foto: Archiv 1. LF UK/Prof. MUDr. Aleksi Šedo, DrSc
Do funkce odborného náměstka ministra zdravotnictví nastoupil ještě za vedení Adama Vojtěcha. Octl se v místě, na které mířily reflektory takřka nepřetržitě.
Díky bohatým zkušenostem z akademického, profesního i vědeckého prostředí a praxe má přehled a je schopen analýzy. Podobná pandemická situace v aktuálním rozměru nás dosud nepostihla. Situaci nezlehčuje, ale ani příliš nedramatizuje. Na naše otázky odpovídá prof. MUDr. Aleksi Šedo, DrSC.:
Jaká je podle vás úloha ministerstva zdravotnictví v podobné situaci, jako je pandemie? Nemůže na sebe brát všechny povinnosti státu, jsou hranice, kde se kompetence rozdělují, ale je to zřetelné?
Řešení pandemie má na starost ministerstvo pouze částečně. Koordinovat je musí Ústřední krizový štáb, podílejí se na tom i další složky. Zdravotnická komponenta je důležitá, ale zároveň je nutné říct, že MZ je nadále ministerstvem zdravotnictví, nejen ministerstvem covidu. Nesmíme proto zapomenout na další agendy, které vykonává kontinuálně.
Čteme, vidíme a slyšíme nespočet názorů, doporučení a pokynů, bohužel i protichůdných, od významných lékařů nebo vědců. Kdo by měl být tou nejvyšší autoritou? Ministr, hlavní epidemiolog, šéf krizového štábu…?
To je přesně to - jak a o čem. Jde hlavně o komunikaci. Pro veřejnost je velká škoda, že toto neprobíhá optimálně, že jsou tam velké rezervy. Informování veřejnosti nefunguje ideálním způsobem. Věci by se měly nejen provádět a plánovat, ale mělo by být jasné, proč konkrétní opatření děláme, protože řada jich je skutečně velmi správná, i když to zpočátku tak nevypadá. Mohou se zdát zmatečná. A je to potom trošku nefér vůči těm, kteří to dávají dohromady, ale myslím, že i veřejnost, a hlavně média, by se měla dívat na to, kdo, a hlavně k čemu se vyslovuje. Mohou být medicínské autority, které nejsou kompetentní ve věcech třeba epidemiologie. Jsou skvělí imunologové, kteří by zase neměli mít ambici se vměšovat do intenzívní medicíny. Na druhou stranu třeba stomatologové by neměli mít řekněme přehnané interpretace toho, jak se má řídit situace z ekonomického hlediska. Takže já si myslím, že vodítkem pro nás, občany, by mělo být to, kdo to říká. Jistěže potom opatření vydává stát, v řadě případů musí projít sněmovnou, epidemiologické informace nám poskytují epidemiologové, zdravotnickou statistiku vedou statistici. Skutečně kompetentním odborníkem je ten, kdo je skutečným odborníkem v tom daném oboru. A to se velmi přehlíží, což má myslím velký dopad na jistou obecně negativní atmosféru ve společnosti. A ta mě někdy až téměř leká.
Odešel jste z postu náměstka ministra po necelém půlroce. Do debat na téma boj proti pandemii jste se na rozdíl od mnoha kolegů nijak razantně nevměšoval. Nechtěl jste nic komentovat?
To má dva důvody. Moje agenda na ministerstvu nebyla primárně covidová. já měl ve svém resortu věci jako je zdravotní péče, vzdělávání lékařů, specializační vzdělávání, financování a směřování zdravotnického výzkumu. Nebyl jsem tím, kdo by byl povolaný se přímo vyjadřovat k epidemiologické situaci, a taky by mi to přišlo nepatřičné. Na druhou stranu komunikační strategie byla taková, že se prakticky vyjadřuje jenom ministr, což pro něco dobře být může, pro něco méně. Ministr je pod trvalým tlakem od rána do večera, a potom je celkem snadné, že se někde přeřekne, něco neřekne jasně a někdy se vyjádří opravdu chybně a na tom se potom rozvíjí třeba některé dezinformační kampaně. Takže má role nebyla primárně covidová, nebyl jsem součástí Rady pro zdravotní rizika, a i proto jsem se k tomu přímo nevyslovoval.
Obohatila vaše zkušenost z práce v oblasti státní administrativy a vlády vaši činnost akademickou a profesní?
Jestli přímo akademickou, to bych neřekl. Ale profesní určitě ano a jsem tomu velmi rád. Vlastně už od svých profesních počátků jsem chtěl poznat klinickou medicínu, zdravotnictví a biomedicínský výzkum, z co nejvíce stran. Proto jsem se věnoval výzkumu v akademické oblasti, také jsem pracoval v zahraničí, na pracovištích, kde se výzkum prováděl v průmyslových podmínkách, učil jsem, absolvoval klinickou praxi a atestaci ve Všeobecné fakultní nemocnici. Ten další pohled, který mi ukázal zdravotnictví z té druhé, organizační části, umožnil uvědomit si někdy, byť ne třeba s potěšením, i politické souvislosti, což považuji za obrovské obohacení. Včetně toho, že jsem potkal spoustu skvělých lidí. Samozřejmě, jako v kterékoli aktivitě člověk nepotkává jenom lidi skvělé, ale v obecné rovině sečteno/podtrženo, jsem této zkušenosti velmi rád.
Je dnes nabídka na podobnou pozici ve zdravotnictví a státní správě kariérní posun, výzva nebo „Sophiina volba“?
To je skvělá otázka! No, Sophiina volba, to je hodně ultimátní. Hodně kruťácký. Rozhodně to ale výzva je - nicméně s tím, jak se situace vyvíjí, bude stále méně atraktivní. Personální situace na ministerstvu zdravotnictví není rozhodně ideální. Myslím si, že do těch jednotlivých postů, jejichž obsazení prostě chybí, fakticky i administrativně, se v současnosti kvalitní kandidáti ochotni místo přijmout, nehledají snadno. Struktura ministerstva podléhá danému organizačnímu řádu, který se musí naplňovat. Není-li tomu tak, je to samozřejmě problém. Pak jsou neobsazeny jednotlivé segmenty potřebných činnosti. Pokud chce člověk stavět svůj tým, případně měnit, musí hledat někoho, kdo je lepší a zároveň ochotný výzvu přijmout. Velice často se v současné době stává, že právě ta druhá volba je obtížnější.
Já jsem na ministerstvo nastupoval v době, kdy byl ministrem Adam Vojtěch, kterého jsem trochu znal. Ne snad až na přátelské úrovni, ale znal jsem jeho fungování z doby, kdy ještě v této funkci nebyl, a tím, že jsem znal jeho výsledky a vnímal jeho motivaci, fandil jsem mu. Proto by mně pak přišlo dost „neklučičí“ říct mu, že do toho s ním nepůjdu. Situace se pak vyvíjela dále a v současnosti se dost komplikuje. Stává se dost vyhrocenou. Aktuálně hledat další členy týmu určitě nebude jednoduchá věc.
Vracíte se ke studentům, nebo je něco jiného, čemu se teď hodláte věnovat? Nově se prosazují a řeší možnosti online výuky, zaznamenáváme i vývoj dalších nových trendů…?
Já jsem spojení s akademickou prací nikdy nepřerušil. To právě byla jedna z dohod, na nichž jsme se shodli jak s Adamem Vojtěchem, tak později s Romanem Prymulou. Klíčoví manažeři ministerstva si zachovávají kontakt s akademickou medicínou, a to je pro systém strašně dobře. Zabraňuje to vidění „my a oni“, lidé pak mají větší vůli i možnost spojovat zdravotnictví a jeho management. Z akademického světa jsem neodešel, a v současnosti rozšířím svůj prostor jak z hlediska biomedicínské vědecké práce, tak práce se studenty, fakultou a nemocnicí. Na to se celkem těším. To, co zmiňujete, nové formy výuky, to je jeden z ukazatelů, které nová doba, nešťastná tou epidemií, přinesla. Umožnila nám podívat se nejen z technického, ale i kritického pohledu na to, kde výuka může být distanční, a taky flexibilnější, a naopak, kde není možná. Samozřejmě, klinická medicína není jenom o znalostech, ale taky o dovednostech, a ty zprostředkovaně získat nelze. Přitom je fér se na to podívat z toho širšího didaktického pohledu. Ono se to netýká jenom medicíny, ale i celé řady dalších oborů, včetně středoškolských, které mohou být dramaticky závislé na praktických zkušenostech. To je to, co teď výukový proces značně komplikuje. A také vždy, když plánujeme protiepidemická opatření, při velkém respektu k této nemoci, tak řadu omezení já naprosto chápu. Když ale plánujeme restrikce, musíme sledovat, kde ušetřit ty, které dopadají na školy, protože to je strašně choulostivá a křehká věc. Navíc s dlouhodobým přesahem.
Medici zaplňují mezery v provozu nemocnic, myslíte si, ž předpisy, které by měly jejich účast legitimizovat a administrovat, jsou dostačující? Cosi jako pracovní povinnost, zdanění odměn a podobně zní poněkud totalitně.
To, že medici už od jara pomáhali v nemocnicích, bylo úžasným poselstvím pro celou veřejnost. Jednak si uvědomila, jak je zdravotnictví jako obor a oblast náročné, a taky to, že jsou lidé, kteří mu, do značné míry nezištně, pomáhají. Je to myslím i velmi etický apel. Byl jsem v té době ještě děkanem a se studenty hodně spolupracoval. Byla to pro mě skutečně úžasná zkušenost a obrovsky jsem si jí vážil. Postupem času byly vydávány pracovní povinnosti, které ale vlastně mnohdy nebyly nutné - studenti zajistili co bylo třeba právě dobrovolností. Pracovní povinnost je naplňována na krajské úrovni, její úroveň hodně záleží na hejtmanech a jejich spolupracovnících. Slyšel jsem i o některých excesech, že snad dokonce někde studenty odváděla policie, ale nevím, zda je to pravda. To by mě docela vylekalo. V tomto směru si myslím, že medici mohou zdravotnictví hodně dát, ale my si je musíme šetřit. Hlavně proto, že chceme, aby se z nich stali lékaři, odborníci, aby neustrnuli na tom, že budou jediní, kdo bude vždy k disposici „zachraňovat společnost“. Je řada dalších profesí, případně studentů, kteří mohou pomoci.
Hodně jsem v té době apeloval, abychom se podívali, kde jsou rezervy ve vlastním zdravotnickém systému. Kde by zdravotničtí profesionálové mohli pomoci, a to mnohem kvalifikovaněji než medici. Tím, že by se zapojili do práce v nemocnicích. Vím, že ve světě se to řešilo tak, že pomáhali také praktici, ambulantní specialisté, a to poměrně výrazně.
Je dobře, že se tohle hodně řešilo ve spolupráci s ministerstvem školství. To bylo hodně permisívní, chtělo pomoci medikům, aby nebyli úplně zablokováni. Na fakultách se děkani snažili, aby studenti mohli včas skládat zkoušky. My jsme například řešili a hledali formy, aby mohli zkoušky absolvovat, ačkoliv řada z nich je prostě kontaktních. Aby neohrozili sebe ani pacienty, to byla fakt hodně složitá věc. Myslím, že kromě drobných zaváhání to ale dopadlo příkladně pro celou společnost. Ohledně zdanění myslím, že se to nakonec vyřešilo dobře. Šlo zřejmě o to, kde byl student ve statutu zaměstnance nebo podobném, a proto se musela hledat zákonná cesta, jak situaci řešit.
Jaké zkušenosti by si z pandemie mělo české zdravotnictví, politici, profesionálové ve zdravotnictví, vyvodit? Co by mělo zůstat jako neměnné, aby se už neimprovizovalo…
Napadá mě hned několik věcí, ale jednou z nich je to, čeho jsme se dotkli hned na začátku. To je komunikace, to, jak spolu lidé mluví. Jak mluví státní správa se zdravotnictvím, a zdravotnictví s pacienty. Vždycky říkám, že ve zdravotnictví, do kterého dobře vidím, je spousta věcí velmi dobře - a přitom se o nich ani neví. A pak sousta věcí není dobře, ale v dané situaci je to nejlepší možné. Nedá se ani říct, že by to byla něčí vina. Situace je prostě objektivně taková, že má sice nejlepší, ale nikoli dobré řešení. A pak jsou věci, které jsou prostě špatně, a tak bychom je měli pojmenovat a neměli se vykrucovat. Z toho pak vzniká ten společenský var, nedohodneme se a naopak handrkujeme. Nepřiznat si, jak na tom věci doopravdy jsou, vede ke konfliktu. Zdravotnictví prokázalo svou kvalitu obrovských způsobem, a to jak kapacitně, tak profesionálně. Znám spoustu příkladů, kdy v nemocnicích zdravotníci kromě povinností do toho vkládali svoji duši. Toho si opravdu hodně vážím, protože já mám rád lidi, kteří dělají něco, co nemusejí. Znám mnoho příběhů, o kterých by se mělo vědět. Bohužel veřejnost je mnohdy nesmiřitelná. Vždycky říkám, že se nebudu dívat na diskuze a komentáře pod články, a když to udělám, jsem frustrovaný. Vždycky objevím názory, že doktoři nemají co dělat, že tam žádní pacienti nejsou a prostě něco, na co nemá člověk žádnou slušnou reakci.
Měli bychom lépe komunikovat, lépe o sobě vzájemně vědět, a myslím si, že - a to je věc asi marná - že zdravotnictví by se mělo maximálně odpolitizovat. Někdy politické až ideologické hledisko převáží nad tím racionálním, viz třeba diskuze, zda spolupracovat v příhraničí s Německem a podobně, Myslím si, že ta političnost může strašně uškodit. Pokud k takovým střetům dojde, měli bychom je pak řádně pojmenovat. Je samozřejmě vidět, jako například v Ústředním krizovém štábu (ÚKŠ), jak se tam střetávají jednotlivé rezorty. Jsou tam hasiči, vnitro, policie, představitelé krajů. Podle mé zkušenosti tam jsou v drtivé většině lidé odpovědní, profíci, až měl člověk pocit uklidnění, že se tomu věnují právě oni. Přesto se občas vyskytlo přihřívání stranických polívčiček, takovéto vy se postarejte, nám doručte a tak. Příčiny to mělo spíš politické než faktické. Nejsem v žádné politické straně. O ÚKŠ ale můžu říct, že tam naprosto převládala profesionalita. S řadou těch lidí jsem nadále v kontaktu, řekněme v té občanské rovině, a jsem upřímně rád, že jsem je poznal.
Autor: Jan HOVORKA
Foto: Archiv 1. LF UK, Mgr. Viktor Sýkora