čapkově dramatu Bílá nemoc zní silně varovný tón křičící o nebezpečí nacismu. Bílá nemoc (podobná malomocenství) může symbolizovat psychický rozpad jedinců ve společnosti, která touží po válce, a zároveň zrcadlit válečný dopad. Dr. Galén má lék, ale chce jej vydat jen za podmínky, že se válka zastaví a nastane mír. Jakmile je všemu na dosah a sám nemocný vůdce podmínku léčby přijme, je Dr. Galén zabit zfanatizovaným davem a lék rozšlapán. – Myslím si, že toto Čapkovo dílo zůstává i pro nás platným varováním...

Ptáme se herců, jak by stanovili svou diagnózu teď, v době karantény a těsně po ní: kdo nebo jaká je teď Andrea Buršová?

Já už se moc těším na setkání s našimi studenty, se svými kolegy, kamarády a přáteli. Takže diagnóza zní: natěšená? Ale není to zběsilé těšení se na kontakt, který mi byl v karanténě zakázán. Určitá izolace mě učila (a učí) těšit se z malých věcí, které jsou aktuálně “v nabídce” a z obyčejných činností. Zklidnit se, zvláště své pracovní tempo. Po tomto “zastavení ” cítím vděčnost za to, že k setkáním zase bude docházet. Těším se a tuším, že si vzájemného společenství a pospolitosti budu více vážit a užívat.

Je podle vás herectví, talent a prožívání také svým způsobem „diagnóza“?

Herectví jako diagnózu nevnímám. Souvisí s darem, který můžeme nazvat talentem. A s tím si každý nakládá podle svého. Je to velice individuální. Zacházení s ním může být pro někoho prospěšné, pro druhého zhoubné, třetí se dotýká obojího a v mnoha dalších odstínech. S prožíváním je to podobné. Kvalita každého prožitku je jiná, avšak některé druhy prožitků mohou až k diagnóze vést. I talent vás vlastně může svést k různým diagnózám. Diagnózy se nejspíše nevyhýbají žádné profesi, tedy ani hercům. Ale herecké povolání jako takové podle mě diagnostikovatelné není.

Čím si krátíte, nebo jak efektivně využíváte čas, kdy divadlo nehraje?

O divadlo jsem ani ve dnech tuhé karantény nepřišla. Udržovali jsme kontakt s naším divákem alespoň přes sociální sítě Švandova divadla. Natáčeli jsme videa – etudy, povídky, písně atd. A hlavně jsem se věnovala intenzivně a plně distanční výuce našich studentů třetího ročníku herectví (JAMU). S kolegou, vedoucím našeho hereckého ateliéru, jsme postupně sestavili a zavedli nový výukový plán pro letní semestr 2020. V těchto bezkontaktních, pro hereckou práci na první pohled naprosto nemožných podmínkách, jsme vytrvale vyučovali – studenty motivovali k úkolům, konzultovali je s nimi, vedli debaty přes ZOOM, psaly se reflexe na zhlédnutá představení atd. Nejdříve jsme si klepali na čela, ale nakonec – snad i proto, že “umění vzniká v omezení”, jak s nadsázkou a rád můj kolega říká – jsme dospěli k zajímavým výsledkům práce zdokumentované na videozáznamech, na jejichž základě výuka probíhala. Byla to zajímavá zkušenost a můžu směle říct, že nám tento pokus vyšel! Nyní vzniká scénář pro první inscenaci našich studentů ve Studiu Marta JAMU. Co nevidět se pustíme do zkoušení, premiéra je plánována začátkem září 2020.

Najdete na karanténě - ale vůbec na pandemii, která mění žebříčky hodnot do budoucna - něco pozitivního?

Psala jsem již o dvou meznících v mém životě v uplynulých dvou letech, které pro mě znamenaly přepočítání hodnot a jisté změny. Rok 2020 přináší nejen mně, ale nám všem až osudový impuls k uvědomění si toho, co je v životě opravdu důležité. Jako dobrou vidím právě tu proměnu v žebříčku hodnot, kterou udělá každý sám za sebe. 

Poněkud nezvykle velkou část vaší tvorby zabírá hudba, klasická, zpěv, šansony. Je tohle volání pro vás vábivější než činohra, film, televize nebo multimediální tvorba? Nebo v sobě dokážete všechny tyto zdroje prolnout a jde vlastně stále o jednu věc v mnoha podobách?

Jde o divadlo. I svým koncertům dělám dramaturgii a režii. Nějak spontánně vznikla postava “paní doktorky”, která mým koncertům a jiným vystoupením dává divadelní rozměr. Jde o stylizovanou postavu, imaginární kamarádku, která je ovšem doktorkou dramatických umění a jako teoretička (divadelní kritička, vědkyně apod.) i praktik má na všechno velmi vyhraněný a veledůležitý názor. Je to takové “super-ego”, které obveseluje mě i diváky. Vstupy s paní doktorkou bývají často improvizované. I písně jsou divadelní, i když se tak úplně netváří, protože jde z velké části o zhudebněnou poezii. Ale já zpívám herecky. Vždyť – i na tu zpěvačku si vlastně hraji :).

Autor: Jan Hovorka

Fotografie: Alena Hrbková

Andreu Buršovou a další herce můžete vidět již od 1. června 2020, kdy Švandovo divadlo obnovuje program. A na 10. 6. si rezervujte vstupenky - nenechte si ujít představení "Pankrác '45", odkud je také naše fotografie v tomto rozhovoru (Andrea Buršová s Bohdanou Pavlíkovou).

 www.svandovodivadlo.cz

//www.svandovodivadlo.cz/inscenace/332/pankrac-45

Tagy článku

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace